Biografie:
Jen stěží najdete ve vznešeném řádu Eldebranských rytířů hevrena. Díky příběhu, který ale znají snad všichni eldebranští (přinejmenším na Taře) mezi nimi ale naleznete jednu hevrenku.
Příběh se odehrál před více jak dvaceti lety, kdy zkušený eldebranský rytíř jménem Kalim z Lodu putoval za svým úkolem ze Dvou bratrů až do Sintaru. Historky o tom, zda tehdy jel pomstít smrt své milé, jsou snad již vypravěčovým přídavkem, dnes už však nikdo neví, jak to bylo ve skutečnosti. Ať už tomu bylo jakkoli, krátil si tehdy právě cestu přes pláně, které byli ještě divočejší než dnes, když ho přepadla ze zálohy skupina orků, či snad goblinů. Možná kentaurů. Překvapený rytíř se bil jako lev a vzal sebou spoustu nepřátel, přesila však byla obrovská. Když už se zdálo, že podlehne a ležel těžce zraněn na prahu smrti pod tělem svého válečného oře, uslyšel bojový pokřik hevrenů.
Uplynulo mnoho dní než se probral a ještě více než byl schopen promluvit. Proto poslouchal. Ležel v léčitelském stanu hevrenů ze stáda Širokézů, dávných obyvatel Širokého valu, které už dávno vytlačili lidé a orkové dál na jih. Staral se o něj sám náčelník společně se svou ženou, šamankou. Kalim nakonec strávil u stáda v jeho zimovišti mnoho měsíců. Naučil se jejich řeč a spřátelil se s válečníky a lovci, kteří ho naučili jezdit lépe, než jakýkoli eldebranský učitel. Pochopil, že to byla jeho odvaha, která mu zachránila život. Stal se pokrevním členem stáda a když se jeho rány konečně zahojili a on mohl odjet na svém novém trhlinovém mustangovi do světa lidí, houpal se mu na krku amulet širokézského strážního ducha.
Mnohokrát vyprávěl tuto příhodu svým bratrům a vždy byl vidět v jeho očích smutek, když se doslech o válkách kolonistů a hevrenů. Přesto by ten příběh nebyl ani z poloviny tak dobrý, kdyby před téměř patnácti lety nedorazila k branám dívka v sedle koně, s kopím a v kožené zbroji a nedožadovala se nikomu nepovědomého jezdce Calira, jenž měl být jejím strýcem. Chtěl tomu nejspíš Rytíř, že zrovna na nádvoří stál stárnoucí Kalim a vyučoval pážata jízdě. Zaslechl své dávné hevrenské jméno a nedlouho poté již četl neuměle psaný dopis od svého dávného přítele.
V dopise stálo o smrti jeho manželky, o rozprášení stáda i o tom, jak on sám, dříve vznešený náčelník nejstaršího z východních stád, musí žebrat o kus chleba, neboť už nenasedne na koně a nenapne luk.
A stála tam i prosba, aby přijal Melenu, náčelníkovu jedinou dceru, a zajistil jí život mezi městskými lidmi, neboť věk národa planí skončil. Kalim tehdy hořce plakal a druhý den o to pevněji stál před komturem a dovolával se svého řádového práva přijmout panoše dle vlastní volby. Mnoho hlasů se ozývalo proti dívce, která jen špatně mluvila obecnou a zdála se být spíše divokým zvířetem než ctnostnou a statečnou ženou. Kalim si však obhájil svoje a tak přestože Melenin výcvik byl tvrdý a plný ústrků, přestože se vyznamenala činy, které by jiné dávno povznesly mezi rytíře, ona musela čekat deset dlouhých let, kdy její pán zemřel na lůžku a jeho tělo bylo pohřbeno v hradní kryptě. Dávný zvyk, že panoš mrtvého rytíře je pasován na jeho místo, pokud si to umírající přál, si nikdo již zpochybnit nedovolil. A Melena jim nikdy neodpustila, že její strýc nikdy neviděl jak přísahá věrnost řádu.
Melena není valkýra jako ostatní, zvláštní postavení dané jejím původem i příchodem do řádu z ní dělá nejen vyvržence, ale spíše kuriozitu řádu a komturie. Sama se proto ráda a často hlásí na úkoly, při kterých nemusí být spolu se svými urozenými bratry ve zbrani.
Z Meleny vyrostla válečnice plná vnitřních démonů a přestože každý den prosí Válečníka o sílu s nimi bojovat a Matku o pokoru, její vztek a netrpělivost, její horká krev nespoutaného divokého koně občas vyjde na povrch. Jindy však uzavřená a mlčenlivá valkýra připomíná spíše lasičku zahnanou do kouta, která tiše čeká, zdánlivě ve strachu, kdy bude moci vyskočit a kousnout.
