Ihned po incidentu v Bílé Pagodě jsem potřeboval jediné – vyčistit si hlavu a nejlépe nějakou prací. Někde uvnitř jsem věděl, že sem částečně zklamal sám sebe. Nebýt nešťastných okolností, mohla ta noční můra skončit mnohem, mnohem dříve a my nemuseli vůbec zažívat to, co jsme zažili… S hlavou plnou otázek jsem nelenil a poté, co ostatní odešli, jsem se přítomnému Ven Limu nabídl jako výpomoc při zkoumání poražených myšlenkových bytostí. Taková šance!
Byl jsem dost na vážkách, když mě další den oslovil Walurrian ohledně jejich plánované cesty. Na jedné straně vize postupně se rozvíjející spolupráce s magiky jako je Ven Li, dokonce osobní setkání s Nan-šaem a na té druhé jasně nebezpečná výprava do Tarosu. A aby toho nebylo málo, tajnůstkářství Linna v celé záležitosti mému rozhodnutí moc nepomohlo, byť záchrana váženého člena Pagody je něco, co by mě samotného mohlo skutečně vymrštit do jiných výšin, pokud se skutečně rozhodnu v Minkoru usadit. Ani Walurrianova slova o tom, že čím méně my ostatní víme, tím lépe, mě moc neuklidnila. Věděl sem, že nevědomost mě bude silně tížit, i když se náš jediný úkol doprovodit Linna mohl jevit jako příliš jednoduchý. A i když nám ještě první den na cestě Linn poskytl překlad dopisu jemu adresovanému, o nic klidnější jsem z toho nebyl. Nakonec jsem alespoň částečně přišel na jiné myšlenky díky prvním deštivým dnům a nové tváři, Atlanovi.
*
24.9. večer jsme dorazili do Mostovky. Návrat do těchto končin mi pomohlo se konečně trochu přeladit na cestování a už tehdy sem byl rád, že sem s ostatními šel. Nadšení ze mě opadlo tehdy, když jsme se od jednoho vyčerpaného muže sedícího v hostinci dozvěděli, že na cestě do Pětivěží se stalo jakési krvavé neštěstí a pravděpodobně se protrhly brány do stínového světa, jelikož následek masakru, který popisoval, nezněl jako pouhé přepadení. Jmenoval se Letovít Prvýkrát. Pověděl nám, že je starým přítelem majitele Bořkova odpočinku Božichvala Neduha, statku a hostinci mezi Mostovkou a Pětivěžím, že ještě s dalšími se jim z místa masakru podařilo odtáhnout jednoho zraněného zpět na statek, kde jej ošetřili. Tím se ale zapletli do nepříjemné situace, jelikož oddíl mladého Gillena Pomořanského z Pětivěží, který měl zjevně na starosti vypořádat se s touto nebezpečnou situací, místo toho zraněného sebral s tím, že je to hledaný zločinec a zároveň obvinili Letovíta jako údajného lapku a jejich komplice onoho zločine. Celou situaci tak chtěli evidentně uzavřít tím, že na cestě obchodníky nenapadlo monstrum, nýbrž skupina vrahů přepadávajících karavany. Jak příhodné, když se v okolních lesích pohybují elfí komanda… Neboť Walurrian pravděpodobně náturu mladého Pomořanského znal, poslal ještě ten den z meziměstí spěšnou zprávu přímo lordu otci Ludislavovi Pomořanskému z obavy, že Gillen pravděpodobně není příliš čestným mužem.
25.9. jsme se ihned ráno společně s Letovítem jedoucím na koni vydali na jih, nabídli jsme mu pomoc v rozřešení tohoto svízele. Když jsme o tři noci později dorazili na místo neštěstí, stála již zde narychlo vystavěná mohyla z kamení, která jen lehce překrývala mrtvá těla. Jako důkaz, že příčinou nebylo loupežné přepadení, nám bylo několik masivních stop a zdánlivě čerstvě uštípnutý kmen stromu, který nemohlo způsobit nic jiného, než skutečně veliká a silná pazoura s drápy. V blízkém okolí tohoto místa se až k řece táhl mlhavý opar, jasná známka nebezpečí, což se potvrdilo v následujících momentech, kdy na nás zaútočili dva agresivní mrchožrouti. Přemohli jsme je, ale bylo nám jasné, že oni nejsou to, co tady řádí. Rozhodli jsme se chvatně odejít.
