Hostinské zastávky dle mistra Vlviče
Albireo
U Zlaté lžíce
Majitel/hostinský: Janko Michajlovič/Marko Dragovič
Vynikající podnik pro střední třídu v Přístavní čtvrti Albirea. Hosty jsou především obchodníci, řemeslničtí mistři a pak vážení danérští rodáci, kteří tento hostinec povýšili na jakýsi Krajanský společenský klub. Janko Michajlovič je sám velkým patriotem a rád pomůže mladým nově přistěhovaným v prvních krůčcích na Taře, či alespoň s první večeří.
Pokud jde o stravu, převažuje klasické dálavské jídlo, občas vylepšené nějakou tou danérskou specialitou, jako je třeba medová kaše podávaná ke zvěřině či kuře ve vinném těstě. Pokud jde o nabídku moků vhodných, nabízí podnik pana Michailoviče velkou škálu vín z Tary i z Lendoru, dále pak velký repertoár piv především lidské produkce a pro přípitek pak kořalky především místní produkce, nepočítáme li lehce předražený Lunenwigský likér, tady známější jako Třešňová ratata, či až ze severu Danérie dováženou Marevilskou medovinu.
V druhém patře je několik místností, které jsou pronajímané na noc i delší dobu za rozumnou cenu odpovídající vynikající čistotě a pohodlí.
U Slona (Mistrovský hostinec U Zlatého slona)
Majitel a hostinský: Leiko Husojed
Jeden z luxusnějších hostinců v Albireu nalézající se na jihu Zlaté čtvrti. Známý svou oblíbeností u učenců, umělců, studentů a také bohatých podporujících předchozí. Ostatně i proto byl nedávno zkonfiskován Řádem kavalírů a dam nejvznešenějšího umění Mirtal, jehož členem je i majitel hostince, a povýšen na hostinec mistrovský. To bylo znázorněno i novým vývěsním štítem, který měl nyní podobu zlatého slona s bílo oranžovou přikrývkou na zádech. Mimo členů řádu je možno v hostinci často narazit na žáky i učitele z nedaleké Bardské akademie a občas dokonce i na některého z kněží Mirtal.
Leiko Husojed a jeho pomocníci se snaží vyplnit přání extravagantním a mlsným uměleckým jazýčkům, z jeho kuchyně tak vychází jedna specialita za druhou, ať již jde o mořské plody dováženému pomocí speciálně magicky ošetřených sudů až z Dunrileanu, jeho tajné omáčky z různých bylin džungle a plání, či prostě jen úžasně upravenou místní zvěřinu. Na druhou stranu, host se musí připravit na poněkud větší obnos, který jeho kapsu opustí, rozhodne li se zde pojíst.
Mimo to je hostinec slavný výrobou Leikových likérů, kterým on sám říká „Sloní Louhy“ a které jsou k dostání v mnoha různých chutích a vůních, přičemž je ověřenou pravdou, že po pár skleničkách se rozdíly velice rychle ztrácejí, stejně jako schopnost hovořit. Nejznámější jest Louh „Vůně pralesa“ a „Zelená víla“ jejichž obou složení je sice tajné, předpokládá se ale dle chuti přídavek různých rostlin exotických a především anýzu a pelyňku. Mimo to má Zlatý slon slušný sklep především tarských vín (včetně Mučanského), k nimž připočteno několik lahví archivních vín danérských a almendorských. Pivo není zde častou pochutinou a tak není možno říci, že by patřilo ke špičce ve městě. Trpasličí pivo se musí objednat předem, jinak zde čepují Miramský ležák a tmavé pivo vařené v Albireu a dnes zvané Firunovo bohatství.
Hostinec nepronajímá pokoje jako takové, má ale tři nevelké „byty“ které je možno najmout na několik dní či i měsíců, což ale většinou využívají pouze umělci nemající zrovna kde hlavu složit.
U Spařený koule
hospodský: Knul „Opičák“
Putyka v přístavní čtvrti Albirea, proslavená špatnou společností, jídlem a pitím. Místo, kde se vedle počestných mužů z posádek místních lodí schází různé nekalé živly, pobudové, opilci a lidské trosky.
Za pár drobných se tu člověk může napít silné a nedobré kořalky či odporného ředěného piva.
Jídlo či nocleh není radno zkoušet či o něj vůbec žádat!
