Opravdu jsme věřili, že když zůstaneme, dokážeme se před těmi stvůrami ubránit. Vždyť nikdo z nás si ani neuměl představit to, o čem ten pouštní elf mluví. Jeho bílé oči na tmavé tváři byly ale tak uhrančivé, že mnozí z města poslechli a prchli. Možná jsme měli taky poslechnout.
V Potůčcích jsem se ale narodil, měl jsem tam vše, otec byl příliš starý na to, aby utíkal nocí. Ani on to místo nechtěl opustit. Pamatuji si, jak jsem viděl Týnu modlit se k Rianně, ochránkyni domova. V místnosti hořelo několik svící a vzduch voněl voskem. Nebyl to ani alden, co jsme se těšili z požehnání, které bohové zaseli do jejího lůna. Chtěl jsem syna a Týna mluvila o dceři. Říkal jsem ji, že to musí být syn, ale ve skutečnosti mi to bylo jedno.
Těšil jsem se, že budu otec, těšil jsem se na rodinu, jejíž hlavou budu. Na to, jak přijdu z práce domů a již venku ucítím vůni polévky a když vstoupím dovnitř, uvidím mou krásnou ženu s jejími dlouhými hnědými vlasy, které voní po skořici. Obejmu ji a bude jen má, bude mě milovat a vědět, že se o ni a naše dítě vždy postarám. Pomalu jsem si začal zvykat na roli dospělého a dětství a nerozvážnost jsem již odložil. Tu noc jsem se bál, že o vše přijdu. Bál jsem se, ale věděl jsem, že musím být statečný.
V tu noc jsem ji naposled objal a cítil, jak ji divoce buší srdce. Křik se nesl ulicemi a přicházela smrt. Cítil jsem její slzy na svém rameni. Držel jsem ji do poslední chvíle, než se mi zatmělo před očima a já se dal na zběsilý útěk. Doteď si nedokážu vysvětlit, jak jsem ji mohl opustit. V tu chvíli jsem tam ztratil víru v sebe, ztratil jsem své dítě i svou ženu… Chybí mi. Tak strašně moc mi chybí!
Vzpomínám si, že jsem doběhl vysílený do lesa a v zádech mi byl přízrak ze záhrobí. Les protínaly výkřiky lidí, které jsem do té doby znal, a zarývaly se mi hluboko do srdce, draly se do krku a dusily mě jako dvě mohutné pracky. Tváří v tvář tomu jsem pochopil, jak je svět strašně nespravedlivý. Prázdný pohled stínu smrti nepřinesl žádné vysvětlení. Vzal duši Jarce, co obsluhovala v krčmě a pak se vrhl ke mně. V jeho pohledu nebyla žádná radost, žádná zlost. Nic, co by mi vysvětlilo, proč se to všechno děje. Jaký to má význam. Věděl jsem pouze, že mě to chce zabít. Jen tak. Chtělo se mi plakat, ale už to nešlo. Došly mi všechny slzy. Vzpomínám si, že jsem schytal jeho nemrtvou prackou do předloktí a tehdy sem chytil druhý dech. Nevím, kde se ve mně vzala ta touha přežít. Mé tělo v tu chvíli již ovládal někdo jiný. Já byl mimo tenhle svět, v podstatě jsem si i přál zemřít stejně jako Týna. Stejně jako můj otec. Stejně jako Jarka.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Probudil jsem se na lůžku, vzbudil mě kašel umírajícího. Až posléze jsem se dozvěděl, že jsem v lazaretu ve městě bílého mramoru – našeho mramoru. O nás raněné a bez domova se staraly estelinky. Pod jejich péčí se mi do těla brzy vlila síla a kupodivu i naděje. Vlídný pohled a vstřícná slova jedné z nich – Lenky, ve mně zahnaly všechny pomyšlení na sebevraždu. Brzy jsem objevil to, co mě na světě udrží. Pro co zde setrvat. Přežil totiž i můj bratranec Slávek. Neřekl jsem mu to, ale hlavně díky něj jsem se začal starat o budoucnost. Vyvedl mě z toho bludného kruhu sebelítosti a zahořklosti. Brzy jsem mezi raněnými poznal více známých z Potůčků.
