Nevím, co nám budoucnost chystá.
Bylo těžké si to přiznat. Nepřítel potvrdil svou připravenost. Dříve nastala doba, kdy jsem si myslel, že jsme vždy o krok napřed, ale tato víra se nedávno rozplynula jako pára nad hrncem. Není tomu tak a zřejmě ani nikdy nebylo. Polevili jsme snad v našem snažení? Nebo nás jen nepřítel ukolébal svou zdánlivou pasivitou?
Ano, zasadili jsme mu tvrdou ránu. Drik, Kharův generál, uzurpátor přírody a trýznitel všeho živého padl. Stálo nás to mnoho sil a mnoho ústupků. Museli jsme pro jeho porážku ignorovat jiné hrozby. Počítal s tím Démon? Bylo to snad v jeho plánu? Děsí mě zjištění, že na tuto otázku nemám jasnou odpověď.
Doufal jsem, že to všechno dopadne lépe, ale nestalo se tak. Nejenže jsme Drika nepředvedli před Lamiusův soud, aby se zodpovídal ze všeho zla, které vykonal. Místo něj na stejné místo putovala ta, která byla mou věčnou motivací. Nikdy nezapomenu na její pohled tehdy, když zavelela k ústupu. Byla mocná, byla rozhodná, byla krásná. Nešlo se ji vzepřít, i když jedině po tom jsem toužil.
Když jsme o ní tehdy přišli, slíbil jsem si, že najdu způsob, jak jej porazit a z ní sejmout kletbu, kterou na sebe sama uvrhla. Věnoval jsem východu mnoho pozornosti, kterou by si možná zasloužila jiná místa, jiné osoby. Ale nikdy jsem toho nelitoval… až teď.
Nedělal jsem to ani tak proto, aby byl poražen Drik. Činil jsem tak pro ni. Odešla ode mě příliš brzy na to, aby mě stačila všemu naučit a příliš pozdě, abych na tu nenaplněnou touhu dokázal zapomenout.
A tak, když Drik padl mečem Torka a mi museli prchnout z toho rozhněvaného lesa, který se rozhodl suplovat úradky Lamiuse spravedlivého, mé srdce nenašlo klidu. Bilo stále pro ni. Zanechali jsme ji tam, oslabenou, zlomenou po souboji, který svedla s Drikem a já věděl, že není v bezpečí. Kleven totiž zůstal s ní.
Ukradl Kámen života – předmět, který ji umožnil přežít všechny nebezpečenství, kromě jediného. Když ji kámen opustil, odešel z ní i život. Nebyl to totiž dar, pouze půjčka s úroky, které nemůže splatit žádný ze smrtelníků.
A když jsem ji tam tak držel v náručích, uvědomil jsem si něco zásadního. Byla bezpranná a její smrt byla neodvratitelná. Najednou se rozplynula ta naděje, kterou jsem si celou dobu nosil v srdci a sice to, že jednou opět společně staneme vedle sebe a budeme moci spojit síly a znovu se společně ponoříme do bádání a budeme sdílet naše nadšení, naše vědění a naše přesvědčení.
Nebylo nic řečeno, žádné povzbudivé slovo, poselství skryté v jediném pohledu. Hleděla na mě ztrápeně slepýma očima a já v ní hledal něco, co v ní už nebylo. Zůstal jsem tam sám, zbaven definitivně pocitu, že existuje někdo, kdo by mohl opět přijmout zodpovědnost, kterou jsem nebyl a stále nejsem ochoten nést. Ze žáka se stal definitivně učitel. Už nebylo pomyšlení, že by tomu mohlo být jinak. Už nebyl nikdo, kdo by dosáhl dál. Už zbyla jen povinnost se o své vědění podělit se světem a doufat, že to bude stačit. Zbylo jen to, o co jsem se již dlouhá léta v Albireu snažil. A i to se hned záhy mělo rozplynout v marnosti.
Veškerá ta honba za odklady, které jsem si slepě přál, se ukázala být nejen zbytečná, ale i osudná. V mé nepřítomnosti, v době, kdy jsem bojoval o něco, co bylo předem ztraceno, se totiž ve Východní Dálavě konalo něco stejně tak velkého, co jsem se rozhodl ignorovat.