Tichá
U Lakomého břehu
Hostinský: Macko Kocůr
Nejpředraženější hostinec v Tiché a jediný v městě stojící na pravém břehu Královské. Místní hostinský jasně využívá nezájmu či neochoty obchodníků a poutníků nechat se přepravit na druhou stranu řeky a tak za své podprůměrné služby žádá nadstandardní ceny.
Kuchyně je srovnatelná s jinými podobnými hostinci pro nejširší cestující vrstvy, skládá se z různých kaší, luštěnin či kup vařeného zelí, v kterých se teoreticky občas má objevit kostka dušeného masa. Na druhou stranu, místní fazolová kaše je na to, o jak prosté jídlo se jedná, stravou vydatnou a chuťově překvapující, což po dlouhé cestě neurazí.
Místní pivo je zvětralé, kořalka nebezpečná a lahev vína vyžebráte jen s velkým štěstím a ještě dostanete za cenu Sušackého zlatého něco připomínající koňskou moč.
Je možno zde pronajmout pokoj a jediné co o tom se odvažuji říci, že jedinou dobrou zprávou jest: Bez blech a vší.
Kor
Poslední lok
Hostinský: Vil(ík) Švestka
Pod pesimistickým názvem se skrývá příjemný podnik vyšších cen i služeb, ležící hned na hlavní třídě nedaleko východní brány do města. Zdejším osazenstvem jsou především majetnější cestující obchodníci a kupci, občas doplněni o nějaký ten přírůstek z řad místních. Všude je čisto a útulno, soukromí a na hostinec docela příjemný klid.
Pokud jde o jídlo, hostinec nabízí širokou škálu dle denní nabídky, přičemž jedno jídlo jest většinou nějakou zvěřinou či pečeným vepřovým, druhé pak hovězím či drůbeží s nějakou omáčkou či sosem.
Nabídka nápojů je pestřejší a hlavní důraz je zde kladen na pivo. Kromě piva vařeného přímo v místních sklepích je do hostince s různými intervaly dovážen i Miramský ležák a především pivo z nedalekého korského pivovaru Korský samec, které svou hutnou chutí, načervenalou barvou a poněkud čpící vůni některé slabší povahy od konzumace odradí, místní na něj ale nedají dopustit. Mimo to je zde možno zakoupit víno z různých zdrojů, především tarských, některá však překvapivě dostupná a chutná.
Ubytování je pohodlné čisté a tiché. Co víc si může poutník přát.
U Bílé okurky
Hostinský: Pšinek Vokurka
Hned za branou, nedaleko Posledního loku, stojí nenápadná budova s vlastním dvorem a stájí, určená pro středně bohaté projíždějící kupce ale také hojně navštěvovaná místní měšťanskou základnou tvořenou řemeslnickými mistry a méně nabubřenými obchodníky. Je tu poněkud živěji než u Loku, na druhou stranu zde hostinský často pořádá produkce projíždějících i místních bardů, kočovných divadelních společností i kejklířů.
Strava je vydatná a chutná, určená pro měšťany, kteří chtějí zaplnit žaludek a také si trochu zamlaskat, hostinský většinou nabízí jedno větší masité jídlo a pak něco po způsobu masové či zeleninové směsi dělané na pánvi a podávané s pšeničnou plackou nebo kaší.
Hlavním zdrojem veselí je pak pivo Korský samec, průměrné víno a překvapivě široká nabídka kořalek, likérů (storabská pálenka Maslena, danérská i almendorská medovina či plavenská vinná pálenka Kuňak) či keledorských vín ovocných.
Ubytování je srovnatelné s tím u Posledního loku, snad jen méně komfortní.
Stará štola
Flákanec
Hostinský: Vojtula
Prostý hostinec navštěvovaný všemi obyvateli města, především ale vojenskou posádkou a projíždějícími dobrodruhy a obchodníky. Místo by možná potřebovalo častěji zamést, stoly přepláchnout vodou a pokoje vyvětrat, jinak zde ale vždy panuje přátelská atmosféra a Vojtula jakožto velký obdivovatel osob dobrodružněji zaměřených, je cenný zdroj informací.
