Není tomu dlouho, co se objevil a rozšířil mezi veřejnost opis díla Miška Vlviče, Vlka Mirtal, který velmi barvitě a bez příkras shrnuje události okolo přivolání přízračného draka a zkázy Tabitské oblasti. I když sám Šin už mnohokráte vysvětloval, že s těmito událostmi nikdo z jeho učedníků nemá nic společného, podezření žije dál v srdcích těch, kdož měli možnost číst tuto Vlvičovu zpověď, ve které se i přiznává ke svým vlastním neodpustitelným pochybením.
Zvěst o pádu Tabitu, dříve královského, poté svobodného města, jak sepsal ho přímý účastník a svědek strašlivé zkázy, tarský primas bohyně Mirtal, její vlk a věrný služebník, vlastní rukou pro zpravení lidu a jeho vznešených a mocných představitelů pátého dne třetího aldenu měsíce deštna roku osmistého čtyřicátého sedmého od vzniku Velkého království.
Události, které rozpoutaly ony strašlivé věci, které otřásly samotným základem našeho života a života všech obyvatel civilizované Tary, ty děje, které ukázaly, že dokud sídlí na jihu zlo tak velké a pro nás nepochopitelné, jsou veškeré spory mezi námi a našimi zdánlivými bratry na straně světla malicherné, hloupé a především neodpustitelně dětinsky krátkozraké a nebezpečné, tak tyto události začaly před pěti dny, 20. deštna tohoto roku, ve staré arvedanské pevnosti, řečené Černá věž, uprostřed Tabitských vrchů. Tato pevnost, jíž mnozí znáte jako sídlo temného kultu vedeného zatraceným knížetem Daerlenem, byla již dávno před jeho příchodem a jeho hrůznými činy centrem strašného zla, které dovolilo vzniknout artefaktu, ohýbajícímu samotnou lidskou duši blíže k jejím nejčernějším hlubinám. Já a má družina jsme se po rozhovoru s moudrými tohoto světa rozhodli přispět ke zničení tohoto kamene, které plánovala sekta vyznavačů falešného boha Šina, kteří se zdáli být rozumnými a pevnými v plánu tento hrůzný předmět opravdu co nejrychleji zneškodnit. Snad jsme chtěli být svědky pro případ, že by nepříliš důvěryhodní učenci přeci jen své rozhodnutí změnili, snad jsme tím chtěli napravit chyby, které jsme v minulosti díky tomuto předmětu způsobili… o úplňkové noci, která byla jediným možným časem na tuto akci jsme se proto stali, já a má družina, účastníky obřadu temného a tajemného jako samotné sklepení prokleté pevnosti. Byli jsme hloupí, že nezpozorovali jsme zrádné úmysly služebníků temného boha, a já doufám, že nám to Sedmnáctka odpustí.
Šinovci obývali pevnost již nejspíše několik dní, neboť jejich přípravy na obřad byly značné a o půlnoci proběhl tichý rituál jehož cíl se zdál být tak čistý a tak jasný…
V okamžiku, kdy Amren Dobrozřel, vůdce a mluvčí Šinovců roztříštil artefakt kladivem, zaplavila nás i skrze mnohé ochranné prostředky a požehnání Gora, Mirtal i Tarfeina úzkost a strach. Tisíce duší po staletí trpících v předmětu se snažilo rychle opustit náš svět a doslova trhala realitu a tenkou linku dělící svět náš a ‚Svět stínů‘. Temná brána se rozevřela nad místem, kde dříve stával Daerlenův krvavý oltář a já jen tak tak zůstal pevně stát, když se z otvoru tak podivně nereálného vynořil mléčně bílý spár velký tak, že nikdo z nás nebyl by mu více než broukem k rozšlápnutí.
