Existuje Řád světa, který působí Tvárností na myslící tvory a pokud se takový tvor dostane ve svém uvažování a konání dostatečně daleko, získá schopnost proměnit se v draka. Ti dobří si zachovají svou původní podobu a mohou ji na sebe kdykoliv brát, ti zlí jsou spoutáni v novém strašlivém dračím těle. (více v článku Řád světa)
Kharovi se však podařilo cestu nutnou k této proměně zkrátit, či spíše obejít a přeměnil několik svých generálů a vězňů, kteří jevili známky veliké vůle a schopnosti samotný obřad přežít, v draky a nezávisle na tom, jaké krutosti konali, dokázali si udržet svou původní podobu, jakou měli před přeměnou. Tvárnost nad nimi již neměla svou moc a oni byli vyjmuti z běžných zákonitosti fungujících na Asterionu. Anomálie stvořené obrovskou mocí Démona a spoutané jeho vůlí. To platilo alespoň u prvních z Drakolidí. Níže se pokusím stručně popsat příběhy těch z nich, kteří již padli.
Murtis Šedý
Již za svého života byl zkaženým tvorem, géniem, který nebyl pochopen. Když přišel útok Kharových armád na město, ve kterém bydlel, bez velkého rozmýšlení kolaboroval a skřetům usnadnil dobýváním všemi informacemi, které o městě, o těch, kteří se v něm ukrývají a o tom, co a kde ve městě ukryli, znal. Byl znalý Stínového světa jako málo z Arvedanů a jeho hlad sílil s každým poznáním. Byl to právě on, kdo ve Stínovém světě našel stvořený artefakt Skřetí Zhoubu, která pak přiblížila jeho smrt. Jeho znalosti povolávání a ovládání myšlenkových bytostí byly neocenitelné a Khar potřeboval někoho, kdo se v takovýchto věcech vyzná. Murtis rychle pochopil, kým Khar Démon je a nepokusil se jej obelhat, či zradit. Věděl, že nemá šanci a tak zvolil opačnou strategii a z nevyzpytatelného čaroděje se stal prvotřídní patolízal. Khar jím proto opovrhoval, ale účel světí prostředky – dračí podoba dala Murtisovi daleko více možností v jeho umění, které právě Khar potřeboval.
Murtis založil čarodějný Řád Černé růže, který k sobě přitahoval muže a ženy zběhlé v mučení, v otevírání bran do Stínového světa,v zákonitostech Stínového světa a ve schopnostech ovládat povolané myšlenkové bytosti. Cílem řádu bylo získání moci a tudíž informací, kterých ve Stínovém a Vnějším světě bylo nepřeberně. Ona pověstná Černá růže, kterou údajně Murtis ve stínovém světě nalezl a podle které se řád jmenuje do dnešních dob, má být jakýmsi zhmotněním všech negativních emocí vyvolávajících ve smrtelnících strach ze smrti a z utrpení. Murtis věřil, že tento artefakt mu může zajistit nesmrtelnost, o kterou vždy usiloval.
Murtis Zemřel jako první z Drakolidí na Derhelmově vrchu v Bílých horách v roce -2615 před k.l. Derhelm V. se tehdy v noci utkal s jeho armádou a Murtis omámen svou mocí v podobě strašlivé Skřetí Zhouby, kterou tou dobou třímal ve svých pařátech, podcenil odhodlání a zkušenost trpasličích vojáků. Sice byl pomstěn Oristem, ale to nic neměnilo na to, že odešel tam, kam se odvážil vstupovat pouze jako živý. Jeho noční můra se naplnila.
