Už uplynulo mnoho let, co jsi poprvé nahlédl do knihy Nejvyššího vědění uvnitř Skalního města obklopen klidnými pískovcovými stěnami chrámu Sah’nrem. Tehdy jsi do Knihy nahlédl jako každý pouštní elf, který došel tak daleko, že potřeboval znát svůj další směr. Stal jsi se průvodcem. Až nedávno se ukázalo, že Mwan’duuranga a význam proroctví tě připravily na cestu vzdálenější, než kterou jsi si kdy dokázal představit. To jsi do Nejvyššího vědění nahlédl podruhé ve svém životě. Tehdy jsi uviděl jasný směr s cílem mlhavějším více, než dech Y’kujaty – vodního démona, co chce strávit celý svět v podobenstvích zmíněných v Proroctví.
A nyní se vracíš, na východ k Matce pouště, zpátky do Nuenga Nam’baty – skalního města, abys Nejvyšší vědění prostudoval potřetí. Ale již ne prostřednictvím neúplné knihy, ale přímo z úst navrátivšího se bratra. Alespoň to tvrdil neznámý slepý elf, že se vrátil největší z mudrců, jací kdy kráčeli po Asterionu – S’wo.
Nejen v tobě vyvstává podezření a je jen otázkou bez odpovědi, jestli je toto tiché, ale vytrvalé hlodání v mysli příznakem velkého očekávání – tak vysněného a nereálného, že už v něj nejeden elf přestal věřit. A nebo je ozvěnou tvé příčetnosti a šestého smyslu, který tě varuje před příliš líbivou cestou.
Ta byla dlouhá. Dostatečně na to, aby ses mohl na odpovědi dobře připravit. Tvůj krok se stal pevným jako skála, tvá mysl se stala tichou jako noční nebe poseté hvězdami a dech pravidelným a vytrvalým jako hudba pouště. Již při pobřeží Rilondského zálivu jsi ucítil teplý vzduch a zaslechl píseň patronky. Ale nebyla to píseň, kterou jsi znal.
Nemluvila k tobě, jako dříve. Jakoby se jen tak proháněla s větrem, aniž by hledala adresáta. Jako by jej minula a letěla neznámo kam, dokud nedorazila k tobě. Tehdy pak utichla v jeden odevzdaný sten. To, ač si se tomu bránil sebevíc, rozkolísalo tvou mysl a ty jsi přidal do kroku. Zvědavost byla nahrazena obavou.
Než jsi stanul na okraji pouště, donesla se k tobě ještě zpráva o smrti Ruprta. Pověděl ti o tom pouštní elf Enam’ngo znám tím, že jako jeden z mála, podobně jako ty, je novým přírůstkem do řad pouštních elfů a své minulé životy žil jako někdo, kdo krásu pouště nepoznal. Také ti řekl, že byl Ruprt zabit nájemným vrahem, jehož identita je elfí diaspoře v Rilondu zatím skryta. A konečně ti i potvrdil tvé obavy, neb ti pověděl, že nejsi sám, kdo má o Mwan’duurangu strach. Připojil se k tobě a společně jste zamířili vstříc tetelícímu se vzduchu rozpálenému nad zlatavým pískem. Jako dvě éterické siluety měnící tvar jste brzy oba zmizeli zvědavým očím poutníka mířícího do Čerevského léna. To byl poslední člověk, kterého jsi ten měsíc spatřil.
Mar’Nub byli neklidné více než kdy dřív. Stejně, jako se ozývala nejistota v myslích všech zúčastněných elfů, se převalovala zrnka písku pod vašimi stíny. Připomínala vystrašeného štíra marně hledajícího úkryt pod kamenem. Netrvalo dlouho a přešli jste první část dun, zrádné písky, které odradí většinu neznalých poutníků. V Muto’nam’Nub – v bludišti, to pro vás už tak snadné nebylo. Zatímco ještě před rokem bys prošel touto oblastí neohrožen, teď jste se museli skrývat. Jako by sama Matka pouště hleděla jiným směrem. Vaše přání k ní vznesená ji dostihla až o mnoho dní později, než byste si přáli. Stál při vás ale nejspíše sám Finwalur, že jste nakonec nezabloudili do pasti a přežili ten čas, než vám vaše patronka ukázala cestu ven. Před vámi se tak rozprostřela poslední zkouška i pro mnoho z elfů. Nekonečná planina táhnoucí se od obzoru k obzoru, kam jen elfí oko dohlédne. Kamenitá rovina bičovaná ostrým větrem a vysoušena nikdy nekončícím polednem. Místo, kde poutník brzy ztratí představu o prostoru i čase a jeho mysl má blízko k tomu, aby se navždy otevřela věčnému šílenství. Ti, kteří vydrží a neukončí svou marnou pouť vlastní rukou, však nakonec spatři Nuenga Nam’bata – skalní město.
To se poštěstilo i vám, byť ses několikrát přistihl, že přemýšlíš na to nejhorší a hledíš mdle na svůj nůž u pasu. Jen společnost tvého bratra tě zachránila od ztráty rozumu a tím samým ti vděčí i on. Nebyla to Matka pouště, která by vás vedla. Její zpěv ustal ve chvílích, kdy jste ji nejvíce potřebovali. Zněl znaveně, až splynul se suchým všudypřítomným větrem.