Končil se rok 847 a ve slavném městě orlích poutníků, baště svobody, se chystaly oslavy svátku Proroků. Jako by všechno to utrpení vůbec nedolehlo na měšťáky zde. Také jsem se dozvěděl, že pobyt v lazaretu z nás udělal dlužníky a že si pro nás brzy přijde verbíř, který nám dá možnost své dluhy splatit – samozřejmě službou v armádě. Teď před blížící se válkou s královskými to byla pozvánka na onen svět. To už jsem mohl chcípnout v tom zatraceném lese a ušetřit tak estelinkám jejich snahu. Ke Kharovi s orlími poutníky!
Doneslo se ke mě, že právě oni a čarodějové mají prsty v tom, že se v Tabitských vrších objevily ty zrůdy. Prý byl přivolán přízračný drak. Legendární bestie světa stínů, kterou na nás bohové neseslali od dob konečné bitvy. Je zřejmé, že tahle zem je prokletá a bohové neschvalují počínání “osvoboditelů“. Museli jsme vypadnout.
Přidali se k nám hned další tři. Andrej Stag – jeden Storab z lomu, jeho nevlastní bratranec Bohdan Číhal, Potůčkovský lovec a vyučený kovář Ondřej, co do Potůčků dorazil zhruba před rokem. Díky těm přípravám na oslavy a všeobecnému shonu se nám podařilo takřka bez povšimnutí projít městem a opustit ho západní Firunovou branou.
V plánu bylo zjistit, co se stalo s Potůčky. Už uběhl alden od doby, co bylo město vypleněno. Zamířili jsme k Vřesovému údolí. Slávek říkal, že je to posvátné místo, kde jsou vystavěny chrámy celé Sedmnáctce. Tam bychom mohli nalézt útočiště, informace a snad i radu. Také jsem se chtěl přimluvit u Paní země za Týnu, naše nenarozené dítě a za mého otce. Moc jsme o tom nemluvili, ale ostatní pochopili, že se chci vydat do Potůčků, abych se s nimi rozloučil a třeba i řádně pohřbil. Slávek mi to ani nerozmlouval a díky Bóďovi, který se chtěl taky stavit do otcova srubu, ostatní přikývli.
Ve Vřesovém údolí jsme stanuli kolem poledne. Jablka a pomeranče rostoucí v tamních sadech nás dostatečně nasytily. Navíc jsme pomohli jednomu služebníkovi Tarfeina a ten nás pak obdaroval zbytky ze včerejší hostiny. Nemohli jsme si stěžovat. Konečně pořádné jídlo po mnoha dnech na ovesné kaši. Přenocovali jsme pod širým nebem.
Dozvěděli jsme se, že v Potůčkách je stále nebezpečno a od jedněch žoldáků, mezi kterými byl i Tomáš Kramář, strážný z Potůčků, jsme vyposlechli, že odtamtud zrovna přijeli a nechali tam Malvina, jednoho rytíře devíti hvězd, který byl prý mezi těmi, co srazili toho přízračného draka z oblohy kdesi v Tiché. Plánovali se k němu vrátit. Vezli sem jen jednoho jejich raněného. Hodně nám rozmlouvali náš plán se tam jít podívat. Nakonec jsme ale Tomáše přesvědčili, aby nám pomohl. V noci nám pak předal pár zbraní – bronzový palcát, krátký zrezlý meč a vrhací sekerku. Nebylo to moc, ale najednou jsme přeci jen měli pocit, že to zvládneme. To jsme ale ještě netušili, jak je doopravdy nebezpečný život dobrodruha.