Ti ze Šinovců, kteří nepadli pod tíhou obludného hnátu, rychle proběhli kolem něj a zmizeli zlým portálem. Tehdy nám došlo, že jsme byli zrazeni nejen mi, ale všichni obyvatelé tohoto světa, neboť ‚otroci poznání‘ přivedli na svět něco tak hrozivého, že má slova to nedokážou ani z poloviny popsat.
Z nehmotného stínu vystupoval tvor nepředstavitelné velikosti… snad mohl bych říci, že nejvíce ze všeho připomínal dračí kostru obalenou přízračným, neustále se přelévajícím, nestálým tělem. Obávám se však, že některým z vás by to mohlo připadat jako zajímavý pohled, věřte že na této stvůře nebylo nic zajímavého, nic krásného, nic velkolepého… byl tu jen strach. Sám drak byl strachem a já to cítil, když kuše v mých rukou vystřelila a zasáhla zrůdu do krku… pohled, který mi věnovaly prázdné oční důlky… na nic jsem nečekal, nechal jsem za zády hrdinného Malvina z Devíti hvězd, který se jako vzor rytířství a udatnosti vrhl proti drakovi, po boku paladina Grahama, jehož jsme pro podobný případ raději povolali ze světa stínů, snad ve snaze aby získat nám trochu času, Manfreda Šedovlasého, který metal po drakovi oheň tak horký, že i když jsem byl již značně daleko, cítil jsem žár v samém jádru svých kostí… v hlavě jsem měl tehdy jedinou myšlenku. Přežít. Přežít a varovat co nejvíce lidí, varovat je, že smrt přichází. Byl jsem šťastný, když se ke mně na nádvoří pevnosti připojili všichni, dokonce i v bezvědomí spící Vin, náš skřítčí věštec a léčitel a mistr Kawan, mystik a neobyčejný znalec lidské duše z rodu pouštních elfů. Společně s paní Beatrice, služebnící božského Lovce jsme urychleně nasedli na koně a rozjeli se na jih, zatímco za zády nám zněl přízračný řev a hluk bortící se pevnosti a doslova pukající hory. Ačkoli jsme viděli prvořadý cíl varovat Tabit, nemohli jsme nechat okolní sídla osamocená. Zatímco já s mistrem Vinem jsme se rozhodli odbočit na západ a varovat vesnici Tabitský Závoz, paní Beatrice a moudrý Kawan vyrazili na východ. Manfred Šedovlas a udatný Malvin Kirilov pak vyrazili varovat centrum celé oblasti, slavné obchodní a těžařské město Tabit.
Nebylo těžké přesvědčit obyvatele okolních vesnic, ke stažení do města, blesky pročesávající oblohu a strašlivý jekot vycházející ze samotných Jam Zatracení dával všem znát, že nastávají časy temné. Rychle jsme tedy zorganizovali přesun a nedlouho před svítáním jsme dorazili do města, které se již připravovalo na nejhorší.
Zrovna jsem hovořil s velitelem stráží o zákazu mého pobytu ve svobodných městech, když jsem spatřil přijíždět paní Beatrici, dle všeho značně zraněnou, jen těžce se držící v sedle a jednou paží objímající tělo malého chlapce… jediného přeživšího z vesnice Tabitské Úbočí. Když jsem ji donesl do hostince, kde jsme vytvořili hlavní štáb, a náš Vin se postaral o její zranění, informovala nás, o nemrtvých hrůzách, které se začali šířit krajem… a o smrti každého, kdo se jim do cesty připletl. Dále nám řekla, že mistr Kawan pokračoval dále na východ varovat potůčky, neboť právě k nim podle všeho drak směřuje.
