Před návratem do Leškova hradce jsme ještě našli odvahu a vrátili jsme se zpět prohledat zbytek korullské stavby. Nezabralo to moc času, jen jedna chodba a dvě místnosti končící závalem. Našli jsme akorát ocelový meč, který si vzal Maud, a zbytek pochodně, zřejmě pozůstatek po nějakém dobrodruhovi, který tu byl před námi. A Větvička našel v hromadě štěrku ještě jeden přetržený garenový náhrdelník, podobný tomu, co měl na sobě šaman Jaguáří tlapa.
Alto ho vzal i k tomu druhému. Už zbývalo jen kontaktovat Valerona.
Toho jsme nakonec ani neviděli. Setkali se s ním pouze Aniahar s Altem. Když se k nám tito dva vrátili, zpravili nás o tom, že Valeronovi odevzdali oba náhrdelníky a taky že se Valeron zmínil o tom, že u Leškova hradce zemřel někdo z obránců.
Návrat zpět byl o dost hladší než cesta ke korullským troskám. Valeron splnil část dohody a ulehčil nám pochod džunglí. K hradci jsme dorazili za tmy. Tvrz nesla známky boje. Okolo jsme zahlédli i několik mrtvých divochů, bílých paviánů a zamordovanou bestii se šesti nohami a rohy trčícími ji ze zad. Náš příchod prozradilo troubení z Radkova rohu. Nastalo veselé vítání, děkování a smutné počítání a zjišťování, kdo tedy chybí. Zemřel důstojník větrné gardy Rima a také pán hradce, Lešek Stankiewicz.
Naše vítězství proto chutnalo poněkud hořce. Přesto to byl úspěch, jen jsme si ho nedokázali připustit moc k tělu.
Další den jsme plánovali odchod z hradce. Prales měl být už bezpečný pro pochod na východ směrem do Oačaky. Přípavy k opuštění však přerušil přiběhnuvší asarijský posel. Byl to muž od Tlačotla a předal nám vzkaz, že pomoc se blíží. Pozdě, ale přece?
Nu, počkali jsme. Proč riskovat, když bychom mohli mít při cestě zpět doprovod? Další den dorazil velký a mocný průvod. V jeho čele asarijští kapitáni, dokonce i pluk orlích strážců z Oačaky. K našemu překvapení pak zástupci rodů Siczinských, Vodňanských, Krakoreckých a Butrymů. Byl mezi nimi i příbuzný Leška, Vlasich Stankiewicz, dříve působící v Obrukovu. Následně nám bylo vysvětleno, že v Oačace došlo ke konfliktu mezi Erinskými velkorody. Těm malým se podařilo přemoci ty velké a uzavřít dohodu s Pomou. V čele celé iniciativy, která si říkala „Erinská liga pro obchod“ a která si jako sídlo zvolila Obrukovo, tedy „Nový Erin“, byla vedená Fulkem Siczinským, Andrzejem Vodňaským, Dravuší Butrymovou a Joštem Krakorcem. Vlasich hrál zřejmě až druhé housle, ale ne tedy ve chvíli, kdy přijeli zachránit přeživší Leškova hradce. Tam naopak měl to hlavní slovo, jako zainteresovaný.
Až později jsme se dozvěděli, že tomu bylo proto, že součástí dohody s asarijci byl Leškův Hradec přislíben říši Asari Kasim. Šlo by to jen přes mrtvolu Leška – o což bylo už postaráno. Přesto nemohu nezmínit falešné úsměvy, objetí a zatajování této skutečnosti. Tu jsme se totiž dozvěděli až skrze záhadného cizince v barvách Butrymů. Ani se nám nějak nepředstavil, ale dodatečně jsme zjistili jeho jméno – Nojmicz. Ale mohlo to být jen krycí jméno. Někteří z nás jej považovali za agenta toho či onoho království. Faktem je, že určitě nejednal v zájmu Butrymů. Naopak varoval Lesnu před tím, že ji a jejího syna chtějí vyštípat z Leškova hradce a postarat se, aby vlastnické listiny a knězem Alcaril posvěcená poslední závěť, kterou Lešek sepsal, byly zničeny a nenarušily tak dohodu, kterou Erinská liga pro obchod uzavřela s Asari Kasim.
