Ještě večer 12.9. jsme ze strážní věže číslo 3 vyrazili na východ do hor, abychom vše stihli do tří dnů. Byl nám propůjčen trakař, protože ona bestie měla být opravdu veliká a její hlavu by nemuselo být lehké si odnést s sebou.
Brzo před svítáním jsme došli k rozcestí s Pountíkovým kamenem a s dobře udržovaným dřevěným přístřeškem. Tam jsme se nakonec utábořili a odpočinuli si před náročným výstupem k opuštěnému dolu, který se měl nacházet hodinu chůze od toho místa.
Když jsme stanuli odpoledne před černým ústí dolu, Alto si povšimnul stop. Tipoval to na zlobra, což nás rozhodně neuklidnilo. Zlobra, co jsem slyšel já, jde udolat prý pouze magií a nebo opravdu mocnou zbraní. Filip se mi ale tuhle představu rozhodl nabourat o půl hodiny později. Ale moc nepředbíhejme, než jsme totiž vstoupili do útrob trpasličích štol, dohnal nás k našemu překvapení Maud. Zmínil se, že elfí sněm se odkládá až na konec Aldenu a že se proto rozhodl nás vyhledat. Při jeho cestě se setkal se syny Valina a proto už věděl o naší situaci dost a nemuseli jsme mu moc vysvětlovat.
O záhadném elfím sněmu nám toho moc Maud neřekl, jen zmínil, že se ho mají účastnit pouštní elfové. Také s sebou neměl Atariho, kterého ponechal v Červeném lese. Ten starý chlupáč v džungli už šlapal z posledního a zřejmě to bylo jeho poslední dobrodružství.
Štoly jsme prozkoumali tak z půlky, když nás odřízl od východu námi hledaný zlobr. Byl obrovský a hrbil se v hlavním tunelu vedoucím na povrch. V jeho očních štěrbinách šly zahlédnout rudé nenávistné plamínky a ověřil jsem si, že zvěsti o jeho kamenné kůži nelžou. Byla ze žuly, ale to našeho zlobrobíjce Filipa nemohlo zastavit.
Moc Altova boha společně se slunečním svitem vycházejícím z Filipova prstenu udržely zlobra v bezpečné vzdálenosti od nás. Strach, který nás zprvu obklopil, nakonec vyprchal stejně jako bezprostřední nebezpeční, která nám od zlobra hrozilo. Bylo to jenom o tom, udělat ten první krok a vrhnout se na něj.
Filip se posilnil šňupacím práškem od pana Větvičky. Byl to, tuším, saviak, rozemletá lebka pralesního hada. Navíc se u Filipa opakovně projevilo jakési bojové zapálení. Vystoupali mu žíly na krku, na rukou, na čele a najednou před námi stál svalnatý bijec. V ruce třímal dlouhý meč nalezený dříve v korullských rozvalinách, který při krátkém boji se zlobrem matně zářil. Almendorský velitel nedal té bestii příležitost zaútočit. První jeho sek tu zrůdu málem poslal na zadek. Bachor zlobra se rozlomil, pěkně to křuplo, začvachtalo a my zjistili, že pod tvrdou skořápkou je to pořád jen tvor z masa a kostí. Do boje se vzápětí vložil Valin, ale poranil zlobra svým perlíkem jen okrajově, když ho s ním přetáhl po stehně levé nohy. Než se stačil zlobr vzpamatovat a ohnat se prackou, zasáhl ho druhý mocný úder Filipa, který ho už definitivně složil k zemi. Následně na něj náš válečník vyskočil a zabodl mu meč hluboko do hrudi. Zlobr naposledy zachroptěl a bylo po něm.
Bylo to hustý. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Filip není obyčejný voják. Možná za to mohla i arvedanská krev, kterou v sobě údajně měl mít jako příbuzný s Gvergraenským knížetem.
Dvěmi napřáhnutími pak zlobrovi uťal hlavu a než jsme se s ní vydali zpět ke věži, raději jsme zbytek dolu prohledali, abychom si byli jisti, že tam byl jen jeden zlobr.
K Dösirově tvrzi jsme tak došli až pozdě večer 13. 8., těsně před půlnocí. Krom ohně dvou Valinových synů hořel pod věží číslo 3 i druhý oheň, kolem kterého posedávali Vorgulinští i s jejich pantátou Burmarem. Jeden z Valinových synů měl oblyčel ozdobený monoklem a mezi ohništi hlídkovalo šest Dösirových mužů. Dali jsme si dvě a dvě dohromady. Burmar se prý dožadoval svého práva a pokoušel se vynutit tvrdý rozsudek nad Gulmem. Valin posilněný svou pálenkou, kterou cestou z dolu popíjel na oslavu vítězného souboje se zlobrem, si chtěl všechno s Burmarem vyříkat, jako chlap s perlíkem s chlapem se sekerou. Alto si zachoval příčetnost a Valinovi celou akci raději rozmluvil, za vydatné pomoci stráží. Nakonec společně s hlavou zlobra a dvěmi strážnými odešel Valin do tvrze, promluvit si s Dösirem a zajistit, aby kapitán dodržel své slovo.