Jakmile jste ale spatřili Pouštní korunu, jak městu elfové říkají podle jeho vzhledu, věděli jste, že celá cesta nakonec nebyla marná a znovu jste ucítili přítomnost Matky. Vracet se ke Skalnímu městu je stejně radostné, jako obejmout milovanou ženu po dlouhém odloučení, či povískat ve vlasech svého potomka, který vyrostl v době tvé nepřítomnosti do síly a krásy. A přitom se v tom návratu skrývá ještě něco, co vše zmíněné daleko přesahuje. Je to tvůj pravý domov, místo, ke kterému patří tvé srdce, místo, kde ses zrodil a místo, kde jednou zavřeš oči v tomto těle naposled, abys je mohl znovu na tomto místě otevřít jako někdo jiný a přesto stejný. Je to místo, kde se setkávají životy a prolínají světy Asterionu. Je to místo, kde dlí Ona, krásná, mocná, co vdechla tobě i tvým bratrům novou chuť do života a zatlačila dávné přízraky minulosti do zapomnění.
Otázka, která ti nedala spát, tebe i všechny ostatní přítomné táhla k jednomu místu. Opět jsi stanul v Chrámu, kde je uloženo Nejvyšší vědění a kde každý nalezne odpověď. Místem se nesl tichý šepot a zvědavé oči mnohých elfů se upíraly k přítomným největším mudrcům z vašeho národa. K těm, kteří se znovu zrodili a pamatují si proroka S’wo. Jejich tváře však zahaloval závoj tajemství. Jako by hleděli skrze tento svět někam dál a nebo zpět.
Uprostřed poblíž kamene, kde ležela kniha neúplného Proroctví, stál slepý pouštní elf. Jeho vlasy byly bělejší než sníh na nejvyšších vrcholcích Nekonečných hor. Kůže připomínala spálený papír. Stál tam a občas nemotorně přešlápl, aby udržel rovnováhu. Těkal očima ze strany na stranu a v ruce křečovitě svíral malou krychli z lesklého kovu. Aniž by kdokoli dal znamení, sálem se rozhostilo hrobové ticho. Tu všichni uslyšeli přerývavý dech starce stojícího uprostřed. Ten zpozorněl a zdálo se, že na tuto chvíli čekal.
Jako by si slepýma očima prohlédl všechny zúčastněné a pak velmi spěšně ohnul svůj starý hřbet a položil malou lesklou krychli na kamennou podlahu. Ozvalo se tiché klepnutí. Stařec se napřímil a ustoupil o krok vzad. Zdálo se, že z něho spadlo obrovské břímě. Že udělal, co měl. Ticho krátce prořízl jeho chraplavý hlas: „Ndo!“
“Teď“ zaznělo ztichlým sálem a všem elfům došlo, že on není tím, koho čekali. Kovová kostka na zemi se rozpálila doruda a nad ní, v oblaku horkého vzduchu se zjevila vysoká postava – její obraz.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Odněkud z přihlížejících se ozval výkřik označující objevivší se postavu za mudrce S’wo. Ten vzápětí začal hovořit sytým hlasem, ze kterého šla cítit pýcha. Jeho řeč nebyla dlouhá. A krutá pravda jeho slov se zrcadlila ve ztuhlých výrazech nejmoudřejších. Každý, kdo nevěděl, jestli má těm slovům uvěřit, pohlédl právě na tváře nejstarší z elfů a v nich nalezl to, v co doufal, že nenajde. Levitující postava završila celou řeč tím, co dlouhá staletí hledáš. Zazněly poslední části proroctví, chybějící díly falešné skládanky. Byl i nebyl mudrcem z dávných časů. S’wo nikdy neexistoval. Pouze maska nesla toto jméno, ale pod ní se skrýval “jen“ výborný řečník s nejuvěřitelnějším příběhem, který byl kdy odvyprávěn. Pak už stačilo mít jen ty pravé posluchače. Dostatečně zdrcené, zubožené živoucí skořápky bez cíle. Představivost a víra posloužila jako katalyzátor této monstrózní lži.
Chrámem mohutně šuměla směsice vzteku, zklamání a beznaděje. Tváří v tvář slzám na tvářích těch, co si vypravěče pamatovali, nemohl nikdo utéct zdrcujícímu uvědomění. Už bylo zřejmé, proč se některá část proroctví nenaplnila a proč některé výklady tak symbolického textu působily kostrbatě, když se do nich pokoušeli nejmoudřejší z tvých bratrů obléci realitu světa tam venku.
Tíha bezvýchodnosti a dávná kletba znovu dopadla těžce na hlavy všech zúčastněných a s ní se začal hroutit i strop chrámu. Vědomí Matky pouště v jeden jediný okamžik zmizelo, stejně jako se o pár tisíc let nazpátek z hromadného sebeklamu v jeden okamžik zrodilo. Ta, co prostupovala oběma světy jako jediná z myšlenkových bytostí na Asterionu byla pryč, pokud někdy vůbec existovala a s ní se hroutila i Koruna pouště. Elfí stařec, který donesl toto kruté poselství, zahynul jako první pod tunovým kusem stropní klenby.
Utíkal jsi, jako mnozí jiní. To jediné elfům zůstalo po Bitvě pěti mečů, když bezcílně utíkali z bojiště a to jediné zůstalo pouštním elfům i teď – touha přežít.
Cesta skrze poušť z nicoty byla předlouhá. Enam’ngo ji nezvládl a tys ho zanechal mrtvého za sebou. Těžko říci, jak dlouho jsi bezcílně bloudil pouští a v krajinách svého sebemrskačství. Nakonec jsi procitl do nového světa a před tebou se objevila křižovatka, před jakou jsi do té doby nestál. Cesta zpátky zmizela pod nánosy písku a cest před tebou bylo nespočet. Snad jen tvůj pobyt mimo poušť a vlažnější vztah k Proroctví, jak jste té zrůdnosti říkali, tě zachránil od jisté smrti. Takové “štěstí“ mnoho z těch, které jsi znal, nemělo…
