Cesty Tarské
Aneb putování mé a mých společníků po jižním kontinentu započaté na konci roku 844 příjezdem mým k břehům tarským a poté dále do města Albirea, z kterého cesty naše vedly dále do plání a vrchů Zelanských, později pak i do zemí ještě vzdálenějších a oku člověka tajemnějším…
Jak sepsal dle svých skromných možností a s použitím svého umu veškerého, děkujíc z duše i srdce nejvznešenější Mirtal za její pomoc, Miško Vlvic‘, její věrný služebník a herec i poeta Danérské královské herecké společnosti, pro pobavení a poučení přátel i veřejnosti
Prolog vulgo úvod:
Drahý příteli, čtenáři mé knihy poslechni si prosím, dříve než postoupím k vyprávění našeho příběhu, pár slov o mě a tomto díle. Mrzí mě, pokud očekáváš hrdinský epos, neboť ten zde nenalezneš. Během svých cest jsem spatřil mnoho z těch, kterým by se na Lendoru říkalo „dobrodruzi“ a nejeden z nich byl vskutku hrdinou, který by si zasloužil vlastní ságu či písně, takové jaké se zpívají u nás v Danérii o starých králích a hrdinech Velké bitvy, o třech čarodějích, takovou, kteréké pějí severští a storabští skaldové o velkých bojích a hrdinných smrtích, jaké oslavují v Kaledoru a Plaveně slavné námořníky a korzáry, kterými trpaslíci smutně a vznešeně připomínají jména svých velikánů či takové, jakými elfové vyjadřují svůj smutek nad dny, které už odešly.
Co já vím, možná příběhy těchto hrdinů začínaly podobně jako můj, příběh lendorského povaleče, herce a bohéma, který před dluhy z karet a pití, najednou narostlých nepříjemnou měrou, utekl až na dalekou Taru, místo neznámé a nebezpečné. A tak jak možná oni i já jsem se rozloučil s přáteli ze své herecké společnosti, obešel naposled hostince, kde jsem ještě příliš nedlužil a zanechal dopis svému patronovi, hraběti Vladu Mišičovi ze Tří Lilií, jehož jsem shodou okolností panchartem.
Mým cílem se stalo Albireo, svobodné město, sídlo orlích poutníků a lorda Firuna, místo které jsem ve své hlouposti považoval za možnost nového začátku, dostatečně vzdálené a přesto s náznakem civilizace, kde by se mohl herec s praxí a zkušeností snadno usadit. No zkrátka má ctěná hlava opět jednou přišla na skvělý plán.
Po neskutečně dlouhé a nudné plavbě, za kterou jsem dal téměř veškeré své peníze získané prodejem mého majetku a Lunenwigského domu (kde jsem byl sice jen nájemcem, ale v době kdy to pan kupec zjistil, odrážela už loď i se mnou od břehů pravé civilizace), mě čekal ještě horší přesun z Dunrileanu po řece Královské, při níž mě kapitán oškubal téměř dohola a můj život byl neustále ohrožován hmyzem a neskutečným vedrem.
Během prvního dne plavby nás dokonce přepadli nějací domorodci, ostraha člunu je ale naštěstí zahnala… tehdy mě poprvé napadlo, že zas tak geniální nápad má výprava nebyla. Zbytek cesty už utíkal relativně klidně a nakonec jsem spatřil prazvláštní město v plné pochybné kráse poledního dusna.
Albireo mě nakonec relativně příjemně překvapilo. Nebýt vedra, nafoukaných čarodějů z tamní university, neschopných neumětelů z Bardské pseudoakademie, kteří nepoznají dobrého umělce ani, když jim sám vleze pod nos a všech těch otravných much a cizokrajně mluvících obyvatel, mohlo by to být docela příjemné místo.
Jen co se za mnou ocitl přístav a s ním i kapitán říční karavany (nový vlastník většiny z mého dosavadního kapitálu) začal jsem se poptávat po slušném hostinci a především „slavné bardské akademii“. To druhé jsem našel snadno, i když přechod přes most silně ukrojil z mého, už tak nevelkého, zbylého majetku, jelikož zdejší ozbrojenci jsou přepečlivý, pokud jde o výběr poplatků…
Suverénně jsem tehdy vešel do budovy této organizace a jakémusi podivnému drobnému mužíkovy, který mě přijal v ještě drobnějším salonku, jsem nabídl, že bych mohl místní žáky něco přiučit v nejslavnějším z umů Mirtal, v královském umu hereckém. Pidimužík se jen usmál a drze mi naznačil, zda bych raději nechtěl nastoupit jako žák. Mě, kterému v „Mouřenínu Plavenském“ tleskal samotný král!