Přečkali jsme až do odpoledne, abychom do Potůčků došli za bílého dne zítra a vyhnuli se tak nočním přízrakům. Proto nás teď čekal noční přechod přes Tabitský les. Stále jsem si myslel, že to můžeme zvládnut a byl jsem vděčný, že ostatní jdou s námi. Přišlo jim to jako dobrý nápad i když samotné je do Potůčků nic netáhlo. Zřejmě se moc nechtěli pitvat v minulosti, možná nechtěli vzpomínat stejně jako já. Vždyť ale právě proto jsem chtěl jít na sever, abych ji mohl konečně odložit. Vzpomínání mě bolelo, možná více než druhé. Slávek to myslím chápal.
V noci, když jsme procházeli setmělým lesem, jsem byl rád, že jdou s námi, především pak Andrej. Ten chlap je silný jako bejk, což jsem několikrát v krčmě stačil poznat, když se strhla rvačka. Z přítomnosti Bohdana někteří nás nebyli nadšení. Je to takovej divnej patron, moc se svým rodičům nepoved a ve městě často kolovaly zvěsti o tom, že není jejich a že ho našli v lese. Byl to takovej otloukánek a většinu času se toulal v kopcích. To mu ostatně zachránilo život, protože byl prý zrovna pryč, kdy se to všechno v Potůčkách semlelo. Mě jeho přítomnost ale nevadila. Tak nějak jsem mu věřil, že se tam chce taky podívat a do tý doby jsme se mu hodili, stejně jako nám jeho postřeh a znalosti okolního kraje.
Za Tabitskou křižovatkou jsme se vydali na sever a ve skrytu noci i doufali, že nikoho z albirejských vojáků nepotkáme. Nemyslím si, že by honili partičku sedláků, co utekla bez placení z lazaretu, ale radši jsme nechtěli riskovat setkání se strážci pořádku. Na cestě na sever jsme ale byli donuceni přemýšlet úplně o jiných věcech.
Myslím, že to byl právě Bohdan, kdo první upozornil na krvavou stopu táhnoucí se přes cestu. Byla čerstvá a les okolo až podezřelé tichý. Jako by tudy prošla smrt. Bylo docela chladno a slyšel jsem jen naše vystrašené oddechování. Pohled do tmy po stranách silnice nám nepřinášel pocit bezpečí, ba naopak. Neodvážil jsem se pohledět na místo, kam krvavá stopa vedla. Ležel tam prý malý kluk, roztrhaný, ještě teplý. Okolní stíny lesa najednou skrývaly bestii, která nás pozoruje a brzy se na nás vrhne. Stáli jsme tam jako solné sloupy a čekali na boží znamení, které odstartuje náš další běh o přežití. Stalo se. Z lesa se ozvalo hlasité zavrčení a lámání klacků. Některým z nás trvalo déle, než pochopili, že mají utíkat. Naše volání je však probudilo. Bohdan na nás křičel, že je to medvěd a že ho nemůžeme přemoci. Věřil jsem mu.
Až když jsme nemohli dál běžet, zastavili jsme se na cestě a počkali na ty pomalejší z nás. Pomalu mi docházelo, jak obtížné bude dostat se až k Potůčkům a co teprve tam? Již mlčky jsme pak opouštěli les. Každý z nás si to uvědomil. Vždyť jsme jen sedláci, co o světě tady venku nevědí zhola nic a zbraně v našich rukou byly jen na okrasu. To samé, jako když podáte měšťákovi krumpáč do ruky a postavíte ho do lomu. Pravděpodobně se zraní. Styděl jsem se. Tak moc jsem se za sebe styděl.
Ale to mlčení a sebezpytování přece jen bylo k něčemu dobré. Byli jsme to my, kdo si všiml goblinů dohadujících se u toho statku. Zřejmě ho zrovna prohledávali a chystali se prozkoumat stodolu. Všichni jsme klesli k zemi a přemýšleli, co dělat. Byli tři. O goblinech jsme už slyšeli. Prý se občas vyhrabou ze země a řádí v okolí. Jsou zbabělí a zákeřní a určitě znalejší boje a taktiky více než my. Andrej však nechtěl čekat. Možná za to mohla ta událost v lese, že tentokráte nechtěl ukázat strach. Přesto že to byla od něho hloupost, musel jsem obdivovat jeho odvahu.