Ještě ten večer jsme dorazili k Bořkova odpočinku. Přivítala nás, mě již známá, dřevěná socha Poutníka. Sedmnáctežel však následující momenty nešly přímo podle našich představ. Ihned u vrat, kdy nás zmerčili hlídači, se v nich objevil dlouhovlasý mladý muž, který se strachem v očích Letovíta přemluvil, aby zmizel a schoval se na nějakém jim známém místě v lesích, neboť v hostinci zrovna přebývá ona Gillenova žoldnéřská družina. Stačilo by málo a Letovít by jen tak neujel, jelikož zrovna v ten samý moment se samozřejmě pár žoldáků zajímalo o to, kdo to přijel. Celá situace pokračovala nakonec bez komplikací. Uvnitř hostince seděl velitel žoldnéřů, který se nám nakonec představil jako Kavko Stuchlič a ještě další dva cestovatelé, muž a žena. Už z prvního dojmu mi došlo, že je to někdo, se kterým bych si já sám jen tak nerozuměl. Večer proběhl v duchu vskutku divadelním. Hrát na žoldáky, že s žádným Letovítem nemáme nic společného, se nám nakonec podařilo, já osobně se moc neangažoval, ale pro Mosse to byla v mých očích situace jak stvořená. Do toho ještě udeřila Atlanova zvědavost, který zde na jih snad nikdy nezavítal, takže večer nakonec proběhl relativně klidně. Pan Neduh s ženou požádali Linna, zda by svými ranhojičskými schopnostmi nemohl pomoct se zraněním jejich druhého syna Blažeje, taktéž mladého muže, který byl dosti podobný svému mladšímu bratrovi Bedřichovi. Mimo tyto dva mládence jsme se taktéž dozvěděli, že samotný statek je pojmenován po třetím synovi, tedy zesnulému Bořkovi.
Nyní přichází moment, kdy se naše původní plány malinko odkloňují. Poté co Linn ošetřil Neduhova syna se navrhlo, že pokud žoldnéři samotní žijí ve svém tvrzení, že smrt obchodníků na cestě nezpůsobila potvora stínového světa, naše skupina se v čele s Walurrianem a Linnem nabídla odstranit tuto hrozbu, a to hned s příchodem dalšího rána. Dohodlo se, že by bylo dobré důkladně zakopat ony nebožtíky, takže nám Neduh nabídl pomoc jeho dvou holomků, stejně tak bratři Blažej a Bedřich se nabídli, že jen tak nebudou sedět na zadcích. Mě samotnému se tento plán moc nezamlouval. Dnes si připouštím, že se jednalo o čin, ze kterého bych měl být hrdý, jsem i dnes stále živ a zdráv a píši tyto zkazky, ale tehdejší situace byla poněkud jiná.
29.9. ráno jsme s holomky, bratry Neduhovými a dokonce i v doprovodu dvou cestovatelů z hostince vyrazili zpět k mohyle. Vybaveni kolečky, krumpáči, lopatami a odhodláním. Za nějakou dobu jsme bez předešlé dohody narazili na Letovíta, který jakoby čekal, že se sem jako družina vrátíme. Přidal se k nám. Cesta trvala pár hodin a další notnou chvíli trvalo, než muži, zručnější než já, vykopali alespoň dostatečnou díru pro ostatky. Mě neznámí muž a žena na koních se vydali dále na sever. My ostatní měli na starosti všímat si čehokoli, co by pro nás mohlo znamenat hrozbu. Walurrian v prostoru kolem mohyly a cesty pronesl zaklínadlo, které nás mělo varovat o takovéto hrozbě, pokud by se predátor dokázal dostatečně dobře plížit. Nakonec, dle indicií, které mi bohužel došly až později, se mě podařilo identifikovat skutečného netvora, který tuto spoušť způsobil. Vodní Salamandr, tedy neobvykle nebezpečný ještěr mající moc dvou živlů zároveň, tedy ohně i vody. Proto ten mlhavý opar všude kolem. Naštěstí jsem si rozpomněl na většinu opatření, která by mohla pomoci v případném boji proti této příšeře. Na ten pak skutečně došlo…
Boj to byl tvrdý a netvoři houževnatí. Nejen, že nás napadli dokonce dva z těchto potvor, stačilo totiž málo a mnozí z nás by propadli ihned v prvních momentech panice. Už si nepamatuji, jak rychle se vše semlelo. Asi si to pamatovat nechci. Dnes jsem ale vděčný tomu, že s námi šli jak oba hlídači i bratři. A není pochyb, že bojové schopnosti mladého Atlana jsou více než dostatečné. Leč přišli jsme o jednoho muže, staršího Blažeje, kterému ani Linn se svými schopnostmi nedokázal včas pomoci. Vykrvácel poté, co mu druhá příšera urvala nohu. Po chvíli truchlení a zjištění, že mlhavý opar toto místo opouští, jsme se měli cítit hrdi na to, že jsme tuto hrozbu skutečně odstranili. Muži se dali znovu do práce aby dokončili a pohřbení nebožtíků. Mezitím já s pomocí Walurriana jsme vypreparovali Salamandří uvuly – bohužel jednu z nich se mi podařilo poškodit zrovna při vytahování ze salamandřího krku – v podobě magických drahokamů, které byly jedním ze zdrojů takové moci salamandrů. Byly to mimo zubů jediné trofeje, které by nám mohly poskytnout jakous takous kompenzaci za naše činy, mimo jiné by značná částka náležela Neduhovým, taktéž kvůli Blažejovy smrti.