A proto, že se smrti tak neskonale Murtis bál, vybudoval si ještě za života ve Stínovém světě úkryt, odkud by se po smrti mohl snadno vrátit do přírodní úrovně. Jeho úkryt před smrtí však kdosi vypátral a jeho moc oslabil natolik, že se tento úkryt stal pro Murtise vězením, kde dlí do dnešních dnů. Je stále ve spojení se svými věrnými, kteří však s přibývajícím časem procitají z jeho dračího sevření a chápou, že jsou teď svými pány a Murtis je jen krčícím se stínem natolik daleko, že je nemůže ohrozit. Začali jej proto zneužívat a z jeho informací těžit pro své vlastní plány. Murtis nemůže opustit svůj úkryt, neboť by byl ihned předveden před Lamiuse a to je to poslední, co by si Šedý drakočlověk přál.
Orist Zelený
Orist býval velkým čarodějem a úspěšným generálem na straně Arvedanů. Avšak jak přicházela zkáza jeho říše, přišla nevyhnutelně i jeho porážka. V blatech daleko na jihu byl poražen Kharovými spojenci a zajat. Za tučný peníz pak byl Démonovi prodán a Khar přesně věděl, že někoho takového chce mít na své straně. Proto jej učinili svým šestým drakočlověkem a podmanil si jej svou vůlí. Od té doby byl znám Orist, jako Orist Zelený, mocný čaroděj a sebejistý Kharův generál. Sebejistý natolik, že občas konal dle své vlastní vůle a některé Kharovy příkazy i občas ignoroval. To se mu také stalo osudným.
Jako jeden z hlavních aktérů Bitvy pěti mečů a jako jeden z těch, kdo stál za podvodem, který vyústil až k prokletí elfů a k jejich odchodu, byl trnem v oku lesního národa. Hodlal toho využít a tak poskytl elfům chybné informace o svém postupu a o tom, že je nedobře střežen jeho tábor v lesích na severovýchodě. Elfové toho chtěli využít a tak se za ním vydalo dobře vycvičené komando v čele s tehdejším elfím králem z Červeného lesa Ngatem Nganyem. Ten si pro úspěch jejich tažení vzal s sebou jeden z mocných předmětů charakterizujících jejich národ – Dwanžin sen, kouzelnou flétnu.
Elfové padli do léčky a byli pobyti. Když Orist vytrhl flétnu z rukou umírajícího elfího krále, ten jej stačil proklít. „Dračí čaroději, nikdy neopustíš stíny lesa. Budeš bloudit ve stínech a sám se ve stín proměníš. Dokud můj lid opět nezíská to, co jsi mu ukradl!“ Orist pln pýchy brzy zapomněl na slova elfího krále a dál si razil cestu lesem, až přišel čas na dobytí Marellionu.
V cestě Oristovi a jeho armádám stála rozvodněná řeka, přes kterou dříve vedl most, nyní však arvedany zničený. Orist svou mocí nechal vodu v řece zamrznout, aby přes ni mohla jeho armáda přejít. To se jí povedlo a, i když byl po této demonstraci své osobní moci velmi oslaben, nechtěl čekat, než se Arvedané stačí opevnit ve svém městě a tak Orist vyrazil ihned dál vstříc Marellionu. Ten pod jeho mocnou armádou nakonec padl, ale na pomoc Marellionským přišel i kníže Arten ze sousedního Gianfaru. Přesila skřetů byla ohromná a tak, když padl gwydenský kníže Gothwyn rukou Orista, který tou dobou třímal Murtisovu Skřetí zhoubu, bylo skřetí vítězství téměř jisté. Avšak východní posily, které dorazily na poslední chvíli, se probily až k Oristově zástavě a kníže Arten svedl s oslabeným Oristem souboj. Zde se znovu ukázalo, jak mocnými tito drakolidé jsou. Kníže Arten v tomto souboji také zemřel, i když lepší příležitosti k poražení Orista mít ani nemohl. A možná proto se mu podařilo Orista smrtelně poranit. Konec Orista završil neznámý voják, který zvedl ze země zbraň, jež poslala ten večer k zemi oba dva vládce sousedících knížectví a Skřetí Zhoubatak byla znovu u toho, když v pořadí druhý z Kharových výtvorů umřel.