Než jsme mu to stačili rozmluvit, vzduchem zasvištěl šíp a poranil Andrejovo rameno. Jeho bolestivý výkřik zafungoval podobně jako to medvědí zavrčení v lese, akorát teď jsme se všichni vrhli vstříc nebezpečí. Andrej neklesl na zem, namísto toho se se zuřivým výrazem v očích taktéž rozeběhl vstříc našim nepřátelům. Ti asi pochopili, že si jejich počínání nenecháme líbit a vzali do zaječích. Přiběhli jsme ke statku a když se zdálo, že jsme je skutečně zahnali, vešli jsme dovnitř, abychom prozkoumali, co se zde stalo. Bylo to dobré místo na přespání – brzy mělo svítat a už jsme toho měli všichni až po krk. Ve vnitř jsme našli mrtvého muže. Ve tmě na něj byl hrůzný pohled. Byl neznámou silou vklíněn do rohu světnice a ruce měl položeny na ošklivě zející ráně v břiše, která pro něj byla zřejmě tou osudnou. Byl to pořádný kus chlapa, přesto nedokázal ubránit svůj dům. Vzpomněl jsem si při pohledu na něj na svou naivitu.
Mezi tím chlapi prozkoumali zbytek baráku – tedy až na sklepení. Ondřej našel ve stodole nahoře v seníku vystrašeného osmiletého kluka, který se tam nejspíše schovával před gobliny. Dorazili jsme právě včas, jinak by ho stáhli z kůže a opekli si ho k večeři. Pověděl nám, že jejich dům napadli nemrtví a že ve sklepě je jeho mrtvá matka a nějaký nemrtvý přízrak. Byl jsem to já, kdo zabouchl nebezpečně vypadající otevřený poklop vedoucí dolů a přesunul na něj skříň. Než jsme stačili vymyslet, co budeme dělat dál, do domu se již vkrádal další vetřelec. Znovu goblini. Andrej vykukující ven na nádvoří se studnou jen taktak uhnul šípu, jenž se vedle něj hladově zahryzl do vstupních dveří. Zdálo se, že goblini posbírali zbytky odvahy a přišli si ještě jednou prověřit tu naši. Nejhorší na tom bylo to uvědomění. Jako dvě zápasící armády na válečném poli se teď přelévala morálka z jedné strany na druhou a my jsme byli jen jako listí, se kterým si pohrává vítr, neschopni se vymanit z náručí poraženecké nálady.
Uplynula snad hodina, možná nejdelší v mém životě, kdy jsme přemýšleli co dál. Bohdan se mezitím postaral o okenice a my jsme se tak ocitli v naprosté tmě uvnitř domu. Někdo rozsvítil lucernu, co jsme uvnitř našli. Vystrašené obličeje se dívaly jeden na druhého a snažily se na sobě nedat znát strach. Bylo to komické. V tu chvíli jsem si uvědomil, že do Potůčků nemá smysl jít. Ne teď. To zjištění mě srazilo až na úplné dno. Selhal jsem ještě před tím, než jsem přijal výzvu a zjistil jsem to až teď. Zalila mě hanba a hned poté jsem rezignoval. Zjistil jsem, že jsem k ničemu. A teď, když na to vzpomínám, se stydím za to, jaké myšlenky se mi tehdy honily hlavou.
Myslím, že to byl Ondřej, Andrej i Bóďa, kteří se s tím nehodlali smířit. Navíc tam padl docela správný názor, že čekat nemůžeme. Dříve nebo později by gobliny napadlo dům zapálit a po dvou měsících sucha by se nemuseli ani moc snažit. Vyrazili jsme na zoufalý útok.