Jen jsem se rozloučil a s úklonou opustil tuto pochybnou instituci s předsevzetím, že už mě tu nikdy neuvidí. A předsevzetí rázem vystřídala kletba tak hrozivá, že samotný Démon by při ní zčervenal a Viem Prokletý by prosil nejčistší Pannu o odpuštění za taková slova.
Tato nehorázná a bohy hanící slova byla ovšem mým spasením (alespoň tehdy jsem si to myslel). Jadrná a drnčivá řeč nejčistšího danérského dialektu totiž přilákala uši kolemjdoucího Janka Michajloviče, váženého a vznešeného krajana, který se ke mně s úsměvem připojil a byl tak laskavý, že mi poskytl ubytování v jednom ze svých hostinců a to za takovou cenu, kterou jsem si mohl dovolit i já.
Po několika dnech jsem zjistil, že Janko je jakousi hlavou místních danérských usedlíků a v jeho hostinci se vždy najde dost těch, kteří ještě nepochytili ten strašný šišlavý almendorský přízvuk. A tak nebylo překvapením, že jsem brzy začal čím dál více času trávit dole v šenku a vyprávěl novinky z hlavního města, drby o královské rodině a urozeném sněmu, přehrával oblíbené pasáže z některých starších her (bohužel, mě nikdo z přítomných nikdy neviděl na velkém jevišti) a pomalu ale jistě utrácel těch posledních pár zlatek. Život začínal být zase relativně pěkný.
Kapitola I.:
Má smrt započala třicátý den posledního měsíce roku 844, za vlády danérského krále Eranise.
Zrovna jsem seděl dole v hostinci u sklenky velice špatného, ale aspoň danérského vína, v ruce válel poslední zlatku a přemýšlel, jak oslavím nový rok, když jsem spatřil, jak můj dobrodinec vchází v doprovodu dvou velice podezřelých společníků, jakéhosi poutníka a drobného mužíčka, kterého jsem nejdříve považoval za malého chlapce. Ještě více jsem zpozorněl, když vyrazili směrem ke mně. Položil jsem víno a postavil se.
Představili se mi a já jejich zdvořilost opětoval. Ten vyšší, s holí a v cestovním rouchu nesl jméno Manfred, ten druhý, kterého jsem přeřadil do kategorie velice vyhublý hobit, se podle svých veselých výkřiků jmenoval Vin. Brzy jsem pochopil, že vyšší z cizinců má podle všeho zájem o mé služby a tak jsem se pokusil vzpomenout na vše, co jsem se naučil během hraní největších válečníků historie a předvedl ukázkový „hrdinský výraz č. 1“.
Podle všeho se panu Manfredovi ztratila dívka a on hodlal najmout někoho zdatného se zbraní jako doprovod do Zelanských vrchů, kde byla spatřena naposled. Pokud jsem vše pochopil dobře, pan Vin byl také najatý družiník a to jako stopař a bylinkář, který měl pomoci v případě, že je ona dívka zraněná. Po poněkud zdlouhavém smlouvání, které určilo mou cenu na jeden zlatý za den bez hrazení výdajů (což je tady na Taře stejně málo jako na Lendoru) plus vše co si odnesu z jisté tajemné tvrze. Jakmile padla ona zmínka o neznámých ruinách, poněkud jsem znejistěl, ale nakonec jsem nad tím jen mávl rukou, vybral dva zlaté zálohu a skočil si do pokoje pro plášť a kord.
Když jsem se vrátil, čekali na nás už koně propůjčení, a to nijak ochotně, panem Jankem, který, jak hádám, tím splácel nějaký dluh. Rozloučil jsem se s drahým krajanem a společně s novými společníky vyrazil přes tržiště, kde jsme nabrali zásoby, a dále až k západní bráně, kde jsme byli po zběžné prohlídce stráží vypuštěni z města.