Skřeti už dokončili Oristovy snahy, byť jejich generál zemřel, prolomili hradby a chystali se plenit sídelní město gwydenského knížectví. Tu se však stala nevídaná věc. Mrtví náhle povstali, pozvedli své zbraně a štíty a obrátili se proti přeživším. Moc prastarého hvozdu vycenila své drápy a tak se žádný ze zúčastněných nedožil rána. Od těch dob je hvozd okolo Marellionu znám jako Les dávno mrtvých a ti tam bloudí do dnešních dnů, hlídajíc své padlé město před vypleněním. Říká se, že se okolo potuluje i obrovský stín dračího těla a někde z hloubi lesa se ozývá tklivá melodie hraná na flétnu. Prokletí padlého elfího krále se tak nejspíše naplnilo a duch Orista, mocného čaroděje, tak v marellionském lese možná bloudí i do dnešních dnů.
Zurkhen Černý
Byl prvním mezi drakolidmi, jasnou Kharovou volbou. Kdo jiný, než ten, kdo za ním stál neochvějně i na Modrém měsíci a bral ho jako svého nevlastního otce, mohl být prvním? A tak svět spatřil největšího a nejstrašlivějšího z Kharových výtvorů. Vždy, když se na nebi objevily černé blanité křídla největšího z největších, se lidé ve strachu krčili v nejhlubších sklepeních a přehrávali si v myslích sny z minulé noci, které vždy Jeho příchodu předcházely. Strach v lidských srdcí, úzkost a beznaděj byli věrnými společníky tohoto drakočlověka.
Právě On nejlépe ze všech uměl využít své pověsti a vkrást se do lidských srdcí, oslabit lidského ducha tak silně, že když došlo k neodvratnému střetu, třásla se již před ním jen seschlá skořápka očekávající svůj konec. Častěji se však oběti Zurkhena ani nedožili Jeho příchodu. Zemřeli ve svých postelích s hrůzou v očích lapeni ve svých snech, nebo na následky děsivých nemocí, které udeřily vždy jistě a mocně. Mnoho vládců padlo jeho přičiněním bez boje. Zurkhen byl mistrem rituální a černé magie a ve svém sídle, pevnosti Rawlion, shromáždil nejtemnější výkvět magických sil té doby, který působí až do dnešních dní v jeho jméně. Rawlion byl svědkem děsivých rituálů, mučení a trýznění lidských duší.
Zurkhen také v době, kdy jeho pán Khar Démon pobýval ve Stínovém světě zabit rukou Taranise, sestavil dračí letku. Ty nejstrašnější a nejmocnější, co sestoupili v Tvárnosti až na samé dno, hostil ve svém paláci a vysílal je na mise, při nichž se bortily hrady a města pod strašlivým dechem těchto dračích monster. Dnes již zestárli, ale stále údajně dlí v Rawlionu a čekají na válečné trubky, aby jako nejmocnější z Kharových služebníků udeřili na lidské pozice na začátku války, která se nevyhnutelně blíží.
Zurkhen Černý však padl roku 721 k. l. pod nečekaným útokem Elramovy družiny, která byla dobře vybavená a informovaná. Byť stačil Zurkhen uprchnout, zranění, která utržil pradávným artefaktem Skřetí Zhoubou, jež v klíčovém okamžiku zradila svého pána a přemístila se do ruky jeho protivníka, jej dostihla a tak naposledy vydechl někde v Obřích horách na Lendoru.
Turgul Hnědý
Turgul byl věhlasný umělec, skládal básně i písně, dokonale ovládal několik hudebních nástrojů i svůj hlas. Byl oblíbencem na mnoha arvedanských oslavách. Ale také ho mnozí nenáviděli. Trpěl totiž vizemi budoucnosti, které pak ztvárňoval do krásných a děsivých obrazů, či prapodivných písní, které posluchače naprosto pohltily a to se mnohým nelíbilo. Jeho slavný pád přišel s láskou, kterou k němu začala chovat dcera arvedanského vládce, která byla souzená někomu jinému. Turgul byl vyhnán a začal se pohybovat na okrajích Říše, aby se vyhnul zrakům jeho pronásledovatelů. A nakonec byl na nesprávném místě v nesprávný čas, kdy jedna z pohraničních pevností, kde dělal společnost a tvořil zábavu pro jejího správce, byla napadena skřety a vypleněna.