Mezitím pokračovala obrana města, mnoho měšťanů kteří měli k dispozici kočáry a koně se urychleně rozhodlo odjet do Albirea, stráže obsadili hradby a připravili balisty a ostatní obrané zbraně… a také se začali sjíždět obránci zvenčí. Tabitský čaroděj Ajax vyslal varování do Bílé Univerzity a ta odpověděla magickým portálem přibyvšími čaroději, které vedl mistr Axess a mezi kterými byli kromě něj ještě mistr Rudolf, jeden z předních členů expedičního sboru univerzity a zkušení studenti bojové magie pan Ulmš, pan Vohrslad a pan Jelostřel. S čaroději navíc přišla trojice subotamských mnichů, včetně slavného mistra Darlase, jednoho z mocných strážců universitního sklepení. Kromě několika vojáků místních patrol a družiny trpaslíka Burgara se k městské, stále nevelké, obranné síle připojila i trojice kněžích Auriona, která urychleně přicestovala z Vřesového údolí a kterou vedl velekněz Světloslav Trojbrodský. Kromě nich pak silami, které mohly zvrátit průběh případné bitvy, byly: Tabitský kněz Merna, kněz Rytíře Haridur, Turas Slovný a místní velekněz Siarona, Kolmán Volnobyl.
Den jsme tedy strávili odpočinkem a nabíráním sil a odvahy. Především ale plánováním toho, jak temného draka nalákat na město, kde jak jsme doufali, draka snadno zničíme. Jak velká byla naše pýcha a hloupost! Mistr Vin, jenžto je věrným společníkem Panny a ta ho vyznamenala svou přízní, povolal díky jejím darům gryfa, jehož odeslal na pomoci našemu elfímu příteli.
Situace ve městě se zatím stávala vyostřenou, čaroděj Ajax, snad z důvodu svého stáří, znevažoval postavení jiných representantů a především pomoc služebníků bohů. jeho světlost Světloslav nakonec pronesl, když se blížilo odpoledne a mistr Vin nás stále ujišťoval o směřování draka na Potůčky, že nemůžeme dále čekat a je nutné vyjet potůčským na pomoc se vším co máme a utkat se s drakem v poli… Dodnes lituji, že ujal jsem se slova a nakonec přednesl plán a přesvědčení, že za každou cenu je opravdu nutné dostat draka k nám. Mistr Manfred tehdy přistoupil k ctihodnému Siaronovci a za pár okamžiků už odlétal na gryfovi, v kterého se kněz proměnil, přilákat draka. Obdivoval jsem tehdy statečnost našeho čaroděje, pravého vzoru bílé univerzity.
My ostatní jsme zatím odvedli zbylé obyvatele do sklepení pod Mernovým chrámem a pod radnicí, popřípadě je vážně varovali před tím, opouštět své vlastní domovy.
Když se slunce začalo klonit k západu, my, rozestaveni u severní brány, očekávali příhod temnoty…
V tom se za našimi zády otevřel portál a vyšel z něj Failandur, náš přítel a subotam, který nesl na tváři lehký úsměv, ač jeho slova byla neradostná. Nikdo další již na pomoc nepřijde.
Mé srdce obklopil chlad a jen vzpomínka na milovanou bohyni mi dovolil nepovolit ve svém odhodlání. Tichá píseň o obráncích dávných měst a o jejich jménech nesených větrem až do dnešních dnů plynula z mých úst, když se před námi zjevil oblak čistého zla, temnota protínaná hřměním a blesky, strach zformovaný do noci zastírající poslední paprsky slunce i svit hvězd. Jaká však byla naše radost, když jsme spatřili světlý bod, ohnivé zablesknutí hole mistra Mironě. Dva okřídlení tvorové nám proletěli nad hlavami a k našim nohám spadla těžce poraněná těla elfa a čaroděje, načež gryfové zmizeli v těžkých mracích.