Ani jsme nestačili popohnat koně a zastavil nás podivný muž v dlouhé kápi opírající se o hůl. Předpokládal jsem, že se jedná o jednoho z oněch „druidů“ o kterých jsem tolik slyšel. Nejdříve jsem znejistěl, za okamžik jsem ale poznal, že setkání je domluvené a Pan Manfred zná tohoto „Baldara“, který se k nám připojil, posílil naše řady a společně s námi vyrazil na západ (mohlo mě napadnout, že tarští hábiťáci se navzájem znají). Cesta nás vedla do vzdáleného města zvaného Stará štola, skrze které Manfredova přítelkyně putovala.
První den naší cesty ubíhal příjemně, záhy jsem zjistil, že „pobuda“ Baldar je ve skutečnosti knězem Finwalurovým, čímž v mých očích stoupl měrou nemalou a i to, že prvním místem, které jsme během putování potkali, bylo Vřesové údolí, zdálo se být dobrým znamením. Poté co jsem se po herecku uklonil nejvznešenější bohyni Mirtal a pozdravil jejího kněze, kterého jsem zde potkal během své návštěvy o dva dny dříve, pokračoval jsem už společně s naší skupinou po cestě dál. Malý pan Vin ptal se, jaké je to podivné místo a mí společníci se mu to pokusily vysvětlit. „Zvláštní a neznalí jsou tarští hobiti“ napadlo mě tenkrát.
První noc jsme strávili v městečku Tichá (na levém břehu, jelikož nikdo z nás neměl chuť nechat vydělat vychytralé převozníky). Pojedli jsme fazolačku a popili piva (až na důstojného pána, který se spokojil s pohárem vody a pana Vina, který si v horké vodě louhoval jakési bylinky a jedl jen chléb).
Noc byla snesitelná, i když lůžko nijak přepychové, alespoň jsem však nenašel žádné nové nájemníky v podobě blech či vší.
Další cesta až do Koru proběhla relativně rychle a samotné město mě potěšilo zdánlivou civilizovaností, tak podobnou té, kterou jsem opustil společně s Lendorem. Jen co jsme prošli přes most, pod nímž se to ve vodních hlubinách hemžilo kdejakou potvorou a dále bránou, zamířil jsem, s rozhodnutím nespat opět v nějaké díře, k na první pohled lepšímu hostinci. Očekávání mě nezklamalo a myslím, že i mí společníci byli spokojeni (tedy nevím, jak se liší kvalita vody v různých hostincích, ale alespoň pan Manfred to jistě ocenil). Ráno jsme se rozhodli doplnit poněkud zásoby, jelikož nás čekala dvoudenní cesta do Staré štoly, bez šance potkat nějaké civilizované město či alespoň vesnici.
Nákup probíhal poklidně, dokud pan Vin nepotkal na tržnici muže prodávajícího obrovskou vlčí bestii. Z mě neznámých důvodů začal muže přesvědčovat, aby vlka propustil. Se zájmem jsem pozoroval pomalu rudnoucího obchodníka i stále stejně nechápavě se tvářícího Vina. Když můj malý společník spatřil, že bez peněz nic nepořídí, vydal se za naším chlebodárcem a začal vybírat apanáž. S naprostým úžasem a hrůzou jsem vyslechl cifry, které byl pan Manfred ochoten tomuto naivnímu bylinkáři vyplatit, chvatně přepočítávajíc, o kolik je to více než můj předpokládaný plat. Naštěstí ani to nestačilo na přemršt ěně drahou psovitou šelmu a Vin se vrátil k bezvýchodnému vyjednávání. Vše skončilo nemalou vřavou, ale nám se konečně (za podpory moudrých slov pana Baldara) podařila Vina přemluvit k další cestě. A tak jsme vyrazily z Koru a podél Krvavé řeky směrem do Zelanských vrchů.
Nemůžu říci, že cesta by byla přespříliš pohodlná, ale vydržet se dala. Ještě před soumrakem jsme dorazili k dřevěnému přístřešku a rozhodli se zde přenocovat. Spálili jsme zde připravené dřevo a brzo usnuli.