Byl odvlečen do otroctví a musel svým uměním bavit srdce zkažených skřetích generálů. Až se o jeho umění doslechl sám Khar Démon, který si ho nechal přivézt až do svého děsivého paláce, kde se oddával jeho umění. Brzy Khar přišel na to, že se v Turgulovi ukrývá mnohem více a proto, když začal tvořit drakolidi, jeho zrak padl i na umělce Turgula. A Turgul se nebránil fyzické změně ani Kharově mocné vůli a své vědomí muže, který umí vnímat krásu a ví co je dobré a co špatné, skryl hluboko uvnitř sebe, kam nedohlédl ani Kharův zrak. Stal se Kharovým věrným generálem a jeho obrazy a hudba dostaly nový rozměr. Ukrývaly v sobě mocná kouzla, ale také nezměrnou krásu a lásku, jež Turgul skrytě choval ke světu a ke všemu krásnému. Psal také knihy, které ukrývají mnoho moudrého a čtenáře naprosto pohltí a věrohodně předají obraz tehdejší skutečnosti. Tyto knihy jsou nyní velmi vyhledávané a tvoří ty největší díla v soukromých knihovnách mocných.
Když Zemřel Orist, Turgul byl povolán do boje a jeho bojové písně dělaly z jeho vojáků stroje na zabíjení a z obránců strachem roztřesené siluety na hradbách. Avšak tím, že si ponechal Turgul část sebe a naprosto nepodlehl Kharově zkažené mysli, dokázal projevit respekt ke svému nepříteli a proslul jako jeden z mála Kharových generálů jako milosrdný. Mnoho velkých vítězství tak skončilo bez boje, či jen po drobných šarvátkách. Takto byl například dobyt Minkor a proto jeho hradby stojí až dodnes. Když padl i Zurken na Lendoru, byl Kharem povolán jako jeho nástupce. Kdo ví, jak se v jeho ruce objevila Skřetí Zhouba, ale stalo se tak a on našel svou smrt v Konečné bitvě v roce 723 k.l. , kterou mu přivodil trpasličí princ v dokonale připravené léčce.
Říká se, že Turgul měl již při cestě na Lendor své vidiny budoucnosti a ty zhmotnil v podobě obrazů, stejně jako tu v předvečer Konečné bitvy, kdy věděl, že jej tam potká jeho konec. Prý se v nich zračí on sám, budoucnost Asterionu, i jeho osud a snad i konec samotného Khara Démona. Také proto se po těchto obrazech mohou mocní světa utlouct, neboť pokud je to pravda, znamenalo by to obrovskou výhodu. Sám Khar po těchto obrazech pátrá, protože podrývají jeho autoritu. Touží je zničit.
Drik Oranžový
Byl nadaným čarodějem a vědcem zkoumajícím přírodu a její tajemnou sílu tryskající v život. Byl vychováván v chladném prostředí magických univerzit a tak nikdy pořádně nepoznal lásku, či přátelství. Hodnoty, které měly smysl, sestávaly z vědění, osobního pokroku a rivality. Jeho pozornost se nejvíce zabírala tajemstvím života a formami, jakých nabývá. Po dokončení studia se usadil v Hořkých horách, kde začal studovat zvířata a rostliny. Postupně používal veškeré možné postupy, jenom aby dosáhl úspěchu a kýžených zjištění. Už tehdy se u něj projevovala krutost a jeho skutky se začaly podepisovat i na něm samotném a na jeho okolí.