U ohně jsme čekali asi hodinu, než se věci pohnuly. Z věže vyšel Dösir, dva jeho muži a Valin. Šli přímo k ohni Vorgulinů. Tam se rozhořela emocemi napjatá diskuze. Dösir se ukázal jako člověk, který dodrží své slovo, ale pod dvěmi podmínkami. Jedna z nich byla, aby si dva otcové podali ruce. Druhá byla, aby Gulmo opustil západní stranu hor a už se tam nikdy nevrátil, aby zbytečně nerozdmýchával spor mezi oběmi rodinami. Dösir se snažil Valinovi vyjít vstříc a nabídnout mu pár řešení, kam Gulma uklidit. Ale ani jedno se hlavě Gelvinů nelíbilo. Zmiňovaný Valinův bratranec z Tarosu byl Valinem prohlášen za mrtvého, i když zřejmě Valin dříve prohlašoval, že jeho bratranec žije a že se mu obchod v Tarosu daří. Upsat Gulma bergondské armádě taky nepřipadalo v úvahu. Valin své rozhodnutí bránil faktem, že Gulmo svou povinnou vojenskou službu proplakal a že není z válečnického těsta a že by to pro něj byla smrt, kdyby narukoval do armády.
Sitauce vypadala nahnutě. Můj apel k Filipovi, jestli by se pro Gulma nenašlo místo v Gver Graenu, nepadl na úrodnou půdu. Už tak si sebou Filip ke strýci vezl dva bezdomovce. Nakonec vše zachránil Alto s tím, že bychom mohli využít pozvání Haduna, trpasličího prince z Minkoru, kterému jsme oněhdá pomohli v té delikátní záležitosti. Valin s tím návrhem horlivě souhlasil, ale Dösir chtěl mít jistotu, že se odtamtud Gulmo nevrátí.
Alto pak zmínil jednoho trpasličího kněze Učence z Minkoru, které díkybohům Dösir znal osobně. Po lehkém přemlouvání nakonec tedy souhlasil a s Altem si plácl. Bylo znát, že na celou věc přistoupil jen proto, že v Altovi, jako knězi, viděl záruku a byl připraven nám oplatit lež, když by se ukázalo, že ona záruka byla falešná.
Burmar soptil, ale Dösir ho rázně usměrnil. V jednu chvíli to ale vypadalo nahnutě a málem se už šahalo po zbraních. Lintirová sekera tamního kapitána ale dostála své pověsti a tak k roztržce nakonec nedošlo. Skončilo to křečovitým podáním ruky obou otců. Burmar pak odcházel s kyselým výrazem ve tváři a Dösirovi řekl, že jejich přátelství skončilo. Těžko říct, jestli se tím tenhle spor vyřešil. Hádám, že ne.
Každopádně nám Valin nejméně stokrát děkoval a ujišťoval nás, že jeho slíbené dvě poloviny jeho pokladu dostaneme. Ne že bychom o ně stáli, ale je taky pravda, že jsme za tu dobu dlouhého cestování krapánek schudli.
Po přespání jsme nakonec zamířili zpět na Gelvinovic statek, kde jsme se měli rozloučit a odkud pak plánoval Valin vyrazit s Gulmem do Minkoru.
Večer 14.9. se stal tím zlomovým v celém tomhle příběhu. Valin Gelvin se nám chystal splatit naše služby. Ani jsme moc neprotestovali, když se rozhodl ono bohatství předat Filipovi. Ostatně, on nás tak nějak vedl, díky němu jsme podstoupili cestu na východ a hlavně díky němu také onen zlobr zemřel.
První polovinou Valinova bohatství byla jednoruční sekera po jeho otci. Opravdový trpasličí skvost, jistě magická. Sice už na sobě nesla známky použití, její ostří se mohlo pyšnit dvěma zářezy, přesto to byl skutečný poklad, o to větší a hodnotnější pro Valina, pro kterého musela znamenat mnohem více než jen kvalitní zbraň.
Na řadu přišla druhá polovina Valinova bohatství. Otec domu na chvíli odešel, aby záhy přivedl svůj nejcenější rodinný klenot. Poslední neprovdanou dceru Järinel. Plavovlasou krásku štíhlou a plnou na těch správných místech, oblečenou do šatů z brokátu zdobenými perlami a stříbrnou nití. Už samotné šaty musely stát celý majlant. Na trpasličí poměry byla dost vysoká, něco málo před půl druhého metru. Nevědět, že je dcerou Valina, člověk by opět neodhadl, že jde o trpasličí ženu.
Valin s neobvyklou vážností a dojetím ve svém hlase pronesl větu, kterou si asi Filip zapamatuje do konce svého života. „Filipe, jistě se všichni tady shodneme na tom, že předností právo na mou dceru máš ty.“
O trpaslících jsem do té doby toho moc nevěděl, ale jaktěživ jsem neslyšel o mimorasových sňatcích. Všem nám došla slova, a i když z naší strany bylo pár pokusů o to odmítnout tak nečekaný dar, Valin se zdál být neoblomný a my se báli jeho reakce, kdybychom trvali na odmítnutí. Zdálo se, že něco takové ani odmítnou nelze. O to větší úlevou pro nás možná byl fakt, že ta tíha odpovědnosti nepadla na naše ramena, ale na ta Filipova. Ten se k tomu ale postavil jako chlap, i když trochu oněmnělý, a po dvou vyřčených „Ne“ už bezmocně mlčel.
Nakonec náš alemndorský kapitán s Valinem a s Järinel odešel do ústraní probrat soukromé záležitosti a byl zasvěcen do trpasličí zvyklostí a byl mu vysvětlen další postup, jak se k celé situaci má postavit. Noc se přehoupla do dalšího dne, 15.8. a my jsme plánovali opustit pasteveckou stanici číslo 17 a vydat se do nitra Červeného lesa a dál do Gver Graenského knížectví.
