Když se tehdy objevil ten elf s kůží jako vyleštěnou z obsidianu a řekl nám co se blíží, ráda bych řekla že jsem tomu nemohla uvěřit, nebo že jsem alespoň zachovala chladnou hlavu. Pravdou ale je, že v tu chvíli se mi v hlavě vynořily vzpomínky na příběhy o velké bitvě a o hrůze jakou rozpoutal přízračný drak a má fantasie mi to dokreslila do takových podrobností, že jsem prostě zpanikařila. Běžela jsem domů, popadla jsem své věci a utekla jsem do lesů. Pryč od toho černého mraku co se blížil po obloze jako předzvěst zkázy. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to abych od tamtud byla pryč. I proto jsem bez rosmyslu naházela do brašny první věci, které mi přišly pod ruku aniž bych nad tím přemýšlela.
Když jsem se pak uklidnila daleko od vsi uvědomila jsem si že jsem tam nechala babičku a vůbec všechny, které jsem měla ráda. Sloup kouře stoupající k obloze ovšem napovídal že vracet se teď není moudré. Zatímco jsem tam stála a dívala se, v lesích pokračovala hrůza. Když se opodál ozval přidušený výkřik byla jsem příliš vyděšená na to abych utíkala a tak jsem se prostě jen skrčila za strom a nemohla se strachem ani hýbat. Uplynul nějaký čas a podařilo se mi sesbírat odvahu a jít blíže, zjistit co se stalo. Ležel tam na zemi jeden z mladých můžů z potůčků. Znala jsem ho jen od vidění. Když jsem k němu došla zjistila jsem, že je stále ještě naživu. Podle všeho omdlel hrůzou, vyčerpáním a bolestí. Nejprve jsem zahnala třas svých rukou a po té jsem mu převázala ruku a mladence trochu propleskla abych ho probudila. Podařilo se mi ho přesvědčit aby vstal a pomohla jsem mu se dobelhat až někde k pěšině. Vypadal vyčerpaně a slabě. Začala jsem přemýšlet nad tím, že jeho rány možná nemusí být jen fyzické ale mohl na něj zaútočit nějaký přizrak ze stínového světa. Vypráví se o hrůzách co mohou zranit i přímo duši. Pomohla jsem mu, ne příliš vnímajícímu, až k cestě kde po nějaké době jsme narazili na vůz sedláka jedoucího směrem k Albireu. Bohové nám zřejmě přáli.
Sedlák se jmenoval Makovec a vzal nás s sebou až do města bílého mramoru. Zde jsme mládence předali estelinu chrámu. I já zde chvíli zůstala. Město však je plné vojáků a zoufalých přistěhovalců, kteří nemohou sehnat práci. Po třetím incidentu jsem si u švadleny za část svých peněz koupila chlapecké oblečení. V převleku budu vypadat příliš mladá na zverbování a nikdo se mě nebude s oplzlými komentáři pokoušet otlapkávat nebo zatlačit do rohu. A také mě pak snad nepozná ten vojáček co jsem ho hmm… nakopla. Nakonec, i když ze mně již byl Herbert, mladý léčitelův učedník, jsem z města odjela. Pořád jsem se tam po těch incidentech nechtěla vracet. Bála jsem se v ulicích a trnula pokaždé když po mně koukal nějaký voják. Útočištěm se mi stalo Vřesové údolí. Svaté místo mě zbavilo strachu a Estelinky přijaly mou pomoc s raněnými. Myslím si sice že větší část z nich prohlédla mým převlekem, ale to mne tolik netrápilo. Zdálo se, že se rozhodly respektovat mé důvody a neptat se. Byla jsem ráda… práce v ošetřovně mi dávala zapomenout na to co všecko se stalo a nutila mě řešit aktuální problémy teď a tady. Asi jsem se tak i vyhýbala myšlenkám na babičku a na můj sobecký útěk kdy jsem nemyslela na nikoho a na nic. Možná jsem se tím snažila i ulevit svému svědomi.
Když se pak o něco později skupina mládenců z potůčků objevila v chrámu byl to zvláštní pocit. Byli pro mně symbolem něčeho známého, v situaci kdy se všechno obrátilo na ruby, ale také nebezpečím. Co kdyby mě poznali? Když mi ale do očí pohlédl svým smutným pohledem ten mládenec, kterého jsem vytáhla z lesů, a nepoznal mě, tak jsem se uklidnila. Kdo z nich když ne on by mě mohl poznat. Kdo by hledal to nehezké shrbené děvče kulhající na jednu nohu v mladičkém svižném felčarovi? Vlastně jsem tak jen vyměnila jeden převlek za druhý. Bylo paradoxní, že jsem byla první holka své generace která se v potůčcích začala líčit, a jediná která to dělala aby vypadala hůře než ve skutečnosti.
Tak či tak, postarala jsem se o postřeleného hromotluka, kterému to nějaký chytrák vypálil ještě před tím než zkontroloval jestli v ráně nezůstaly třísky nebo něco takového. Alespoň že hlavice šípu byla jednoduchá. Být to nějaká lovecká varianta se zpětnými háčky mohli ho, když mu vytáhli ten šíp, klidně zabít. O to více mě pak překvapilo, když ráno vypadal při síle a rána zatažená a v pořádku se hojila. Zdá se, že má hodně tuhý kořínek. Když jsem ale zjistila, že se se zbytkem chystají na nějakého trola vzedmula se ve mně vlna nečekaných emocí. Byli možná jedinými lidmi kteří ještě žijí z těch co jsem znala a také jedinými, kteří by mi mohli pomoci se vrátit do potůčků. Byli mým křehkým pojítkem s minulostí. Protože to nevypadalo, že bych je mohla odradit, rozhodla jsem se raději jít s nimi. Podařilo se mi je přesvědčit a tak jsem se jen rozloučila se sestrami a vzala si své věci.
Setkání s poutníkem přinášejícím zprávy o nákaze v Tiché bylo jen předvojem budoucích událostí. Na statku vše vzalo rychlý spád a když jsem viděla jak chlapi do bestie buší zacákaní od krve a vnitřností od hlavy až k patě a slyšela ty odporné čvachtavé zvuky a křupání kostí zamotala se mi hlava a zvedl žaludek. Sotva se mi podařilo se dát dohromady abych dala dohromady statkářova syna a nechala ho odvézt do chránu Estel. To, že jsem se pak nechala opít od jeho otce pak ode mně bylo hrozně hrozně hloupé! Slíbila jsem si kdysi že už to nikdy neudělám. Ale předpokládám, že po tom všem jsem to tak nějak potřebovala. Ráno ale vědoucí pohledy a poznámky od toho lesnického kluka mě vyděsily. On to ví! Ale zatím se rozhodl si to nechat pro sebe. Alespoň že tak. Nevím jak by ostatní reagovali a jestli by to vůbec pochopili. Doufám, že si to jen neschovává pro nějakou horší chvíli nebo aby mě tím zkoušel vydírat. Opravdu nevím co bych dělala pak.