Toho si posléze všiml Khar Démon. Viděl v Drikovi skvělý prostředek k vylepšení svých hord. On, s vědomostmi o Tvárnosti a Stínovém světě a Drik znalý přírodní úrovně a jejich výtvorů. Drikovi se návrh Khara líbil a ihned souhlasil. Společnými silami stvořili zrůdné bojovníky, děsivé masožravé koně, či létavé ještěry schopné na sobě nést skřetí vojáky.
Khar si Drika vyvolil jako svého sedmého drakočlověka, ale s tím nechtěl Drik souhlasit. Možná znal až příliš bolest a to, co dokáže z arvedanské mysli udělat a proto se ji chtěl vyhnout. Démonovi tak nezbývalo nic jiného, než proměnu uskutečnit násilně. Drik se snažil bránit, ale nakonec byl zlomen a proměněn ve zrůdného oranžového draka. Nejen tento zážitek se na Drikovi podepsal tím, že se stal ještě více krutějším, bezcitným a schopným zajít v poznání tam, kam nebyl schopen zajít nikdo před ním a nikdo po něm.
Drik se stal děsivou ikonou, obklopovala ho zvláštní aura hrůzy, kterou vzbuzoval i ve vlastních řadách. Účastnil se mnohých bojů a procestoval díky tomu mnohé končiny Asterionu, až narazil na Jižní hvozd. Tam našel skupinu arvednaských druidů vedených slavným Wankuzarem, kteří spojili své vědění s tamním národem dryád. Drik se mezi ně dokázal vloudit a pod záminkou touhy po svém napravení se postupně dozvídal tajemství a získal si mezi druidy jméno. Nakonec přemluvil část z kruhu druidů a zbylé na velké sešlosti zmasakroval. Stal se pánem Jižního hvozdu. Praotce stromů v jeho srdci rozštípl na půl a z jeho nitra vyrval dřevěnou hůl, jež potřísnil krví padlých druidů a pokroutil svou vůlí. Tak se v jeho rukou ocitla děsivá Krvavá hůl, která jej učinila totálním vládcem nad životem a smrtí.
Svou zkaženou myslí a zvráceností otrávil postupně celý hvozd. Tvory, které nedokázal pokroutit, zahubil. Mezi takovými byli třeba dryády, které vyhubil. Část z nich utekla dál na severozápad, část z nich změnil ve své děsivé služebnice. Ze svých zajatců se pokoušel učinit stroje na zabíjení, destilovat z nich samotný život, či jej nechat uvnitř nich doslova vybuchnout. Za těch temných dob nechal zbudovat pod hvozdem rozsáhlé katakomby, síně bolesti plné masožravých červů. Již při pouhé zmínce o těchto děsivých místech plných věčné agónie běhal mráz po zádech i těm nejotrlejším a nejdrsnějším skřetím generálům. Kvůli mnoha mučeným se les začal hemžit temnými myšlenkovými bytostmi, které sami o sobě znamenaly pro Drika jen další materiál ke zkoumání. Tak stvořil děsivé lesní zlobry, či padlé jednorožce v čele se zrůdným Tangarem, nejstrašnějším z tohoto pokřiveného stínového plemene, který se stal Drikovým mazlíčkem.
Jak padala postupně všechna knížectví, obrátil Drik svou pozornost na popud Khara Démona na Zlatý hvozd a Červený les. Skřítkové jako první poznali krutost Oranžového drakočlověka a jeho služebníků a dlouho se potýkali s jeho touhou otrávit celý jejich hvozd. Ten se však bránil za pomocí šedých skřítků a salů. Právě posledně zmínění se stali hlavním cílem Drikovy nenávisti. Nenáviděl je za to, co dovedou, nenáviděl je za to, že je nebyl schopen zcela ovládnout, že neodkryl jejich tajemství, že nedokázal pokroutit jejich podstatu. Stal se posedlým. Rozkazy od Khara přestal brát v potaz a když mu bylo sděleno, že Zlaté Císařství má být opuštěno a Drikovy síly se mají soustředit jiným směrem, Drik propukl v nekontrolovatelný hněv, při němž zmasakroval jak Kharovy posly, tak vlastní generály.
