Biografie:
Jako ve většině kultur a mezi většinou národů, existují i mezi hobity rodiny, které jsou považované za lepší než jiné. Hopsálkové z Kopečků, Brndílkové, Svatouškové, Meziplotní, Houstičkové ze Středopůlky, nebo třeba Skočdolánové. A pak jsou tu rodiny jako Větvičkové. Ne že by snad byli špatní, nebo zlí, lenošní či nešikovní… prostě to jsou ale rodiny, se kterými není vše v pořádku. Mezi hobity se o nich občas říká, že „mají elfí krev“. Neposedí, mají sklony tady k podivínství, támhle zase k tajnůstkářství… zkrátka nejsou pořádnými, váženými hobity.
Fiškus se narodil v rodině jednoho z těch méně šťastných Větvičků. Jeho otec se živil jako potulný kejklíř, dráteník a kramář v jednom…zkrátka jak se dalo. Netrvalo však dlouho a tento muž jen s primitivním magickým vzděláním, které sám získal od svého otce, zjistil, že i jeho syn má u hobitů tak vzácný talent. Prodal tedy vše, co měl, půjčil si u svých nemnoha přátel a u každého z příbuzných, kdo byl ochotný se s ním vůbec bavit.
A mladý Fiškus opustil rodný kraj a odjel až do dalekého lidského světa studovat opravdovou magii. Boševalská univerzita, kam byl přijat, brzy zjistila, že chlapec má v sobě víc nadání, než by se mohlo zdát a to především co se vnímání samotného magického přediva týče. Brzy postupoval díky své pilnosti a zručnosti vzhůru, až se nakonec stal asistentem jednoho z mistrů tvorby magických předmětů. Jakožto jeden z jeho učedníků se zabýval tvorbou magických amuletů, v čemž exceloval. Nakonec získal nabídku od jednoho šperkaře až z Lunenvigu, zda by se k němu nepřipojil v jeho podniku. Neváhal, sbalil si své učebnice a vyrazil na západ.
Po svém příjezdu se nastěhoval ke svému bratranci Sladovínovi, který již několik let v Danérii žil a začal pracovat v obchodě onoho nadaného klenotníka, jednoho z těch mála skřítků, kteří odjeli až na Lendor, jistého Ven Li-ho. Pronikal do specialit skřítčího broušení kamenů a jeho um se zlepšoval téměř den ode dne.
Zlom nastal, když byl Fiškusův bratranec zmlácen a nějací hazardní hráči mu doslova zpřelámali a rozdrtili ruku. Sladovín se tehdy jen stěží dovláčel do Ven Li-ho dílny, kde zrovna skřítek i s hobitem byli. A tehdy se ukázala tajemná a temná pravda. Ven Li, snažící se zachránit zraněného, objasnil Fiškusovi, kým ve skutečnosti je. Uprchlý učedník temného mistra Wen‘De Lina, nekromant… Fiškusem to tehdy neotřáslo tolik, jak skřítek doufal. Vždy chápal magii jen jako nástroj. A pokud ten nástroj dokáže vytvářet další nástroje…
Sladovínova ruka byla tehdy zachráněna. Ba co víc. Drahý magický kov a magické amulety vetkané mu do kostí z ní udělali něco mnohem víc. Neskutečná rychlost, přesnost, síla… a to vše za jedinou drobnou cenu, která vlastně ani nebyla poplatkem. Tehdy se Fiškus stal členem tajného řádu a začal otevřeně pracovat pro ty, kteří potřebovali vazebné krystaly a talismany. A takové věci potřebují jen jedni lidé. A sám začal studovat, jak svou práci zdokonalit.
Nakonec však vše vyšlo na povrch, spravedlnost hledala spravedlnost a ono tajné společenství, jehož byl Ven Li členem, zanechalo hobity nejen bez pomoci, ale předhodili je světským i církevním úřadům jako obětní beránky. Jen s obrovskou dávkou štěstí a díky výmluvnosti Fiškusova bratrance se jim podařilo uprchnout. Co nejdál, co nejhlouběji. Tam kam snad nebudou ruce jejich bývalých kolegů a zákazníků sahat.
Ale pokud máte v kapsách drahé kameny, v tajné schránce Kniha Prokletého… to jsou bohůmžel věci, které za sebou stopu nechávají i skrze dva kontinenty. A tak je nalezl nejen bývalý mistr, ale s ním celá minulost.
Fiškus je zdánlivě tišší než jeho bratranec, v napjatých situacích často výbušný, roztěkaný. Pochopil, že věřit se dá jen rodině. Všichni ostatní tě jen využijí. A proč tedy nevyužívat ostatní?