Zatímco náš skřítek léčil zranění syna pouště, temnota se rozestoupila a mi spatřili obrovskou hlavu nemrtvého ještěra, která jako démonické beranidlo, jako vlasatice z Kharových temných snů nesla temnotu stále blíž a blíž, a která za sebou nesla obrovské tělo, jehož průzračná blanitá křídla se rozprostírala nad celým černým obzorem jako mléčná mlha…
Drak byl zde. Boj začal. A já jen se zděšením vzpomínal na slova mistra Vina o tom, že nepřítel přijde od jinud, než čekáme. Děsila mě jeho slova, neboť znal jsem věšteckou moc toho skřítka, jenž prošel smrtí a hovoří s bohyněmi. Tou dobou rozezněl se nebesy vedl dunění smrti i božský akord nejnadanější z bohů…
Pohlédl jsem na elfa, který svou chvějící se paží ukazoval přes město k západní hradbě… otočil jsem se tím směrem a z mraků se mi náhle vynořil obraz draka. Pochopil jsem… past, iluze, temná magie! Obrovský kolos blížící se nám za zády se rozpadl a mi uviděli jak tento neživý dravec oblétá centrum města… k místu, kam jsme ukryly bezbranné a pomocí blesků a svého odporného těla ničí domy jako by nebyly z pevného tabitského kamene ale z miramského papíru… zděsili jsme se. Rychle jsem poklekl a se slovy pokory se obrátil k bohyni… která na nás shlédl a temnota se na okamžik rozzářila barevnými světly, které zahnaly strach z našich srdcí a utvrdili naše odhodlání zničit zlo před námi.
Těžce se na nohy postavivší Manfred rozžehl střechy nejbližších domů magickým ohněm, aby je vzápětí opět stáhl do svých dlaní a my spatřili jak jeho mocné kouzlo, následované kouzlem mistra Ajaxe proletělo vzduchem jako samotná esence ohně prořezávající nepravou tmu nad městem. Drak, zasažen dvojicí ohnivých ran, zakřičel tak, že jen láska bohyně nám dovolila neklesnout do kolen. Pak viděli jsme, jak těžce dosedá na náměstí za Mernův chrám a nezbylo nám, než se rozeběhnout jejím směrem. Ještě jednou využil jsem přízně bohyně a požádal ji o možnost co nejdříve se přenést k chrámu Kováře. V záblesku jasného světla jsem se tak dostal v okamžiku až k jeho bráně a urychleně jsem vběhl polorozbořenou zdí dovnitř, kde nalezl jsem slovutného kněze Turase. Společně s ním jsem se pak dostal na prostranství,kde se již chystal boj s naším strašlivým nepřítelem, který kolem sebe zvedal strašlivý vítr, který mistr Manfred jen taktak krotil. Než jsme však mohli zrůdu napadnout, zamávala svými křídly a vznesla se do nebes… Manfrédův blesk byl tedy již jen zoufalým pokusem netvora zastavit. Všichni jsme se shromáždili na náměstí. Noc temněla stále více, ač zdálo se nám to nepředstavitelné. Rozhodli jsme se bránit zde…ač nebylo to lehké, když slyšeli jsme křik a hluk bortících se domů.
Náměstí chráněné kouzly a mocí bohů se zdálo být bezpečným ostrovem v moři smrti… dokud jeden z nás nezmínil děsivou věc… kolem se potulují temné bestie z nejtemnějších částí říše stínů… a mnoho z nich zdi nezastaví. V ten okamžik se nedaleko ozval ženský křik… otočili jsme se k radnici, v jejímž sklepení bylo mnoho žen a dětí. Rychle jsem se rozběhl a kovové rachocení mi dalo tušit, že Malvin není daleko za mnou.
