Ani nevím, jak dlouho již běžím. Nohy mě bolí, ale vím, že nesmím zastavit. U bohů, u každičkého z bohů, co to bylo?
Zakopnu. Ztěžka se postavím… není čas se rozhlížet. Mohou být všude.
Běžím dál.
Stíny jsou najednou mnohem děsivější než kdy dřív.
Něco se hnulo v roští jen kousek ode mě. Ač jsem to již považoval za nemožné, přidávám do kroku.
Smrt které jsem od třinácti věrně sloužil chodí mezi námi. Před očima mám vzpomínku na pukající posvátnou zem hřbitova a kostnaté ruce drápající se ven. Poprvé od otcovi smrti pláču. Tentokrát jsou to ale slzy hrůzy.
Mauril, nevolej mě ještě do svého chladného klína. Prosím, prosím! Já přeci neumřu. Já jsem hrobník, já se starám o ty co umírají… já nemohu umřít!
Už celá léta pochovávám mrtvé, nikdo o mně nemůže říci, že se bojím smrti, vím že může být bolestivá i pokorná a tichá… ale tohle… tohle je ale něco co se nemá dít!
Zase jsem to viděl!
Stín co nepatří do lesa, stín temnější než noc.
Kde je? Rozhlížím se…
Musí být blízko! Prosím ne, prosím Mauril…prosím!
…
Probral jsem se v chrámu Estel, nevím kdo mě zachránil,nevím co se dělo… jen to, že Potůčky jsou mrtvé. A já přežil… že někdo tam nahoře chtěl abych přežil a začal znova. Začal znova ve světě, kde mrtví ožívají a živí umírají.
Vidím tvář starého pána, když ho ruce Jonáše Zábrady táhly k zemi… jeho vyvalené oči a ústa, která nebyla schopna, vydat hlásku… Vidím jak se nad ním zavřela posvěcená půda která měla přislíbit všem tělům věčný klidný spánek…
Někdo nahoře chtěl abych začal znova ve světě, kde možná nebude místo pro kněze, ale pro hrobníky se práce najde snadno. A dal mi k dispozici dost podivnou skupinu společníků.