Byl rozbit prokletý rubín z dávných časů a osvobozením tisíce duší v něm uzamčených přírodní úroveň poctila bytost tak strašlivá, že na ni i samotný Asterion už skoro zapomněl – Přízračný drak. Věděl jsem o tom kameni a věděl jsem, že je mu věnována pozornost temným bohem Šinem a nejen jím. Ale něco zastřelo můj úsudek a mohu si jen nalhávat, že to způsobil někdo jiný a ne má dětinskost.
Ukázalo se, že Šinovci jsou ochotni obětovat životy tisíců a než byl ten přízračný běs zabit Ilvethem za pomoci družiny Manfreda a Vina Věštce, napáchal dostatečné množství škod a zabil nepočítaně nevinných na to, aby se musel najít někdo zodpovědný za ten masakr.
A tak jsem sice prozřel, že má snaha založit Bílou univerzitu magie byla nakonec správná, ale vzápětí jsem přišel o možnost na tom dál pracovat. Je to ironie, ale o to více se mi tak potvrzuje pravdivost mých úvah. Musel jsem o to přijít, abych si byl jist, že to doopravdy chci. A tak, s čistým štítem hledím do budoucnosti a nevím, co se bude dít. Nevím, jakou úlohu v nadcházejících časech sehraji. Jedno vím ale jistě – musím jít dál. Vždyť kolik jiných by mohlo přestat ve svém snažení, když bych si podobný luxus dopřál já sám? Nemohu se zastavit. Nemohu plakat nad rozbitým snem. Musím přestat snít. Svět na sny nehledí.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Odstoupil jsem z vedení Bílé univerzity. Už s ní nemohu mít nic společného. Nyní projde rozsáhlou reorganizací a bílí čarodějové se budou muset postavit za Orlí poutníky. Protože právě čarodějové jsou zodpovědní za životy těch nevinných z Tabitu, Potůčků a Tiché. Oni měli něco takové předívat, oni o té události věděli dříve, oni měli Orlí poutníky varovat předem. Nestalo se tak. Skutečnost, že to dokáže způsobit rozhodnutí jednoho člověka, mě děsí. O to víc, že jsem jím byl já sám.
Co nevidět budu muset předstoupit před sněm Čarodějné akademie a odstoupit i z ní. Nic jiného mi nezbývá. Je to mou povinností. Snad to moc neovlivní mé budoucí působení. Přemýšlím o Minkoru. To město má své kouzlo a věřím, že bych právě tam našel podmínky pro nový začátek.
Trápí mě však nadcházející události. Válka o Albireo, zjevení proroka S’wo ve Skalním městě. Mám obavy, že jsou ty události rychlejší, než já. Mohu jen doufat, že budu mít dostatečný počet prodloužených paží, očí a uší, abych mohl pomoci všude, kde budu moct. A proto i vsázím na Manfreda a jeho přátele, že budou jednat tak, jako doposud a vydrží spolu i v časech, kdy se třiští vše ostatní. A že budeme moci spolupracovat tak jako dříve a přece už jinak. Ne jako zaměstnavatel a jeho žoldáci, ale jako přátelé. Již nezastávám žádný post, již mohu, obvzláště s nima, jednat na rovinu. Po tom všem jim to dlužím a kdo ví, jestli bych opačným rozhodnutím nepromarnil poslední šanci se k nim zachovat tak, jak si doopravdy zaslouží.
Zažili toho mnoho a tak doufám, že právě teď nalezli útěchu a odpočinek za zdmi kláštera Daine, aby načerpali sil, moudrosti a pokory, kterou je ono místo doslova přesyceno. Právě ona pokora se objevuje až tehdy, kdy si člověk myslí, že ji našel. Doufám, že ji tam naleznou a nebudou muset čekat tak dlouho jako já. Subotamové k této pravdě mají mnohem blíže a uvědomili si ji již dříve. Kéž je zřejmá a jasná jako světlo Aurionovo.
„Jsme jen kousky skládanky a čím dříve si uvědomíme svou maličkost a důležitost těch druhých, tím dříve dokážeme poskládat něco, co bude hodno obdivu.“