Úzké chodby sklepa byly plné utíkajících lidí, ječících hrůzou a my brzy spatřili její zdroj. Uprostřed sklepa stála stvůra podobná vysokému člověku s kosou… Sekáč. Žnec smrti… jen se zašklebil svou mrtvou tváří a vykročil k nám. Rychle jsem podběhl jeho kosu, ale i on se mému kordu vyhl… a pak jsem ucítil, jak jeho kostnatá ruka rve maso z mého boku a já padám k zemi… jako ve snu viděl jsem udatného Malvina jak jedinou ranou stíná služebníka temnot. Mým tělem však projížděla bolest nepopsatelná. Zděšeně jsem vytřeštil oči, když jsem pocítil, jak se rána na mém bohu zaceluje a mé kosti rostou… zakřičel… ne nezakřičel, zavil jsem bolestí. Sebral jsem poslední zbytky své vůle a obrátil ji k bohyni…věděl jsem totiž co se s mým tělem děje. Zažil jsem to mnohokrát před tím. A Mirtal na mě shlédla a já opět ovládl své tělo a své smysly, mnohokrát jasnější než kdy dříve… nejen, že jsem myslel, cítil jsem jak se na mě bohyně usmívá. Na svého vlka, na Vlka Mirtal. Mé nyní tak silné ruce byly pokryty černou srstí a já dobře věděl, že stejně vypadá celé mé tělo měřící k půl třetího sáhu. Popadl jsem svůj oděv a omotal ho kolem pasu. Tak vznešeně, jak jen mi to nová tělesná schránka dovolovala jsem vyšel před radnici s pažemi vysoko nad hlavou a slovy ku slávě Mirtal… nebyl jsem již Miškem Vlvičem ale jen pokorným nástrojem v rukou bohyně.
Když opadlo zděšení některých malověrných z mé podoby, zavedli jsme všechny do zbytků Mernova chrámu, doufajíc, že zde noc překonáme…
Tu však mistr Kawan pronesl slova o tom, že musíme chrám co nejrychleji opustit… všichni jsme se tedy pokusili dostat ven, ale bylo pozdě…. strašlivý záblesk ze samotného nebe roztříštil těžkou klenbu chrámu a ta se řítila dolů… Ven se nás dostalo kromě elfa jen pár… ti co byli nejblíže východu. Mistr Světloslav a jeden jeho společník, kněz Haridur, všichni subotamové, mistři Manfred, Ajax a Vin, pan Malvin a já. Všichni ostatní leželi zasypáni tunami kamene a nebyla šance na to, že by mohli žít. To jsem si tedy myslel do okamžiku, než můj pohled sklouzl na Daga, psího božského společníka paní Beatrice. Vrhl jsem se k místu,kde jsem tušil její tělo… její pomocník byl zde… musí žít! A vskutku jsem nakonec objevil pramen rudých vlasů a pak již i to, co bývalo nejkrásnější tváří Asterionu… jen nelidské zaúpění vydralo se mi z pokřivených úst…
V tom mě ale opět zachvátila temnota… a já pocítil, jak se zem třese. Náhle se ze země, jako by nebyla nic víc než jen mlhou, jen nezčeřenou vodní hladinou, vynořil drak a zamířil k nebesům… tušili jsme, že náš konec započal. Vzduch se zachvěl magií a energií, nebe ozářil oheň z rukou Manfreda Mironě… na zem kolem nás začali dopadat tekuté plameny a já svým tělem bránil nebohou krásnou dívku. Mistr Manfred, Kawan, jasný Svatoslav a subotamský mistr rychle vyrazili pronásledovat draka, doufajíc že zraněného ho mohou porazit… My ostatní jsme odráželi útoky nebohých obyvatel města, proměněné na loutky onoho zkaženého tvora a bytosti jakoby utvořené ze stínu a ze samotného našeho strachu. Páral jsem těla těch, které jsem znal a potkával v ulicích, mužů, žen i dětí… a nedaleko ležela dívka, která pro mě byla druhou bohyní, a která již předstupovala před dům tiché bohyně mauril… Odehnal jsem vznešeného Malvina ať běží pomoci válečníkům zabít draka, neboť nic z toho, co útočilo zde mi nemohlo ublížit víc, neboť mé srdce bylo puklé. Mistr Vin, který jak bylo vidět již nemá sílu dále vzdorovat okolí, jen tiše seděl nad mou drahou společnicí a tiše si mumlal… konec byl zde.