Je to ale jiná věc, která hostinec proslavila a způsobuje, že kdo tu byl jednou se vždy rád vrací. Je to místní specialita, Vojtulův guláš, přičemž není radno pátrat po původu v něm obsaženého masa. Co ztratí jídlo podivnou strukturou a nedokonale umytou miskou, to získá na jídle. Nejeden jazýček zvyklý na královskou stravu a jemné chutě byl přistižen, jak vylizuje dřevěnou mísu do sucha. Zaručeně jeden z nejúžasnějších kulinářských zážitků ve Východní dálavě.
Pitivo běžné, pivo (Korský samec a jakási světlá břečka bez názvu), víno konzumovatelné ve větším množství a kořalka nijak vynikající chutí, ale pro přípitek či oslavu dostačující.
Pokoje jsou pouze od tří postelí výše, občas se ukáže myš nebo nějaký jiný parazit, na druhou stranu ale méně často než by člověk čekal.
Miram
Svobodné pohostinství U Miramského lva
Hostinský: Ctimír Kusata
Podnik tvářící se jako luxusní, ve skutečnosti však jen o trochu lepší hostinec pro místní zbohatlickou smetánku. Co dohání dobrým vybavením, útulným prostředím a tichým obchodnickým klidem, to naprosto ztrácí nekvalifikovanou a neschopnou obsluhou a namyšleností místních hostů, tedy miramských obchodníků.
Vaří zde docela slušně a nabídka jídel je bohatá, vše ovšem kazí pomalost kuchyně i obsluhy.
Nápojový arsenál je také slušný, více než na chuť ale podle všeho nákupčí kouká spíše na známá jména a luxusní podobu. Zatímco zde tak sice seženete slušný Miramský ležák, Firunovo bohatství z Albirea dlouhou cestou zbytečně hodně ztrácí. Stejně tak vína zde naleznete spíše dražší, než dobrá. O likérech raději ani nemluvit.
Pokojům se musí přiznat pohodlí, čistota a příjemné soukromí. Postačí i náročnějším poutníkům.
U Vypíchlého voka
Hospodský: jistě něco velice libozvučného jako Smrťák, nebo Flusák
Podnik mnohem horší pověsti, než si ve skutečnosti zaslouží. Pravda, schází se zde sice společnost podprůměrné morálky i způsobů, navzdory pomluvám zde však nenajdete opravdové zločince a můžeme říci, že i poutník slabší konstituce či civilizovanějšího vzezření se nemusí bát, že by ho k zemi poslalo něco jiného než místní vražedná kořalka, přičemž hospodský si moc dobře hlídá, aby se veškeré případné konflikty řešily před hospodou.
Miramský ležák je tu o něco dražší a podle chuti špatně skladovaný, stále ale lepší než podivný mok čepovaný zde normálně, i když ani ten není tak špatný, jak se tváří.
U Volyhně
Hospodský: Takovýto lidé nejspíše jména nemají
Putika zaslouženě špatné pověsti. Místo plné špinavých, hlučných osob zjizvených životem na těle i duši. Zde se schází miramská spodina a svoloč. Nemusíte li, vyhněte se místu obloukem, neboť pokud budete jen okradeni, můžete mluvit o štěstí.
Pivo je nedobré, nejspíše podomácku vařené, kořalka štiplavá a nejspíše pálená z téhož z čeho je vařeno prapodivné pivo.
Trniště
U Zlomeného stébla
Hostinský: Pjachur
Jediný hostinec v Trništi je prosté stavení s několika prostými dlouhými dřevěnými stoly a lavicemi zejícími po většinu času prázdnotou. Je snadno poznat, že hostinec je v tomto pro cizince nepřátelském území spíše poradní místností a hosty zde má Pjachur ubytované jen zřídka. Možná právě proto je přátelský a sdílný, na rozdíl od většiny místních. Mimo jiné je obstojný řezbář, což mohou ocenit hosté na výzdobě pokojů.
Jídlo je čistě domácké, kaše, občas trocha masa, luštěniny. Pivo zde nevaří a tak se místní musí spokojit s mlékem, vodou, trochou vína a pálenkami.
Ubytování je prosté jako celý hostinec, ale čisté a v rámci možností pohodlné.
Rilond
Stará formanka
Hostinský: Tabalt
Hostinec proslavený a právem vychvalovaný nejedním návštěvníkem Rilondu. Leží před městskou hradbou na pravém břehu řeky v místech zvaných Starý Rilond. Oblíbené místo kupců, formanů, dobrodruhů a všech, kteří hledají klid a místo pro odpočinek.