Vše se ale pokazilo hned na začátku. Vržená sekera netrefila svůj cíl a Ondřej, který se snažil vyběhnout za nejbližším goblinem, upadl na prahu dveří. Naštěstí další vystřelený šíp nikoho netrefil. Ondřej rychle vstal a vyběhl ven. Věděli jsme, že jsou venku nejméně dva goblini blízko domu a jeden dál v poli s lukem. Stáli jsme ve vstupní chodbě domu a nikdo z nás nechtěl vyběhnout ven. V tu chvíli nám všem došlo, že Ondřej zemře, pokud něco neuděláme. Odvahu našel Andrej. Vyběhl ven, v rukou třímal vidle a hnal se za jedním z těch odporných zelených stvoření, které se před ním dalo na útěk. Andrej byl ale rychlejší a vidlemi goblina probodl skrz naskrz. Vedle domu se něco podobného odehrálo u našeho kováře. Párkrát goblin bolestí vykřikl a nakonec se odporoučel k zemi. Bohdan vyběhl ven a podřízl umírajícího goblina, kterého poslal k zemi Andrej. Ten se totiž hned poté sprintem rozběhl do pole ve snaze doběhnout toho posledního s lukem. Ten se však doslova vypařil.
Stáli jsme na nádvoří všichni a užívali si pocit vítězství. I když někteří pouze zprostředkovaně. Obdivoval jsem své společníky. Oni sami vypadali dost překvapeně, že něčeho takového jsou schopni. Záviděl jsem jim. Dlouho jsme tam tak s bratrancem stáli, zatímco naši statečnější bývalí sousedé ohledávali ty mrtvé démony podzemní říše. Nakonec jsme šli spát.
Před polednem nás vzbudil hlad a obavy z případného nebezpečí. Moc jsme se nevyspali. Andrejovo rameno se nehojilo, byl celý rozpálený a rána vypadala zaníceně. Kluk už v domě nechtěl zůstat ani minutu. Nemohli jsme proto déle zahálet. Pohřbili jsme jeho otce – do sklepa za jeho matkou jsme se neodvážili. Andrejovi jsme vypálili ránu žhavým pohrabáčem a nalili do něj zbytek pálenky, co jsme našli uvnitř domu. Padlo rozhodnutí – vrátit se zpět do Vřesového údolí. Se zraněným a navíc s malým klukem byla hloupost pokračovat dál na sever. Shodli jsme se na tom snadno. Byly to jen důvody, které zrovna přišly vhod. Jít na sever do Potůčků bylo bláhové a všichni jsme to moc dobře věděli.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Až při cestě zpátky na jih jsem si přec jen uvědomil, že zase tak zbytečná cesta to není. Vždyť jsme zachránili malého kluka! Shodli jsme se, že ho předáme kněžkám Rianně – Věrné. Ty se o něj určitě dobře postarají a i něčemu naučí. S přibývajícím časem stráveným na cestě zpět jsem se cítil lépe a lépe. Odložení výpravy za rozloučením se svou rodinou se ukázalo jako dobrý tah. Bolest ze ztráty byla každým dnem, každou hodinou lehčí a lehčí. Bál jsem se jen toho, že v budoucnu na svůj slib, který jsem dal bohům, zapomenu, nebo jej nesplním. V současnosti jsem byl však pevně rozhodnutý. Počkáme do té doby, než tu oblast rytíři vyčistí, nebo až najdeme způsob, jak se tam bezpečně dostat.
Před Tabitskou křižovatkou nás minuli tři jezdci. Jeden z nich byl bílý čaroděj. Jeli právě k Potůčkům a dost spěchali. Jen jsme jim řekli o přízraku ve sklepení toho statku a oni nám na oplátku řekli, že na křižovatce stojí muž, kterému bychom mohli pomoci. Chtěl jsem něco říct. Zeptat se toho čaroděje, kdo je za tu věc zodpovědný. Chtěl jsem mu ukázat, že jsme tu i my, že je nás potřeba poslouchat, že máme svou cenu. Chtěl jsem se mu postavit, i když jsem přesně nevěděl, jak moc jsou v tom čarodějové zapletení a konkrétně on sám. Než jsem stačil vychladnout a pochopit, že on se teď snaží pomoci, už bodli své koně do slabin a tryskem vyrazil na sever. Byl to čaroděj, nešlo promluvit – vyschlo mi v ústech a jazyk se přilepil na patro. Sklonil jsem hlavu a pokračoval v cestě.