Vzbudil jsem se jako poslední a v ranní pohodě způsobené čerstvým vzduchem, který nám přinesl noční déšť, jsem začal dýkou do trámu přístřešku, stejně jako mnoho přede mnou, rýt své skromné jméno. Bohužel mě to po několika zdlouhavých minutách přestalo bavit a tak jsem se rozhodl pro poněkud jednodušší památku. I ty, drahý čtenáři, pokud někdy budeš míjet tuto boudu mezi Korem a Zelanskými, můžeš zkusit najít stopu naší družiny. Mezi jmény a daty je vyryto slovo MY a pod ním téměř nečitelně „/45“, jelikož až tady jsem si uvědomil, že jsme během našeho krátkého putování vstoupily do nového roku.
Nakonec jsme se ale sebrali a vyrazili vzhůru po naší trase s vidinou, že ještě ten den dorazíme do Staré štoly.
Krajina se brzy začala měnit. Porost začal poněkud houstnout a všudypřítomná zeleň se stala sytější. Stejně tak Zelanské vrchy před námi se začaly rychle přibližovat a během několika hodin se naším očím zjevil hustý les.
Ačkoli já sám jsem nic nezpozoroval, mí společníci se zdráhali mezi stromy vstoupit. Začali vykřikovat a žádat kohosi mně neviditelného aby se ukázal. Jak jsem se jen lekl, když zpoza kmenů vyšlo několik neuvěřitelných zjevů. Jejich odporné ještěří tváře byly zkřivené vztekem a jejich podoba byla nesporně barbarská.
Vřískaly a mlátili svými pazbraněmi, naznačujíc a vřeštíc, že máme pokračovat v cestě. Mí přátelé se nakonec rozhodli vyjít jim vstříc. Pomalu jsme tedy vkročili do lesa s úmyslem projet v míru. Já, nevěříc nic těmto Kharovým zplozencům, zařadil jsem se nakonec našeho průvodu, neustále očekávající nějakou nekalost. A nespletl jsem se. Jen na okamžik jsem otočil hlavu, abych ohlídal cestu před sebou, zasáhl mě do ramene balvan mrštěný nemalou silou. Na nic nečekajíc, zabodl jsem paty koni do slabin a vyrazil dopředu, do bezpečí, očekávajíc, že mě ostatní budou následovat. Prosvištěl jsem kolem našeho drahého Finwalurovce a vřava zůstala brzy za mnou. Až když spatřil jsem záblesk prudkého ohně, otočil jsem koně zpět a pomalu se vracel k přátelům, kteří mého příkladu podle všeho nenapodobili.
Když jsem opět spatřil mnou opuštěné „pole bitevní“, nemohl jsem se vynadívat. Jeden plaz sražen na zem a podle všeho mrtev, nad ním se tyčí nenápadný kněz. Druhý ještěr silně popálen a zápasící s holí našeho zaměstnavatele (Čaroděj! Potvrdil jsem si svou domněnku). Zrovna, když už jsem byl skoro u nich, slizký nepřítel se panu Manfredovi vytočil zpod hole a utíkal někam do dáli. Chtě si utřít z tváře pot tekoucí mi do oka, zjistil jsem, že se jedná o krev. Pohlédl jsem na své rameno A s hrůzou zjistil, že je nejen poškozené, ale především mi z něj a tváře tekoucí krev znečistila mou poslední lunenwigskou košili! Navíc nikoho ze spolucestujících můj stav nezajímal. Teprve když prohledali tělo mrtvého nečlověka, uráčil se pan Vin laskavě shlédnout na mou ránu a alespoň trochu ji ošetřil jakousi cizokrajnou travinou, kterou utrhl nedaleko cesty. Když jsem se vrátil od řeky, kde jsem se snažil zbavit krve svou tvář a především košili (tu bohužel mnohem méně úspěšně), pokračovali jsme obezřetně hlouběji do lesa a tedy i do vrchů. A abych nezapomněl, v tomto boji jsme získali naši první trofej, jednoduchý náramek podle mě bezcenný. Ale válečná kořist je válečná kořist.
