Biografie:
Dcera krutého a šíleného skřetího vojevůdce Vylagoše Varkušny. Muž, který brzy za života nabyl velké moci a své sémě rozséval v každém městě Držav, byl zkušeným válečníkem, vojákem, vůdcem, charismatickým politikem, milujícím otcem a později v životě vrahem a bezhlavým plenitelem. Říká se, že má po Državách dcer i synů na sto a jediného potomka splozeného s neznámou matkou, kterého přijal za svého je právě Mádri, vlastním jménem Anužka Varkušna. Tato stařičká žena přežívá a žije v pustinách Barghatmáty větší polovinu svého života. Vyrůstala v přepychu otcova majetku a politické moci, dostávalo se jí všemu, co jí otec viděl na očích, včetně vzdělání, relativně šťastného dětství a v brzkém mládí i oblibě v politických kruzích. V brzké dospělosti, kdy otec byl na vrcholu své moci, kterou byl takřka zaslepen, se jeho mysl zlomila. Z neznámého důvodu začal hlásat, že Šrúůové jsou pouhá špína na patě Říše a jako posedlému se mu podařilo zverbovat mnohé ze svých poddaných a svěřených vojáků. Takto se svou krvežíznivou kumpanií jako posledlý začal plenit Šrúůské karavany, zabíjet náhodné cestovatele, kteří se mu znelíbili, vypaloval i zbylé z těch pár Šrúůských osad ve Vnějších Rovinách.
Z věhlasného vojevůdce se stala monstrozita, která však velmi brzy nakonec našla svůj konec na jihu Barghatmáty, kde se jeho bandě r. 782 k.l. postavil prapor Šrúů veden vojevůdcem Murunem Tomorbaatarem za oficiální říšské pomoci vojáků z Drjámenu dopadnout a zničit tohoto odpadlého šílence. Vylagošova kumpanie tak byla velmi rychle pobita, mnozí se vzdali a třeba si své životy zachránili, Vylagoš se však bil do poslední krve, až byl nakonec v zápalu boje setnut. Od té doby toto staré bojiště již tak zbídačené Mrtvé Domoviny (Barghatmáty) Šrúůové nazývají Skřetopádem.
Anužka, se srdcem ze zlata, se otci vždy po jeho návratu do města snažila mluvit do duše, najít v něm opět toho veselého a dobrotivého muže, leč marně. Smrt, kterou na západě rozséval, se jí zaryla do srdce tak hluboko, že již nemohla jít ve šlépějích otcova vlivu. Navíc byla po jeho smrti hledanou osobou, ale jí se zavčasu podařilo uprchnout právě do Barghatmáty, kde léta u karavan a osad žadonila o jejich odpuštění za otcovy skutky. Její pláč a houževnatost se postupně proměnil v cíl oživit tento mrtvý kraj, o což se snaží dodnes.
Je tomu teprve pár let, co po dekádách bloudění, přežívání, zoufalství, ztracené i znovunabyté naděje, ji oslovila sama Mrtvá Země hlasem, který do tehdy považovala za bláznivý šepot v její vlastní hlavě. Oslovila ji bohyně tohoto kraje, která není nikým jiným, než samotnou Mauril. Z této ženy se tak stala kněžka Boha Sedmnácti, která ji dodnes vede a její víra v Mauril se, byť krátkými kroky, začla šířit i na další ubožáky, kteří se rozhodli najít smrt nebo úkryt v Barghatmátě, nebo jen ukončit své předešlé životy a dát svou vůli a víru právě v naději, že tento kraj díky víře v Mauril opět povstane z prachu.