Na křižovatce jsme potkali mladíka jménem Raděj Šplíchal. Do jeho tváře vrhal stín kožený klobouk, čisté kalhoty a bílá košile také nehovořily o jeho chudobě. Nakonec i uvázaný poník opodál prozrazoval, že ten muž starý skoro jako my, pochází z dobrých poměrů. Řekl nám o statku, kde žije s otcem, matkou a sestrou na západ od Vřesového údolí. Sháněl silné chlapy, co se nebojí. Alespoň jedno jsme až na výjimky splňovali. Ve sklepě se jim totiž zabydlel troll.
Měli jsme společnou cestu na západ a tak nám vyprávěl za chůze. Andrejovi nabídl sedlo svého poníka. Storabova rána na rameni vypadala opravdu ošklivě, celý byl pobledlý a sotva pletl nohama. O trollovi jsme se moc nedozvěděli. Prej byli na cestách s otcem a když přijeli domů, byly rozražené dveře a ve sklepě jim spal opilý přežraný troll. Probudil se a otec Raděje jen tak tak stačil vyběhnout nahoru a zavřít za sebou. Společně pak vchod do sklepa zatarasili dřevěnými prkny. Radějův otec je bohatý statkář a, čím dřív bychom jim s tím pomohli, tím větší odměna nás čekala. Měl totiž strach o to, že jim troll vypije všechno pití a sní všechno jídlo.
Řekli jsme mu, že mu pomůžeme. Bylo nás dost a mohli jsme se na souboj s tou stvůrou dobře připravit. Navíc jsme neměli ani páru o tom, jak takový troll vypadá. Jen z povídaček a pohádek, kterým věří tak akorát děti. Prvně jsme se ale museli postarat o Andreje a o jeho zranění. K večeru jsme došli do Vřesového údolí a navštívili chrám Panny. Andreje se ujal jeden mladík, felčař, co estelinkám pomáhal, jistý Herbert. Večer jsme dostali jídlo jako almužnu u chrámu Alcaril a představený chrámu Merik z Dračího stínu nás poslal za knězem Mauril. Potřeboval prý pomoc a zeptání nás nic nestálo.
Kněz Paní země nám pověděl o jeho bratrovi Tobrikovi, který byl poslán na cestu do vesnice Kaštanovice, aby se tam postaral o pohřbení několika mrtvých. Cesta tam prý trvá dva dny a on byl pryč už celý alden. Požádal nás, že jestli budeme mít cestu tím směrem – a že jsme měli – máme se prý po něm poptat a případně se k němu vrátit se zprávou. Řekli jsme mu, že se po něm poptáme.
Noc jsme opět strávili pod širým nebem. Měl jsem možnost déle přemýšlet. Vyhlídka na souboj s trollem mi nedala spát. Došlo mi, že pokud to dotáhneme do konce, stanou se z nás dobrodruzi. Ti podivíni, o kterých se u nás vyprávěli po večerech vtipy. Vždycky jsem přemýšlel, co se musí stát, aby jeden zvolil takový způsob života. Představa, že zachráním a odvedu do bezpečí více takových kluků, mě začala hřát u srdce. Půlku noci jsem se nechal unášet představami o tom, jaký by mohl být můj život dál. Ráno nás probudila studená rosa.