Už se začalo opět smrákat, když se před námi konečně objevila brána města Stará štola. Hned u ní jsme zjistili, že máme s městem společného nepřítele, ty odporné ještěrky, které nás napadly, podle všeho obtěžují rovněž zdejší občany. Místní posádka se dokonce vydala kamsi na sever, aby si to s nimi konečně vyříkala. My jsme ale pokračovali přímo do hostince a začali rozhazovat sítě otázek, abychom zjistili, jestli tudy projížděla přítelkyně pana Manfreda. A hostinský nám rád poskytl nejen tuto informaci, ale i výtečný guláš. Zjistili jsme, že před několika dny ona i její doprovod (podle všeho mladý rytíř) opravdu hostincem prošli a pokračovali ke svému konečnému cíli, oné tvrzi den cesty na sever. Zpátky se ale podle všeho nevrátili, nebo alespoň ne Starou štolou.
Dále jsme se dozvěděli, že o oné tvrzi kolují ve zdejším kraji jen samé nepěkné pověsti. Hostinský a především zdejší zraněný voják, který k nám posléze přisednul, se svěřili s osudem jistého Lojzy, dělníka pracujícího někde za městem, který se před časem vydal právě do této zříceniny. Podle všeho se mu událo něco příšerného, naši vypravěči ale svěřili jen s tím, že „ruka mu úplně zčernala“ a že jeho zachráncem byl jakýsi druid, jeden z těch toulajících se zelanskými lesy.
Příliš dlouho jsme se nerozmýšleli a ještě toho večera se vydali ke dveřím, za kterými měl Lojza podle všeho přebývat. Otevřelo nám jakési děvčátko a po vyjasnění příbuzenských vztahů nás předala do rukou svého otce a především Lojzy. Na první pohled bylo patrné, že hospodské osazenstvo nelhalo a mladík podle všeho neměl poslední dobou nejzdravější zážitky. Po chvilce přemlouvání nám zopakoval svůj příběh s několika novými podrobnostmi. Naše vzdělané společenstvo si dalo brzy dohromady, že ve sklepení onoho strašidelného místa přebývají „Nemrtví“. Hlavní stopou bylo, že nám to řekl Lojza. Zatímco já jsem přemýšlel, jaký finanční bonus se rovná slovu nemrtví, ostatní družiníci se nadkláněli nad Lojzovou zmrzačenou rukou a mapou, která popisovala cestu do tajemné tvrze.
Bylo rozhodnuto, že další pátrání povede za oním druidem-zachráncem, který nám snad bude schopen podat konkrétnější informace. Trocha vyptávání u Lojzy a poté v hostinci nám nepřidala na náladě, druid se totiž podle všeho nalézá ve městě jen velice sporadicky. Na druhou stranu jsme zjistili, že se na něj můžeme poptat u jednoho hraničáře sloužícího u městské posádky a především, že pokud budeme shánět někoho, kdo nám poskytne stříbro, kterým jediným se podle všeho dají nemrtví zneškodňovat, máme se ráno poptat u místního kováře, který je podle všeho zdatný ve svém řemesle.
Rozhodli jsme se před zítřejším náročným dnem vyspat a alespoň mě se spalo dobře…
Ráno jsme zjistili, že náš drahý kněz si opět přivstal a už stačil zjistit, že kovář je vskutku schopen připravit nám zbraně pro boj se stvůrami temnot. V rychlosti jsme tedy do sebe hodily trochu krmě a vypravili se na nákupy.
Bez mnoha smlouvání byla vytvořena objednávka na jedno krátké kopí se stříbrnou hlavicí pro pana Manfreda, jednu stříbrnou dýku pro pana Vina (který se pro mě stal ještě větší záhadou poté, co jsem zjistil, že je příslušníkem tajemného tarského národa skřítků z dálného východu, o kterém jsem doposud jen četl a to ještě spíše pohádky než seriosní zprávy) a jedno postříbření špice kordu pro mou maličkost.
Než budou naše zbraně hotové, rozhodli jsme se začít pátrat po druidovi a tedy nejdříve po hraničáři Jarekovi, který, jak nám bylo řečeno, by měl být v posádce u brány. U brány jsme s překvapením zjistili, že hraničář odešel kamsi do lesů a může to trvat, než se vrátí. Zatímco většina naší pátrací skupiny začala usilovně uvažovat co dál, překvapil malý Vin, kterého jediného napadla samozřejmá otázka, zda někdo na strážnici neví, kde by se dal sehnat námi hledaný druid. Sám jsem se neubránil úsměvu, když nám hlídka sdělila, že druid zrovna přijel do města a měl namířeno k místní kořenářce.