Kuchyň je výborná, známá přípravou ryb z řeky i ze zálivu, zvěřinou i klasickým danérskými kohoutem na víně, ke kterému zde přidávají pomeranče, čímž získává úplně novou dimenzi.
Mluvíme li o nápojích, nemůžeme vynechat vinotéku, která je slušná a za slušnou cenu zde pořídíte i Mučanské. Z piv zde čepují Starého formana z vlastního sladu, mohou ale nabídnout i sud jiskrného a chutného Rilondského granátu či piv trpasličích z Krazu a Kwesaru. Vlastní kořalku, přesně jak stanovují danérské zákony, hostinský nenabízí, můžete tedy jen ochutnat některé výkvěty z Danérské medoviny či z královské palírny v Lunewigu, to druhé tedy pokud jste zvyklí na sladkou chuť a třešňové aroma.
O ubytování nemá cenu se bavit, mluvíme o nejvěhlasnějším zájezdním hostinci na Taře, takže lepší poměr cena-kvalita nikde nenajdete.
Mučanská vinárna
majitel a vinárník: Uroš Purgar
Dost možná nejslavnější vinárna na celé Taře a zajisté jediné místo na jížním kontinentu, kde se dá zakoupit tolik slavných vín, jako jsou Kralvické rubínové, Mučanské červené, Sušaské zlaté, Pozorické mrazové a další perly vinařství ze Západního království a jeho dálavy. Sklepní prostor je dobře odvzdušňován, společnost je většinou sofistikovaná a uznalá (i když v pozdějších hodinách se veselost někdy poněkud rozplápolá) a především, víno je vždy dokonale skladované a rozlévané s precizností profesionálů.
Nový Solnohrad
Slánka
Hostinský: Dragan Pulič
Průměrný hostinec poskytující zábavu a odpočinek námořníkům, především ale cestovatelům vydávajícím se na jih a pak místním obchodníkům, řemeslníkům a taktéž lidem z místních solných ložisek. Místo většinou plné hluku a zábavy, neklidné ale počestné a oddané dobrým mravům. Hostinec jak se patří, nijak vznešeně se netvářející a schopný nabídnout každému dobrý korbel studeného piva či pohár dobrého vína z danérských držav.
Strava je postavena na rybách a zvěři lovené v okolní krajině. Kuchyň je schopná, nijak překvapivá, ale zasytí a dokonce občas potěší. Zvláště místní specialita, Mořský úhoř na česneku, stojí rozhodně za zkoušku.
Jelikož Solnohrad má právo várečné, vaří se zde pivo řečené Solnovar, hutné a syté, které zažene žízeň ale občas také chuť na další korbel, Slánka je pak hlavním hostincem právě Solnovar poskytující. Jako každá správná danérský hostinský, i Pulič se vzorně stará o zásobu vína a tak, ač Mučanské zde neseženete, výborně to nahrazují skvělá vína z Lendoru a i slušné lahve Durenského písečného či Rilondského Slunobřezného .
Hostinské pokoje jsou útulné a dají se pronajmout pro dvě až pět osob.
Bílá pěna
Majitel/hostinský: Matěj Dražko/ Julko Berebošk
Nejvyhlášenější hostinec v Solnohradu, užívající pro sebe arvedanské slovo Restaurace, tedy vlastně „hodovní síň“. Prostorný, dobře vypadající podnik plný čerstvého vzduchu, tichého důstojného hovoru, většinou dobré hudby a vůně kvalitního jídla. Bílou pěnu navštěvuje solnohradská smetánka, dokonce se tu občas ukáže i sám kníže Aurigen a párkrát tu byl viděn i markrabě. Pokud někoho z návštěvníků Solnohradu tíží zlato, nemá jinou volbu než navštívit tuto sice drahou, přesto ale příjemnou a domácky působící restauraci navštívit.
Specialitou místní kuchyně je stejně jako v celém okolí úhoř na česneku, ten zdejší je ale právě ten, který se proslavil, díky neznámé přísadě, dodávající jinak vcelku obyčejnému jídlu nádech exotiky. Další slavná krmě odsud vzešlá je antilopí biftek s medovou omáčkou či už okoukaný danérský kohout na víně, zde doprovázený toutéž slavnou medovou omáčkou. Jinak ale mohou místní nabídnout také velké množství smažených ryb, zvěřinu a mnoho jiného, dle denního listu.