Andreje jsme v chrámu očíhli hnedka. Byl zdravý jako rybička a mezitím se dal do řeči s tím Herbertem. Podle jeho slov a slov kněžky tam zřejmě už nebylo tolik práce jako před pár dny a Herbert projevil zájem s námi jít. Souboj s trollem si určitě vyžádá nějaké zranění a tak jsme dlouho nepřemýšleli. Léčitel se nám bude hodit. Nám… Začal jsem si uvědomovat, že jsme parta, která má společnou cestu. Tuláci bez domova. Nuceni se spolehnout jeden na druhého – znělo to sympaticky. Cesta na západ tentokrát již v šesti byla protknuta zvláštním napětím. Nevím, jestli jsem byl jediný, kdo jej vnímal. Něco se mezi námi utvořilo. Něco neviditelného, co vedlo naše kroky zdánlivě nikam a přesto k určitému cíli. Tehdy jsem si řekl, že pokud přežijeme, budu věřit, že nás vedou bohové.
Než jsme došli ke Šplíchalovic statku, potkali jsme poutníka. Rázoval si to dlouhými kroky, vous mu vlál ve větru stejně jako jeho šedivý plášť. Vrásky v jeho opálené tváři propůjčovaly jeho pohledu zvláštní hloubku a důvěryhodnost. Varoval nás, že cesta dál na západ je nebezpečná a že pokud míříme do Koru, máme se raději vyhnout Tiché. Po útoku nemrtvého draka tam prý teď řádí nějaká neznámá nemoc. Zřejmě chvátal k místu, které jsme to ráno opustili. Naše cesta naštěstí směřovala jinam a po rozloučení a poděkování jsme brzy zabočili na sever k našemu cíli.
Starý Šplíchal byl muž okolo čtyřicítky, takový od rány, hodně hlučný, ale štědrý. Vysvětlil nám, jak se situace má a dali jsme se hned do plánování. Nakonec zněla naše bojová strategie následovně. Dva z nás popadnou vědra plná vroucí vody. Jeden uvolní zabitá prkna a odsune skříň, aby se mohl troll dostat ven. Další dva vezmou do rukou vidle. Ostatní čapnou zbraně, co jsou k dispozici a společnými silami tu stvůru snad umlátíme.
Plán vyšel. Poklop se po jeho uvolnění a chvíli naše hulákání rozletěl na stovky dřevěných třísek a před námi se napřímila ta šedivá obluda s kůží tužší než tvrzená kůže albirejských vojáků. Ondřej společně s Bohdanem na stvůru chrstly horkou vodu. Troll však nezahálel a vrhl se kupředu. Nejblíže byl Raděj, který odsouval skříně z poklopu. Než jsme stačili nasbírat odvahu, syn statkáře zakřičel bolestí a pod mohutnou trolí tlapou v letu srazil i Ondřeje. Všichni jsme dobře slyšeli zakřupání kostí. Statkář vida zraněného syna se vrhl vstříc té hoře svalů. Zasáhl. Vzápětí do něj Slávek stojící za ním, dříve skrytý ve spíži u poklopu, zasekl zboku do šedivé hlavy svou lopatu. Troll bolestí zaskučel a ohnal se tlapou po statkáři, který ukázal svou obratnost, když se hbitě stáhl z jejího dosahu.
V tu chvíli jsem neschopen pohybu alespoň křikl na Andreje, který měl podobný problém jako já. Ten se probudil a s rozběhem zabodl vidle do měkkého břicha našeho nepřítele. Ten vzápětí poklesl v kolenou. To byl signál pro všechny, kteří ještě váhali. Hned poté se na trolla sneslo nespočet ran sekery, meče a lopaty. Bili jsme do něj dlouho. Skončil jsem, až jsem si uvědomil, že ostatní už stojí opodál a já zuřivě tluču do zbytků trolla ležících na dřevěné podlaze. Bylo mi špatně, srdce mi bilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi prorazí hruď. Pustil jsem sekeru k zemi a jako náměsíčný jsem se vybelhal ven na vzduch. Herbert stál na dvoře a pobledlá tvář naznačovala, že na takový masakr není zvyklý ani on.