Rychle jsme vyšli naznačeným směrem a vskutku zanedlouho spatřili, že v nevelkém, ale zato v silně aromatickém stavení se s drobnou stařenkou baví důstojný a statný muž, který musel být námi tak hledaným druidem. Vyslali jsme pana Vina, aby se pokusil jako profesionál s profesionály zjistit co nejvíce potřebných informací. Já a mí dva kolegové v těch svých nespolečenských cestovních hábitech (i když já nemohl sotva přednášet o módě v době, kdy jsem po městě chodil v roztržené a zakrvácené košili, nemluvě o ne ještě úplně zahojené a zajisté nevzhledné ráně na hlavě) jsme zůstali decentně v povzdálí, nanejvýš občas se zapojujíc nějakou doplňující otázkou. Upřímně, nepřišlo mi, že by nám tento rozhovor tak pomohl, tedy až na to, že jsme si ověřili naše teorie a náš drahý skřítek vyhandloval nějaké koření proti nemrtvým. Rozloučili jsme se s místní přírodovědnou společností a šli si vyzvednout zbraně ke kováři.
Ten už byl s prací hotov a my si rychle potěžkali nově nabytou zlobijnou výstroj. Když jsme platili, všiml jsem si, že náš skřítek dokonce získal několik drobných stříbrných hrudek do svého praku. Pak už jen nechat koně a poníka v hostinci s tím, že když se do týdne nevrátíme, propadnou hostinskému, a mohli jsme vykročit na nesnadnou cestu skrze vrchy až k našemu spokojeně se přibližujícímu cíli Zelenému kopci a na jeho hřbetu stojící tvrzi.
A opravdu, dříve než jsme si přestali vidět na vlastní nosy, vyjevil se nám Zelený kopec v celé své nádheře. Vypadal úplně stejně jako stovky okolních, jen ho zdobilo několik kamenů, které měli podle všeho představovat onen „Tajemný hrad v Zelanech“.
Opět jsme vyslali pana Vina (bez něhož bychom kopec těžko nalezli, chvílemi to vypadalo, že si s okolní krajinou doslova rozumí) na výzvědy do stmívající se krajiny, aby prozkoumal podle všeho obydlenou zříceninu.
Když se náš skřítčí společník vrátil, sdělil nám, že tvrz obývá skupinka těch prašivých ještěrčích barbarů, se kterými jsme už měli (a já především) nepěkné zkušenosti. Po chvilce vojenského plánování jsme se rozhodli, že se pokusíme něco od těch oblud zjistit podobrém. Nejen, že jsme nechtěli klesnout na jejich úroveň zákeřných útočníků, ale navíc byli všichni tři Vinem vidění cizinci ozbrojení, nemluvě o tom, že uvnitř tvrze jich mohlo být více.
Přesto jsme si pro jistotu připravili zbraně (ukryté během cesty v různých hadrech, neboť nám bylo řečeno, že tyto zrůdy pasou po železných zbraních jako psi) a ctihodný Baldar se rozhodl mi požehnat jménem svého boha, abych byl na případnou bitvu lépe připraven. Rychle jsem spitoval svědomí, zda někdy neprotivil se dobrému Poutníkovi, ale to už mnou probíhala energie božské moci. Zvláštní, ale nikoli nepříjemný pocit. Něco jako když má premiéra sukces a vy se klaníte nabytému tleskajícímu sálu, dokonalá úleva a současně síla proudící každou žílou…
Pak už jsme nakráčeli do tvrze, do světla ohně, na kterém si ještěrky opékali jakési zvíře podobné praseti (nejspíše, mohu li si odvážiti tipovat, prase) a Vin začal vyjednávat s námi jako argumentem za zády. Obludy na naše otázky neodpovídaly nijak ochotně, zdály se být nervosní a nejisté. Po nějaké době planého žvanění, kdy jsme nebyli o mnoho blíže zjištění, kde je námi hledaná dáma, se šupináči začali zajímat, jestli někteří z nás jsou magici (tedy oni používali o dost méně civilizované vyjadřování). Ujistili jsme je, že všichni jsme strašliví a mocní čarodějové, přičemž pan Manfred to potvrdil tím, že na své ruce nechal vzplanout ohnivý sloup. Snažil jsem se tvářit alespoň o trochu méně vyjukaně než naši protivníci a sledoval, co se bude dít dál. Ještěrky se nás pokusili rozdělit a ty, o kterých si mysleli, že jsou opravdu magicky nebezpeční poprosili, aby se přesunuli k jakési hradbě, což pan Manfred jistěže odmítl.