Seběhlo se to všechno už tu noc, kdy se slavil příjezd nových „zachránců“. Lesna tajně poslala Radka i s Kratiasem a dokumenty pryč z hradce, aby uprchl, postaral se o jejího syna a ukryl ho do doby, kdy doroste dospělosti a bude moci lépe hájit své vlastnické právo. Někteří z nás se do toho nechtěli zaplétat, ale já jsem byl rozhodnut jim pomoci. Šlo jasně o to – buď přivřít oči před bezprávím a nebo podpořit to, co posvětila Sedmnáctka a ochránit život Radka a malého kluka. Kdo ví, co by se jim stalo, kdyby se pokoušeli sami utéct do Minkoru. Naše zapletení do toho všeho ale mělo ještě jeden důsledek, který jsem si musel v hlavě podzěji srovnat.
Dozvěděl jsem se totiž, že při onom převratu erinských sil v Oačace, došlo k mnohým násilnostem a Leňa Krakorecká bohužel nevyvázla bez škrábnutí. Naopak zřejmě utrpěla silné popáleniny a tou dobou ležela na lůžku. Chtěl jsem ji vidět, vrátit se do Oačaky, nějak si věci ještě vyříkat, případně ji pomoci. A vůbec možná zjistit, co vlastně chci, nebo spíše si ověřit, jestli to, co chci, je skutečně to správné.
Jenže při úprku s Radkem a Kratiasem, ve kterém nás doprovázel i Skjeg s Kulalou a Wienczeslav s Gven, která se rozhodla nakonec navštívit svého otce v Gver Graenu, se přihodilo něco, s čím jsme měli počítat.
V noci po Dni Hojnosti, pár mil od Itancy, nás obestřela magická mlha a doprovázel ji zmatek. Jediný, kdo se v tom všem dokázal zorientovat byl Maud a také Filip, kteří vyrazili někam pryč do tmy pronásledovat našeho nepřítele. Tím byla Kulala, která vzala Radkovi tornu s písemnými dokumenty. Když ji mí parťáci dostihli a chytili, prý se rozbrečela.
Nakonec mlha ustoupila a oni se vrátili zpět k našemu tábořišti i s asarijkou. Došlo nám, že pokud je něco jako kněžka Nuaklatula, pak určitě není v jejím zájmu, aby se ty listiny zachránily. Přesto bylo zajímavé pozorovat, jak to Kulala činí proti své vůli. Nebo spíše by nejraději udělala obojí. Pomohla nám listiny zachránit a zároveň si pro svého boha přála je zničit. Vidět ji zlomenou pod tou vší tíhou, nešlo ji nelitovat. Tehdy řekla něco, čemu jsem moc dobře rozumněl. Že prý nás její bůh nezná a proto po ní chce něco takového.
Stály proti nám prostě veliké věci – velká pomoc pro celou říši, pro tisíce asarijců, na úkor čeho? Kusu papíru? A toho, že se Kratias nedočká svého majetku, až bude dospělý? A kdo ví? Třeba by se něčeho takového i rád vzdal. Nebyl by rozhodně první… Ale šlo prostě o princip. My jsme hráli jen malou roli v jednom velkém příběhu. Mohli jsme hádat, co by kdyby. Ale já to vzal tak, že rozhoduju jen o svém malém vstupu podle svého svědomí a vědomí. To jestli nakonec budou Asarijci trpět, nebo bude Leškův hradec jejich a s ním i všechny výhody, to jsem nechal na budoucí Pomě, na dospělém Kratiasovi. Pouze jsem chtěl zařídit, aby se mu nic nestalo, protože to bylo to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohl udělat.