Chvíli trvalo, než jsme se všichni vzpamatovali a pomohli na nohy Radějovi. Měl zlomenou paži, kost trčela nad loktem a nevypadalo to vůbec dobře. Omdlel a ani já jsem od toho neměl daleko při pohledu na jeho ruku. V tu chvíli se ukázal Herbert jako někdo, kdo ví, co v takové situaci dělat. Rozdal úkoly a jal se ošetřovat mladíka. Jeden donesl horkou vodu, jiný obvazy a látky, které šly podobně použít. Za chvíli kost zaskřípala, když ji felčař obratně narovnal. Pak už jsme ho naložili na vůz a jeho máma s dcerou ho odváželi do vřesového údolí.
Bylo po poledni, když jsme začali slavit. Statkář nám chtěl poděkovat a dostál slovům jeho syna o štědrosti pána domu. Byla to chlapská záležitost a i Herbert, který se šklebil na nabízené pití nakonec neodmítl. Ráno nás vzbudil přijíždějící vůz. Paňmáma s Radějovou sestřičkou se vrátili a měli dobré zprávy. Mladík si chvíli poleží a bude zase fit. Ruku ale bude muset alespoň půl roku šetřit. Šli jsme se okoupat k blízkému potoku a po dobrém obědě jsme vyrazili dál na sever. Tím směrem totiž byla Kaštanice a my se chtěli podívat po tom knězi Tobrikovi. Herbert se rozhodl pokračovat s námi. Na cestu jsme vyfasovali slušnou vejslužku. Farmář Šplíchal byl dobrá partie.
Když jsme opouštěli Šplíchalova pole, narazili jsme na pasoucího se osedlaného koně. Jezdec nikde. Vzali jsme ho teda s sebou. Prošli jsme bukovým lesem a na jeho druhé straně jsme k večeru 3. chladna před sebou spatřili Kaštanový hájek a v jeho stínu šest chalup a nějaké ohrady. V pozdrav nám brzy přiletělo zahalekání jednoho z vesničanů. Přivítala nás skoro celá osada. Žili tam celkem tři rodiny a semknutost tamních obyvatel šla poznat z každého jejich pohledu.
Poznávali koně, co jsme s sebou přivedli a ptali se po nějakém Borisovi. Ten vyjel totiž na koni před dvěma dny, aby donesl zprávu Mauriliním kněžím do Vřesového údolí o zdravotním stavu bratra Tobrika. Jejich osadu totiž před pár dny napadl jakýsi Podrava a jeho tři synové. Vyděděnci, co využili tragédie, která postihla okolní kraj. Prý ukradli většinu úspor a nějaké rodinné šperky a když se jim v tom Tobrik snažil zabránit, Dymněj, nejstarší syn Podravy, ho poslal k zemi obuškem ranou přímo do hlavy. Tobrik se z toho prý dostane, ale nebude to hned. Zůstal jsem v osadě společně se Slávkem. Ostatní se vypravili najít Borise. Ještě při setmění se vrátili. Našli ho na druhé straně lesa a tam ho také poté Slávek pohřbil, aby Boris došel pokoje.
Chtěli jsme se ráno vydat zpátky do vřesového údolí a spravit Maurilinovce o stavu jejich bratra ve víře, ale věc se krapánek zkomplikovala. Místní nás dobře pohostili a rozhodli se rozloučit se zesnulým. Hodně se pilo a mladé dívky z osady rády skončili v náručích někoho, kdo není jejich příbuzný. Přál jsem to svým parťákům, zasloužili si to. Já sám jsem pomyšlení na ženy neměl.
Ráno se ukázalo, že někdo z nás, tuším, že Andrej a Ondřej byli ti, kdož slíbili místním pomoc. Že dopadneme Podravu a jeho syny a přineseme jim zpátky jejich cennosti. Polovinu nám prý dají jako nálezné. Nebyli jsme v situaci, kdy jsme se z toho mohli vykroutit a tak jsme jim potvrdili, že jim pomůžeme. Neměl jsem z toho radost. S mírnou kocovinou tak vyrážíme dál na sever k vřesovištím a dál do Tabitských kopců. Nevím, jaký je přesně plán, ale je možné, že si cestu ještě rozmyslíme. Přeci jen zabít goblina, nebo trolla je úplně něco jiného, než usmrtit člověka.