Tehdy si Zurkhen společně s ostatními drakolidmi plně uvědomil nevyzpytatelnost a chorobnou mysl Drika. Od té doby se již moc neúčastnil skřetího postupu a dostal tak čas věnovat se jen svému bádání v nejděsivějších výzkumech a experimentech, jaké kdy proběhly v krajinách Asterionu. Když neuspěl ani u elfů, jeho nenávist k oběma přírodním národům a k tajemstvím moci jejich domoviny jej zcela pohltila. Šílenost jej již nepustila a tak se stal velmi neovladatelným a pouze Kharova mysl jej dokázala uklidnit a donutit dělat to, co je potřeba.
V Jižním lese Wankuzar a jeho věrní před svým pádem ukryli smaragd Života, stvořený artefakt, dar od samotného Stvořitele a Drikovi se po celá tisíciletí nepodařilo tento mocný klenot najít. Wankuzar si toto tajemství schovával do té doby, než neuznal za vhodné se o něj podělit s Xintrou, nejmocnější čarodějkou té doby. Požádal ji o pomoc, aby mohli vniknout až na Drikovou území a vzít kámen života včas, než jej Drik objeví. V roce 128 před k.l. se uskutečnila památná výprava, jíž se účastnil i Alwarin, či Kleven, Wankuzarův učeň. Došlo však ke zradě v jejich řadách a oni se ocitli v pasti. Tehdy se Xintra obětovala, aby dala možnost ostatním prchnout. Těm se to na úkor mnohých obětí na životech podařilo. Xintra byla zajata Drikem a uvrhnuta do jeho děsivých katakomb bolesti. Byla mučena takovým způsobem, jaký nikdo, kdo žije, nepocítil. Její vůle a osobní moc však byla natolik veliká, že mu nevyzradila polohu kamene, ba dokonce jej a jeho sluhy dokázala natolik ošálit, že se dostala z pout a uprchla. Zmučená, vyčerpaná na pokraji smrti našla Kámen života a ten do ní vrostl a dodal ji netušené síly.
Když ji Drik konečně nalezl, již to nebyla zmučená téměř zlomená Xintra. Utkali se v boji, Drik ve své hrůzné dračí podobě. Boj skončil nerozhodně a oba utrpěli těžká zranění. Drik musel uprchnout a Xintra taktéž před jeho hladovými služebníky, kteří kryli jeho ústup. Za svůj domov si vyvolila blízký Smutný hvozd a z něj učinila svůj domov a z ní samotné se stala čarodějnice, děsivý stín, zapřisáhlý nepřítel Drika a jiných Kharových služebníků.
Naopak Drik od té doby zatoužil zmocnit se Kamene života a tak hledal způsob, jak získat nad Xintrou výhodu. Snažil se na Asterion povolat děsivou myšlenkovou bytost, nebo překroutit již povolané, či vězněné. Bylo jen otázkou času, kdy se mu to podaří a po jeho boku krom krvavého jednorohého Tangara stane další krvelačná bestie přinášející všude jen zmar a smrt.
Než se mu ale něco takového podařilo, stihli se najít hrdinové, kteří dokázali, tentokráte úspěšně, proniknout až na jeho území a skoncovat s jeho mrzkým životem. Stalo se tak na konci roku 848 k.l. Vedla je Xintra, ale vše zorganizoval Alwarin a Kleven, učedníci těch, kteří před tisícem let neuspěli. Po boku dobrých myšlenkových bytostí, subotamských mnichů, několika kněží Sedmnáctky a dalších hrdinů nakonec Oranžovému zasadili konečnou ránu a doprovodili ho až k Poslednímu soudu. Xintra v tom boji, stejně jako mnozí další, zemřela. Kámen života se ocitl v držení Klevena a Jižní hvozd se stal dalším cílem elfů a dryád snažících se smýt z přírodní úrovně stopy po Drikově řádění. Bude to trvat ještě desítky let a možná se nikdy nepodaří zahojit Jižní hvozd do takové míry, aby se podobal tomu, jakým byl před příchodem Oranžového.