Háček byl ale v tom, že nám bylo jasné, že s Kulalou už dál jít nemůžeme. A i kdybychom chtěli, ona se rozhodla nás opustit pro naše dobro. Zároveň nám došlo, že cestovat dál na východ do Oačaky je nesmysl. Na sever do Obrukova to bylo stejně hloupé a tak jediný směr, který připadal v úvahu, byl jih. Podél Itanky jsme chtěli dojít až ke Khelegovým horám a od tama už by to byl jen kousek do Červeného lesa. Myslím, že to byl Filip, kdo právě navrhl změnu cílového místa. Radek se totiž chtěl původně s Kratiasem vydat do Minkoru, kde by se ztratil a zároveň tam na ně měl čekat kontakt, nějaký známý toho sympatizujícího tajemného butrymského vojáka Nojmicze, který jim měl pomoci.
Ale představa, že bychom raději cestovali skrze Červený les do Gver Graenu, kde by určitě těm dvěma byla poskytnuta ochrana a domov, vypadala mnohem jistěji. Šlo jen o to bez Kulaly a Skjega bezpečně dojít až k horám. Takový problém alespoň viděli mí druhové. U mě ale vyvstala ještě jedna překážka. Leňa.
Když se zpětně ohlížím, zřejmě to bylo správné rozhodnutí nechat Leňu být a žít dál tak, jak jsem se rozhodl. Přesto mě při každé vzpomínce na ni kouše svědomí. Někde hluboko v mozku kutá ten otravný permoník a připomíná to, co se mohlo stát a jaké by to mohlo být. Paradoxně jsem se setkání s Leňou vyhnul možná kvůli strachu. Pohodlnější pro mě bylo projít nebezpečnou džunglí okolo starých zapovězených trosek pradávných arvedanských měst, než si popovídat se ženou, které jsem dovolil zabydlet se mi v mysli.
To o té nebezpečné džungli si nevymýšlím. Kraj na jih podél Itanky byl prý prokletý a upozornil nás na něj jak Skjeg, tak i Kulala. Prý tam vládne Zelený Běs, mocný démon ze stínového světa a ani Nuaklatul tam nemá moc. Asi právě to byl hlavní důvod, proč jsme se tamtudy rozhodli jít. Blázni…
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Se zeleným Běsem jsme se nepotkali. Naštěstí. Myslím, že v tom měl své prsty Maud, který nás často opouštěl a sám odcházel do temné džungle, aby si udobřil tamní saly. Na to, že někteří z nás, jmenovitě Filip, v tu dobu prožívali krizi důvěry chované právě vůči Maudovi, je mi trochu do smíchu. Neboť zřejmě díky němu jsme tam v džungli přežili. Ostatně byl to právě Maud, který se následně vyznamenal při jednom střetu, kdy nás napadli lesní obři, nebo jak je mám nazývat. Vzrůstem se rovnali Altovi, jen byli o něco více chlupatí, snědší a mohutnější. A také primitivnější. Slovní zásobu však vynahrazovali agresivitou a velkými klacky, kterými se nás pokoušeli zatlouct do země. Maud tehdy sejmul tři z nich. S přihlédnutím k tomu, že já sám jsem měl problémy s jedním, můžu klidně říct, že mi tam Maud zachránil život. On ho ale zachránil i Wienczeslavovi, který si z boje odnesl pár zlomených žeber a jen Maudův šíp ho dělil od smrti.
Je třeba zmínit i to, že se asi šestý den naší cesty na jih objevil elf Elenwe, Maudův mentor, přítel z Červeného lesa. Maud jej na dálku jaksi dokázal zavolat a Elenwe nám pak pomohl jak v boji s obry, tak při hledání cesty džunglí. I když se zprvu zdálo, že jde o kovaného starého elfa, kterému člověk prostě nemůže věřit, byl podezřele sdílný a objasnil nám mnohé i z toho, co před námi tajil Maud. Povídal nám o druidovi Klevenovi, o černozdroji a vůbec byl velmi otevřený a měl odpověď na každou naší otázku. Maud v jeho přítomnosti trochu pookřál. Šlo poznat, že ho má v opravdové úctě. Elenwemu se podařilo Mauda trochu zahanbit, i když bylo zřejmé, že tak činit nechce a dokonce ho při pár příležitostech i pochválil a vzdal mu dík. Sto let mezi nimi, pokud mohu hádat, prostě udělalo své.