Když to vypadalo, že diskuse bude pokračovat další dlouhé minuty, došla našemu svatému muži trpělivost a s křikem vyrazil do útoku. My ostatní, poněkud překvapení náhlou změnou taktiky jsme taktéž pevně uchopili zbraně a připravili se na boj. A tak, zatímco kolem mě proletěla ohnivá střela a nedaleko padl jeden ještěr pod drtivým účinkem střely z praku našeho drobného a nenápadného skřítka, já se připravil v učebnicovém střehu na případný nepřátelský útok. Když jsem ale spatřil, jak jedna zrůda útočí na důstojného pana Baldura, neudržel jsem se a několika rychlými kroky jsem se přiblížil útočníkovi a připravil se na bod, který jsem ale naneštěstí uspěchal. Cítil jsem, že rána je špatně vedena, nevyrovnána a nemá valnou šanci a úspěch. Jak jsem byl překvapen, když se můj kord zabořil hluboko do nepřítelova těla a ten s úpěním klesl na zem, s mým mečem stále zaraženým někde ve vnitřnostech. Podíval jsem se po okolí, pevně drže meč a nevytahujíc ho, pro případ, že bychom potřebovali zajatce, ale spatřil jsem, že mě už nikde není nutno. Když poslední ještěr klesl pod ranou pana kněze, přešli všichni k té zrůdě, která klesla pod kamenem pana Vina. Poté co jsem shlédl ke svému soupeři a zjistil, že dodýchal, vytáhl jsem svou věrnou čepel a očistil ji o jeho oděv a chystal se následovat společníky k poslednímu žijícímu. V tom mě ale zaujala podle všeho dobře kovaná a kvalitní šavle, s kterou můj protivník mával. Nerozmýšlel jsem se dlouho a přivlastnil si tuto zbraň jednak proto, že kord by se nemusel vyplatit proti všemu, co v této prašivé krajině potkáme, jednak kvůli možnosti příjemného zpeněžení.
Přeživší na tom nebyl podle všeho o mnoho lépe než jeho kolegové. Těžce dýchal a hovořit téměř nebyl schopen. Přesto jsme se od něj ale něco dověděli. Námi hledaná i její společník na tvrz opravdu přišli, ještěrky je přepadli, mladého rytíře zabili a dívku odtáhly kamsi na sever, kde jim měla s čímsi pomoci. Jakýmsi potvrzením jeho slov bylo, že na skále pod tvrzí jsme nalezli tělo mrtvého mladíka (a k našemu štěstí jen jeho). Než jsme se vrátili k pomalu dokonávající ještěrce, přidali jsme její příbuzné k tomuto padlému rekovi.
Obluda pokračovala s prosbou, že pokud jejímu národu pomůžeme, nechá nás odejít i s námi hledanou. Ačkoli nebyl v pozici, kdy mohl příliš smlouvat, nám bylo jasné, že bez něj nemáme příliš šanci mladou dámu najít. Nakonec jsme se tedy dohodly na jeho návrh přistoupit a pan Vin se dal do namáhavého léčení, které mi nepřišlo úplně přirozené.
Mezitím jsme řešili, jaké to vlastně nebezpečí národ ještěrek a nyní vlastně i nás sužuje. Podle popisu a neumělého nákresu našeho šupinatého „přítele“ jsme usoudili, že ona „Žblabuchta“ (či jak monstrum mučící jeho lid nazýval) bude hydrou. Ač všichni jsme něco málo o této mocné příšeře slyšeli (ostatně vzpomínám, že mou první rolí v Danérské královské byla třetí hlava ve hře „Jak hrdina Rangwath zničil hydru Saelmskou“) nikdo z nás se s ní doposud nesetkal.
Rozhodli jsme se nechat další úvahy na ráno a trochu si odpočinout, neboť především skřítek byl po náročném léčení na první pohled zmožen nemálo. A to i přesto, že jsme nezapomínali na to, že místem našeho odpočinku má být prokletá zřícenina…