Vinotéka Bílé pěny je téměř bezchybná, seženete Mučanské, Mrazové pozorické, Naosské červené a spoustu dalších, méně proslulých odrůd. Pivo zde stáčené je hutný místní Solnovar a je vidět, že není zrovna nejpopulárnějším pitím, může se tedy stát, že bude vám nalité již trochu v sudu odstáté či zteplalé, zdejší obsluha je ale připravena vyslechnout každou stížnost. Silnější pití obsahuje především zde oblíbený plavenský Kuňok i jeho zvláštní v Novém Amiru vyráběnou náhražku Amirské Brandy, jako v každém lepším podniku danérské provenience medovinu a Lunenwigské likéry.
Pokoje jsou prostorné, vkusně a pohodlně zařízené, soukromí je stoprocentní a cena na takový luxus přiměřená.
Erin
U Škeble
Hostinský: Szyepko Krzyszkowski
Příjemný podnik poblíž Erinské třídy, plný obchodníků ze střední třídy, lodních kapitánů a těch cestovatelů, co nemají příliš hluboko do kapsy. V hostinci večer hrají keledorští guslaři a atmosféra působí příjemným přímořským koloritem. Zvláštní věcí na místním hostinském je také to, že ač jeho jméno je téměř nevyslovitelné, je na něj velice, velice citlivý.
Hlavní devízou místního pohostinství jsou ryby na sto a jeden způsob. Vařené, smažené, pečené, uzené, solené, dušené. Vše co vás někdy napadlo udělat s rybou, už někdy udělali tady. Prvních pár dní zajímavá zkušenost, po delší době příšerné. Především místní specialita, „Rybí omáčka se zázvorem“ je věc, kterou bych nedal okusit ani svému nejhoršímu nepříteli a přesto se jedná o hlavní jídlo zde podávané po většinu aldenu.
Mnohem lépe je na tom Škeble s nápojovým lístkem. Vynikající lehká a sladká keledorská vína, chuťově plná a silně aromatická. Z piv se zde dá sehnat několik sudových almendorských a čas od času i pivo trpasličí, nejčastěji ale pivo z produkce kupeckého rodu Kulowietczů, řečené prostě Kulowietcz, pivo hutné, sladké, tmavě černé a až mléčně kalné. Chuťově se podobně jako další keledorská piva hodně liší od piv almendorského typu a člověk si na něj musí zvykat, především pro nepříjemnou příchuť spáleniny, která některé várky doprovází.
Ubytování může být kvůli do noci živému hluku z přízemí poněkud nepohodlné, jinak se ale zdá být díky kvalitním postelím a silným okenicím se silnými závěsy, které tlumí zápach venkovních stok, přijatelným.
Kolmar
Brána pekel
Hostinský: Czeczek
Prostý hostinec, jehož jméno odpovídá cynickým povahám kolmarských obyvatel. Hostinská místnost s výčepem a za ní několik velkých místností, kde mohou hosté přespat.
Strava je velice prostá, kaše, luštěniny občas se štěstím smažená směs s masem či maso dušené.
Pití pak nepříliš chutné místní pivo, s jménem po další erinské obchodní rodině, Borowitzovské světlé, které je zvláštní snad jen ovocnou příchutí některých várek, která nejspíše vzniká používáním stejných sudů jak pro pivo tak další místní specialitku, pálenky z tropického ovoce.
Nový Amir
U Tří holí
Hostinský: Alaxar Keler
Nijak známý hostinec nedaleko městských bran vedený starým kouzelníkem a vynikajícím kuchařem Alaxarem je nenápadnou perlou na koruně Amirského projektu.
Zdejší specialitou jsou křepelčí vajíčka se smetanou, přičemž je nutné říci, že křepelky nikde v okolí nežijí. Mimo to se zde dá levně a dobře najíst zvěřiny a hovězího, nejedná se ovšem o žádný zázrak. Snad jen Kelerův zvláštní zeleninový salát je zajímavou kulinářskou variací.