Nakonec jsme, tuším že 10.9., dorazili do severozápadních Khelegových hor a překvapení jsme zjistili, že tamní údolí poznáváme. Ocitli jsme se blízko pastevecké stanice číslo 17, kde žili nám už známí Gelvinové.
Ti nás opět srdečně přivítali a otec rodiny Valin Gelvin nás hned oslovil s pracovní nabídkou. Ztratil se mu totiž jeho syn Gulmo, ten, který nás zhruba před měsícem doprovázel do Bergondu. Valin vše sváděl na druidy, kteří s ním měli nevyřízené účty a mohli syna únést, nebo dokonce zamordovat. No, pohostil nás dobře už dvakrát a tak jsme asi ani nemohli odmítnout. Elenwe s Maudem a vlastně i s Gven však měli jiné plány. Přes elfího posla, ptáčka zpěváčka, nebo skrze mluvící strom, se nějak dozvěděli, že se v Červeném lese koná jakýsi sněm, který by si neradi nechali ujít. Proto jsme se nakonec dohodli na tom, že půjdou do Červeného lesa napřed a vezmou pro jistotu s sebou i Kratiase s Radkem, aby byli v bezpečí. My čtyři jsme zůstali u Gelvinů a další den jsme plánovali průzkum okolí a snad i rozhovor s druidy, i když nás od něj Valin odrazoval. Že „s těmi ovcomrdy není řeč, že na ně platí jen kladivo, které je pěkně rozcinká“. Nebo jak že to říkal. S rozvážným Altem však tento způsob komunikace přicházel v úvahu až jako poslední.
11. Travna jsme proto vyrazili k místní říčce, kde měl údajně Gulmo jít na večer nabrat vodu a pak už se nevrátil. Chvilka vyšetřování a průzkumu odhalila, že vědro tam pohodil a ukryl sám Gulmo a pak vyrazil na severovýchod do oblasti, kterou měli pod správou jacísi Vorgulinové, kteří tam těžili pro Bergond dřevo. Valin se o nich už dříve nezmiňoval moc přátelsky. Byli to nejspíše stejně tvrdohlavé palice jako Gelvinové a kdysi mezi nimi něco zaskřípalo a skřípe to dodnes.
K dřevorubecké stanici číslo 13 jsme dorazili k večeru ještě téhož dne a oproti Gelvinům jsme narazili jen na nepřátelskost. Odtud už to začíná být krapec zajímavé.
Tak předně, Gulmo Gelvin měl zřejmě zálusk na dceru pantáty Burmara Vorgulina a jak známo u trpaslíků, trpasličí ženy jsou cennější než zlato. Gulmo byl přistižen, chycen a odnesen do nedaleké strážní věže číslo 3, aby na něm byl vykonán spravedlivý rozsudek podle trpasličích zvyků. V lepším případě tedy ruka pryč, v horším to měla být hlava. Vzhledem k údajnému silnému vlivu rodiny Vorgulinů jsme se obávali toho horšího. S námi tam byl jeden ze synů Valina a možná proto se k nám Vorgulinští chovali tak nepřátelsky a odmítavě. Když jsme požádali o přístřeší, že ráno vyrazíme k té tvrzi, poslali nás ke Kharovi. Ale moc jsme se tomu nedivil. Teda ne tolik, jako mí druhového v čele s Větvičkou, který se ukázal být daleko výbušnějším, než by jeden do hobita řekl.