Když se muži vrátili, skvělý Světloslav již s nimi nebyl… a drak nebyl zastaven. Tíha situace na nás padla znovu, když jsme ještě jednou uviděli bílá křídla na černém nebi a čaroděj Ajax již nesnesl situaci, odhodil hůl a s křikem a zoufalstvím opustil vysvěcený prostor, utekl do stínů… a již nikdy jsme ho nespatřili.
Tabit padl a ze všech jeho obyvatel zbylo jen pár… věděli jsme to a okolí naplňovalo jen ticho přerušované křikem neživých tvorů… Nakonec subotamský mnich Darlas vzpomněl na prsten, kterým se bílí čarodějové dokáží přesunout do Albirea. Nebyl čas. Museli jsme varovat bílé město a Tichou… vždyť přímo k ní drak mířil.
Prohledali jsme tedy trosky, a když jsme konečně nalezli tělo mistra Axesse, shlukli jsme se kolem učeného Malvina a ten z jeho ruky sejmul prsten a nasadil ho na svou ruku a než jsme se nadáli, stáli jsme na dobře známé zahradě uprostřed Univerzity magie v Albireu. Rychle jsme informovali čaroděje a za několik minut jsme již stáli před mistrem Elrosem a ten nás zděšeně vyslal do Tiché. Poskytl nám prsten, který nás přenesl do trosek tvrze nedaleko města a několik magických předmětů z universitních depositů… nebyl ale čas meškat.
Když jsme dorazili, byl již drak v Tiché. Na nic jsme nečekali, viděli jsme, že je oslaben, náš hrdinný Malvin ho zasáhl svým slavným kladivem a po dračím hřbetě se svezl nebeský blesk… oheň opět zaplnil vzduch a tak jsem poznal, že ani Manfred neváhá… já sám jsem neváhal svými drápy a zuby párat neskutečnou tkáň dračího ocasu… přesto jsme viděli, že nejsme pro draka víc než útočící krysy… v tom ale přišla konečně nečekaná posila.
Na jihu se ozval ptačí křik a my spatřili trojici gryfů přilétajících k dračímu chřtánu… létali kolem netvora a způsobovali mu těžké rány na krku i hlavě… a pak se stal zázrak. Křik bitvy přehlušil mohutný řev a z nebe se snesl ještěr přinejmenším stejně velký jako nemrtvá stvůra a jeho tlama pokrytá zelenými šupinami se zakousla do dračího hrdla…
Nyní již ani tato ztělesněná smrt nemohl dále vzdorovat. Přízrační drak, zhouba Tabitu, konečně padl… však v jeho pařátech a pařátech jeho nemrtvých otroků skončilo za ten jeden pouhý den více jak půl druhého tisíce obyvatel Tabitu, Potůčků, Tiché a mnoha vesnic… A nás dohnala únava, bolest a žal…
Až později jsme z úst našeho zachránce, velekněze Volnobyla, který moudře odletěl na jih pro pomoc lovce přízraků Cyrela, uslyšeli, že oním drakem nejspíše byl slavný hrdina Ilveth Poutník.
Přísahám jménem bohyně, že vše, co jsem zde sepsal jsem tak učinil v nejlepším úmyslu, že jsem vědomně nic nezatajil a že vše jsem zaznamenal tak, jak mi to paměť dovolovala, doufaje, že tím mezi lid rozšířím zvěst o nebezpečí kultu boha Šina, stejně jako jemu podobných a o hlouposti sporů mezi věrnými uctívači sedmnáctky… jako důkaz tohoto berte, že netajím se nijak svým strachem, svým pochybením v plánu přilákat draka v město, které nemálo přispělo k tomu, že Tabit padl a ani tím, že leží na mě kletba Khara démona, kletba Vlkodlaka.
Miško vlvič, 25. 12. 847, vlastní rukou a při plném vědomí, k rukám všech kteří chtějí číst a k uším těch, kteří chtějí poslouchat.
Mirtal s vámi, bratři a sestry… Mirtal a celá Sedmnáctka