Zyl Červený
Celým jménem Zyl er Fadiar, prvorozený syn knížete a zakladatele Ellionského knížectví (bratra Aureanského císaře Eglarona). Nadané dítě mezi arvedany. Hvězdy při jeho zrození hlásaly, že půjde o někoho výjimečného a vskutku. Byl dokonalý matematik, stratég, vyznal se v umění, v magii. Vše se mu otevíralo a vědění k němu přicházelo v nezředěné formě. Nemusel se snažit, svou bystrou myslí a vrozenou intuicí vyhrával bez snažení. Jeho rodiče, Ellionský kníže a jeho paní, se předčasně dmuly pýchou ze svého syna, neboť je brzy odhodil a pošpinil, když pro něj přestaly být potřební. Nešlo mu o čest, o přátelství, o náklonnost. On chtěl vítězit, vyhrávat. Být nejlepší. Netrvalo dlouho a pomocí svého hbitého jazyka a vědomostí se brzy stal jedním z arvedanských lordů severu. Byl prvním, kdo upozorňoval na Kharův návrat, ale nikdo tomu ve skvělosti Arvedanské říše nevěnoval pozornost.
Když přišel Kharův útok, stal v čele armád a byl jedním z mála, kteří slavili úspěchy. Znal dobře Kharovy taktiky a strategie využívané jeho generály. Byl velmi schopným pozorovatelem a od svého nepřítele se dokázal mnohému přiučit a použít i třeba jeho nekalé praktiky a podniknout stejně kruté kroky. Právě Taranis, jako jeden z lordů, byl prvním, kdo upozorňoval na špatný postup Zyla. K čemu je vítězství, když od něj odvracejí pohled bohové a vojska říše se začínají podobat těm od nepřítele? Postupem času Zyl ztrácel spojence a ve své samolibosti a pýše nehodlal svůj postup změnit. A tak se stalo, že jej opustili všichni a on zůstal sám. Nikdy neměl přátele, ale nyní přišel o smysl svého snažení. Nač se snažit bojovat na straně těch, kteří nestojí při něm? Rychle dokázal přepočítat své šance a zvolit nového spojence. Přidal se na stranu Démonových vojsk.
Chtěl se stát prvním Kharovým drakočlověkem, toužil po tom mít ve svých rukou ještě větší moc a více možností, jak ji získat. Khar si ale dlouho rozmýšlel, jestli z něj drakočlověka učinit. Znal dobře jeho zrádnou mysl. Nakonec však Zyla přeměnil a ten se nebránil. Naplno se oddal přeměně a všemu, co obnášela. Zanikl v něm zbytek humanity a středobodem jeho života se stala touha vítězit, za jakýchkoliv okolností, nad kýmkoliv.
Jeho působení v Kharových řadách se odvíjelo od jeho snahy dokázat Kharovi jeho věrnost a tak plnil úkoly bezchybně a využíval všech předností k porážce nenáviděných Devíti knížectví. Oristův posel sice donesl Dnajovi truhlici plnou zlata, ale Zylova kouzla Dnaje oblouznila a proto přijal a zradil. Když padla všechna knížectví, Zyl si začal uvědomovat, že pokud se nestane něco neočekávaného, Kharova vojska zbytek přeživších arvedanů rozpráší a zahubí a to v tu chvíli již nechtěl. Pomýšlel na své vlastní plány, jak vládnout všem a jak převézt všechny. Proto stanul vedle Nirian při útěku z Rubiského knížectví a stál u zrodu plánu útěku, který rozpůlil kontinent ve dví a tím dal společně s prvními neúspěšnými vyloděními na Lendoru (za kterými také stal Zyl) šanci arvedanům se zotavit.