Po nápojové stránce jde především o místní vína nevelkých kvalit, pročež jsou většinou podávaná kořeněná, popřípadě pivo (Miramský ležák a silné amirské s názvem Slza Sirril). V posledních letech se pak začíná šířit vinná pálenka řečená Brandy, podle svého vynálezce alchymisty Lodovica Brandyho, napodobující chuť a aroma plavenského Kuňaku. Mimo toto nabízí Alaxar několik ovocných kořalek a likérů především místního původu.
Hostinské pokoje jsou pohodlné, ale jelikož Alaxar je poněkud výbušný člověk, nesmí se host divit náhlých výkřiků a zvuků rozčíleného běhání po celém hostinci třeba i uprostřed noci.
Skalisko
U Elfí cesty
Hostinští a majitelé: Kuldas Valihrach a Newegumba
Naprosto tuctový zájezdní hostinec využívaný jak lidskými obchodníky, tak elfími hlídkami. Právě propojení lidské a elfí sféry dovoluje nejen prodávat zvláštní elfí šťávy a „vína“, ale také tvořit dobrou základnu pro vyjednávání různých mezirasových obchodů. Ubytování je průměrné, jídlo možná trošku moc solené, nápoje z lidské části nápojového lístku nijak oslňující. Mimo jiné, byste se měli připravit na to, že pod pojmem Vysoká, stejně jako pod vším ostatním tu myslí jehněčí.
Zelené úvaly
Pod Štítem
Hostinský: Voloďa Pragokov
Mohutná stavba připomínající spíše drobnou pevnost přesně odráží svého majitele, bývalého storabského žoldáka a dobrodruha, který dokáže ocenit potřeby stejně založených, byť mladších pokračovatelů.
Jídlo je prosté ale s dostatkem masa. Voloďa si zdatný lovec hodně potrpí na pečenou zvěřinu a tak vždy ocení hosty, kteří si ji mohou dovolit.
K pití nabízí storab především pivo dovážené z různých okolních měst a dále kořalku vlastní výroby, která si svou silou nijak nezadá s klasickou Maslenou z jeho rodné země. Pokud něco se dá vytknout, pak to že při výběru vína se podle všeho orientuje podle pravidla co nejvíce co nejlevněji.
Ubytování je snesitelné, i když ze všech stěn koukající trofeje mohou poněkud útlocitnější povahy znervóznit.
Jasný svit
Flákota
Hostinský: Žitrovit Mulšat
Jediné místo v celém skřítčím městě, kde může lidský poutník sehnat trochu masa. Pravda, není nejlevnější, neboť se musí dovážet až zpoza hranice Zlatého lesa, pokud je ale člověk na maso vysazený, nic jiného než si připlatit mu nezbude. Mulšat má poněkud podivnou pozici, neboť ačkoli je na Plaveňana velice vlídný a příjemný člověk, což uznávají i skřítci, má na sobě přeci jen prapodivné stigma. Mezi cestujícími jakožto Plaveňan, který podle šuškandy začínal jako pirát, mezi skřítky pak jako člověk vydělávající na lidském nechutném zvyku jíst nebohá hodná mrtvá zvířátka.
Samotná strava není nijak úžasná, člověk zaplatí hotové jmění za trochu masa a jediné, co většinou dostane, je jakási podivná kašovitá zeleninová břečka s kusem rozvařeného masa. Pro opravdovou flákotu z názvu by již musel obětovat opravdu hodně.
K pití se zde dá sehnat trocha podprůměrného piva, pár lahví či soudek vína, trocha silné a nedobré kořalky ale jinak především skřítčí čaje a šťávy.
Samo ubytování také není nijak přepychové, dá se ale relativně dobře po pár dní přežít.
Měchov
Jiskra
„čajovník“: Tou-Dou
Jedna z mnoha čajoven uvnitř skřítčího města se liší v jedné zásadní věci. Nejen, že místní majitel si dal tu práci a přeložil své nápojové lístky do řeči lidí, dokonce je ochotný za určitou cenu poskytnout i lahev lehkého skřítčího vína, věc jinde nevídanou a po delším přemlouvání i kalíšek něčeho ostřejšího. Strava je logicky čistě bezmasá, tvořená především různorodým ovocem. Jednotlivé zvláštní čaje a nápoje jsou na nějaký čas zajímavou zkušeností, lidský hrdlo ale po nějaké době přes svou lahodnost poněkud omrzí.
Ubytování se zdá být pohodlné a najdou se i postele lidské velikosti.