Odpoledne jsme dorazili zpět k Bořkovu odpočinku, nyní i s Letovítem v našich řadách. Shodli jsme se na tom, že k očištění jeho jména by mohl stačit fakt, že byl jeden z těch, co nám pomohl přemoci takto nebezpečná monstra. Zohledněmě také fakt, že Walurrian byl původně iniciátorem vyslat zprávu do Pětivěží tehdy, když jsme v Mostovce poprvé hovořili s Letovítem o onom neštěstí. Jak se dalo čekat, žoldnéři se jej chtěli ihned zmocnit. Naše odhodlání bylo však „pevné a neotřesitelné“, avšak také jsme to byli my, kteří se tehdy postavili rozkazu Gillenových mužů, tedy zákonu Pětivěží. Urovnání situace se nakonec zdařilo a Stuchlič nakonec přistoupil na naše slova, i když bylo jasné, že pouze ztěžka. Ještě ten večer se na statku objevil sám mladičký Gillen Pomořanský společně s jedním ze Stuchličových žoldnéřů, ale také ve společnosti ženy, čarodějky paní Chlebodarové. Opět proběhla šťavnatá diskuze ohledně okolností neštěstí na cestě mezi Mostovkou a Bořkově odpočinku. Gillen ve výsledku neměl žádné námitky proti tomu, aby byl Letovít na svobodě. Šlo mu čistě o trofej, kterou bude moci prezentovat doma v Pětivěží jako důkaz toho, že on se svými žoldáky přemohli tyto ještěry, tedy chystali se společně s čarodějkou a žoldáky vyjet narychlo k mohyle. Vše by proběhlo dostatečně hladce, kdyby se v ten nesprávný moment neozval mladý Atlan s tím, že pro důkaz nemusí nikam jezdit, když důkaz mám zrovna v torně já – dva drahokamy plné magenergie, salamandří uvuly. Gillen se svou náturou samozřejmě souhlasil, na radu čarodějky, které pravděpodobně díky svým schopnostem, bylo známo, že jeden je poškozen, přijal Atlanovu nabídku a vyzval nás, že ještě ten večer naše skupina s jeho muži a čarodějkou vydáme směrem k Pětivěží. Kvůli kazovému drahokamu nám však bylo dovoleno zatím nést oba a v Pětivěží si ten nepoškozený převezmou. Z nějakého důvodu spěchal, čarodějka i jeho muži byli evidentně zmatení z jeho jednání, ale jak pán nakázal, tak se taky stalo. Samozřejmě až poté, co si od mohyly přivezou skutečné trofeje, díky kterým ho bude jeho město opěvovat…
Po zaslouženém krátkém odpočinku jsme se tedy po setmění vydali. Věděli jsme, že naše první zastávka bude strážnice, ke které jsme dorazili pozdě v noci. Přespali jsme zde a ráno se po snídani ihned vydali do dále. Kolem poledne jsme dorazili k prvnímu odpočívadlu, kde jsem měl možnost prohodit alespoň pár slov s paní Chlebodarovou, jelikož jsme se znali již z Tarosu. Bohužel paní nebyla schopna sdělit, z jakého důvodu takto spěcháme. Netrvalo dlouho a Gillen opět zavelel k odjezdu.
Do Pětivěží jsme dorazili po třetím zvonění po poledni. Prakticky ihned po zahlédnutí tvrze jsme mohli vidět černé vlajky visící na vysokých zdech. Ludislav Pomořanský, lord Pětivěží a Gillenův otec, zesnul. Bez delšího vybavování a loučení jsme podle dohody předali neporušený kámen čarodějce do Gillenova vlastnictví a konečně se nám mohlo dýchat lépe, když se od nás jeho družina odpojila. Nechtěli jsme zde zůstat delší dobu, Walurrianovo přání setkat se osobně se starým Pomořanským bylo tímto irelevantní a my chtěli být zpět na cestě co nejdříve, kvůli okolnostem s mladým Gillenem. Našli jsme relativně klidnou hospodu, někteří z nás se dozvěděli pár plků ohledně lordovy smrti, ať už pravdivých nebo nepravdivých. Atlan se vydal ke kováři opravit své pilum a nakoupit pro mě šipky do kuše, zatímco já s Walurrianem jsme potřebovali najít alchymistu, který by od nás drahokam vykoupil. Po příchodu zpět do hostince se dozvídáme, že poblíž hostince snad slídili Stuchličovi mužové a dokonce jakýsi podezřelý chlapec Atlana sledoval. Rozhodli jsme se spěšně odejít a mít Pětivěží za zády, abychom se mohli opět soustředit na náš prvotní úkol.