Poté se začali objevovat první pochybovači v Khara a jeho svrchovanost. Zyl začal tajně smlouvat s Vieenem a nově vznikajícím Umrlčím královstvím a připravoval si půdu pro převrat. Bohužel se mu vymstila tato spolupráce a Vieenova nevyzpytatelnost a nemrtvé výtvory se obrátily proti němu samému. A pak, když se ukázalo, že Khar dostane snad možnost se vrátit a na severu skřeti dostali na frak, dostal Zyl strach, že nestihne to, co měl v plánu. Ukradl Kharovy odznaky moci a prohlásil se rychle za jeho následovníka, neboť už za sebou neměl podezřívavého Zurkhena a Zantur se věnoval Mořskému císařství.
Oddaný Lien se však brzy postavil za svého Pána a Zyl s příchodem Khara pochopil, že je čas změnit působiště. S početnými stoupenci a věrnými přesídlil do Tisíce jeskyní, kde by se ukryl před Kharovou vůlí a hněvem. A tak se stalo, že z velikého generála se stala krysa zahnaná do koutu. Z jihu na něj začali dorážet bojovníci z Říše slepých bohů, nemrtví z Umrlčího království, z východu pak Kharova vojska a ze severu jeho snahy o expanzi překazili pouštní elfové.
Zyl v takové situaci musel zvážit své šance a upnout se k těm několika málo možnostem, které mu zbývaly. Průzkum Derteonu s vyhlídkou nalezení mocných arvedanských zbraní, které by mu zajistily bojovou převahu a snaha o diplomatické jednání s těmi, s kým sdílel nepřítele a kteří přímo neprahli po jeho smrti.
Dračímu království vládl pevnou rukou až do poloviny devátého století k.l. Do té doby oslavil jen jediný triumf a tím bylo pohřbení pouštních elfů v jejich poušti, když jim vyjevil pravdu o proroctví a zlomil jejich vůli. Byli to především jeho generálové, kteří lačnili po krvi, po válce, po bohatství Západní dálavy. Válka, která proběhla v roce 849 v Západní dálavě, přes všechny své hrůznosti a fakt, že síly Dračího císařství pronikli až do Rilondu, byla jen předzvěstí Zylova pádu. Poté, co jeho generálové byli poražení a jejich vojska prchali zpět na jih, Rudý drakočlověk byl mezitím podroben Kharové vůli. Démon nakráčel do jeho sídla, až do Zylových komnat a nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. Přikázal Zylovi pokleknout a on se ve své pýše pokusil Khara překvapit. Marně. Byl poražen a mnozí si tehdy mysleli, že Zyl je mrtev. Khar měl se Zylem ale jiné plány. Nechtěl dát Zylovi rychlou smrt za jeho odpornou zradu. Uvrhl ho do žalářů, ale nebyl by to geniální Zyl, kdyby se mu nepodařilo z Kharových okovů uprchnout.
Oslabený Rudý drakočlověk prchl do Západní dálavy, měl v plánu ukrást ze skladišť Rilondské univerzity starobylé artefakty, křišťálové koule vědění, které se podařilo nalézt zesnulému Telurianovi. Doufal, že mu pomohou zakrýt stopy jeho útěku a zmizet před zrakem Khara. Ovšem podcenil moc a vědění Šina a jeho stoupenců, kteří nově sídlili v Rilondu. Stalo se to 8. den Aldene umění v roce 850 k.l. Byl Šinem lapen, vyslýchán a ze strachu, že je poražen, nakonec napůl šílený Zyl spáchal raději sebevraždu, když obrátil Šinovu magii v sebedestrukční kouzlo, které jej zabilo a jeho duši prostrčilo až do Vnějšího světa, kam na něj hněv Démona snad nedosáhne.