Větvička si vyžádal omluvu a sám Vorgulinské neopomněl urazit. Po krátké hádce a výměně nadávek sám Větvička prohlásil, že chce boj a že si to nenechá líbit. Nejenom já jsem kulil oči nad jeho odvahou, či spíše bláznovstvím. Onen vorgulinský byl sice zrhuba stejně tak vysoký jako větvička, ale dvakrát tak silnější. Ostatně to byl dřevorubec a ne hobití travič, který má zálibu v pestrém oblečení.
No, rvačka, do které se nakonec, naštěstí, nevložil Filip, skočnila předvídatelně. Větvička ležel zbitý na zemi, ale stále se zarytým přesvědčením, že udělal správně a že stále neslyšel omluvu. Raději jsme ho tedy vzali a odešli pryč. Když si odmyslím hloupost hobitova počínání, v jistém ohledu se stal Frykulín ten den mým hrdinou. Proto jsem ho neoopomněl pochválit, od ostatních se mu totiž dostalo jen otravné kázání a vrtění hlavou.
Valinův syn, který tam byl s námi, se urychleně vydal zpět domů, aby informoval otce a s námi se domluvil na tom, že půjdeme napřed, abychom zastavili případný trest, nebo jej alespoň odložili do příchodu Gulmova otce.
V noci jsme si ale nakonec zdřímli, protože Větvička nebyl schopen pohybu. Další den ho nesl Alto. I proto jsme nakonec nedorazili ke strážní tvrzi číslo 3 dříve, než rodina Gelvinů, která celý den zřejmě běžela. Potkali jsme se těsně u tvrze.
Proběhl rozhovor Valina s kapitánem Dösirem Börenhalem, který se ukázal jako rovný chlap a nakonec, zřejmě pro benevolenci trpasličích zákonů v tak okrajové části a v tak malicherné, alespoň z mého pohledu, věci, nakonec dal možnost Valinovi zachránit syna Gulma před popravou.
Dösir nám řekl o nedalekém opuštěném dolu, kde se usídlila nějaká bestie. Měli jsme ji zabít, jako důkaz přinést její hlavu a pokud bychom to stihli do tří dnů, Gulmo by byl propuštěn. Alespoň tak jsem to pochopil.
No, ještě bez našeho souhlasu, Valin na nabídku přistoupil a nám už bylo jasné, že se tomu asi nevyhneme. Valin nás pak vyzval, abychom ho v tom nenechali samotného a své dva syny, kteří přiběhli s ním, nechal tábořit před tvrzí, aby dohlédli na Dösirovo slovo. Nás si pokusil získat tím, že nám slíbil i druhou polovinu jeho úspor, podle jeho slov šlo o bohatství. Na trpaslíka byl řádně chudý a tak jsme tenhle slib ani moc nebrali vážně a rozhodli jsme se mu pomoct snad proto, že to byl takovej sympaťák a hlavně proto, že nám jeho syn Gulmo oněhdy tak pomohl při průchodu Khelegovýma horama.
Unavení po dlouhé cestě jsme měli před sebou ještě den cesty k onomu dolu a pak souboj, s kdoví čím. Fantasie pracovala poctivě. Mohla to být tak bezvýznamná potvora, kterou nebylo nutné zprovodit ze světa rychle, i když ohrožovala pocestné – asi jich ale nebylo tolik, když ještě nešlo o Cestu malých národů, a nebo mohlo jít o pořádné monstrum, se kterým se radši nechtěla vypořádat ani sehraná partička trpasličích vojáků. Třetí možnost jsem si ani nechtěl představovat. Velitel Dösir mohl být taky po čertech chytrý a poslat nás někam, kde vůbec nepůjde jen o jednu potvůrku, v naději, že za něj vyřešíme problém, do kterého se mu nechtělo. Případně se nás mohl chtít prostě jen zbavit, aby nemusel porušit trpasličí zákony a riskovat rozbroje s Vorguliny. No, řeknu vám… Bylo to ještě zajímavé.
