Již od začátku se objevovaly znepokojivé informace o počtu nepřátelských vojáků a zlých dracích, mutantech, obrech a myšlenkových bytostech z temných stran stínového světa, které dokáží čarodějové z Držav poštvat proti svým nepřátelům. Jednotliví králové a generálové se logicky snažili o bagatelizování těchto informací, odkazovali se na mocné hradby Tarosu, na moc Sedmnáctky a snažili se tak ve všech obráncích vzbudit naději a víru ve vítězství.

Konflikt nezačal 29.8. 851 k.l., jak se běžně uvádí, ale již 22. 8. u mostu přes Malý Paraun, kde byl silami jihu převážen legendární Zanturův Roh Ellion, který byl úspěšně použit již v Bitvě Pěti mečů. Pro spojenecké síly severu bylo klíčové tento roh zničit. O jeho roztavení se postaral do té doby neznámý Zelený drak z Tiché, který dříve zahubil Přízračného draka z Tabitu. Až po jeho oběti byla odhalena jeho totožnost. Šlo o Ilvetha, jednoho z almendorských důstojníků ze Sintaru a připravit Državy o roh by se mu nepodařilo bez přesných informací a asistence družiny Mitogara Čorna, jejichž trpasličí člen Holngrad přezdívaný Luuter, vzdálený příbuzný krále Gáina z Krazu, rovněž v této misi položil život.

Město bylo obleženo v bezměsíčné noci z 28. na 29. 8. Do poslední chvíle se nevědělo, jak a jestli bude přítomen sám Démon obléhání a jestli jeho válečné snažení podpoří i jeho nejzvrhlejší výtvory – drakolidé. Nakonec byly vyslyšeny modlitby k Sedmnáctce a do bitvy nezasáhl Zantur a Žlutý drakočlověk poskytl „jen“ několik pekelných obléhacích děl, jedů a plynů, které byly z železnou pravidelností svrhávány na město v první fázi útoku různými létavci přivolanými ze světa stínů.

Samotné obléhání odstartoval Lien se svou výzvou ke složení zbraní a opuštění města. Nabídl milosrdenství, pokud se najde mezi obránci někdo, kdo ho v rovném boji muže proti muži dokáže porazit. Vítěz mnoha disciplín z dříve konaných sportovních her Černý rytíř, lovec lidí, Mortus nakonec vystoupil z davu obránců. Hlavní velitel kníže Aurigen do něj vložil důvěru a král Walden mu půjčil jeden z Pěti mečů Ner-Tiriani. Druhý z Pěti pak třímal v rukou vůdce elfů – Nawara.

Duel mezi Fialovým a Mortusem byl zpočátku vyrovnaný. Ale nakonec ani artefakt z dob devíti knížectví Mortusovi nepomohl před mocí a zkušenostmi Liena Fialového. Mortus byl sražen do bláta vrchní generál vojsk Kharových Držav se napřáhl k finální ráně. K té nikdy nedošlo, neboť lendorský čaroděj Flax, tehdy stojící na hradbách u jižní brány, se nedokázal smířit s takovou porážkou a s obětí Mortuse a vyslal proti Lienovi mocný magický záblesk. Podcenil ale vybavení Fialového drakočolověka, protože Flaxe stejný blesk odražený od magických ochran Lien, doslova vypařil. Co se stalo z Mortusem, nikdo neví. Většina si myslí, že zahynul. Jiní tvrdí, že viděli jeho ležící osobu mizet. Po bitvě ho ale již nikdo neviděl.

V tu chvíli začalo bombardování a první vlna náletů doprovázená marnými pokusy jižanských čarodějů prolomit magické ochrany města.
Počty ale nehráli v prospěch obránců. Zatímco ti měli na své straně zhruba 25 tisíc vojáků plus pět dalších v lesích za hradbami města, nepřítel přitáhl s armádou téměř dvou set tisícovou. A to není vše, šestnácti drakům kroužících nad jejich hlavami se nemohla svou mocí vyrovnat šestice (Arkaxa Žlutá, Tarxageno Modrý, Naramien Žlutá, Aurigen Rudý, Wu Sheng Rudý a Tíretuir Zelený) dobrých draků na straně spojenců.

Převaha draků z Držav se ukázala jako klíčová, neboť co zmůže obyčejný voják proti stvůře velké jako palác, která kolem sebe chrlí ničivé plameny a jedním máchnutím svého ostnitého ocasu zahubí vojenský oddíl.
A aby tyto stvůry mohly být podpořeny tisícovkami Duražinců, Šrůů, Navadárů, Bedružárů a Šošarů, koryta Ellionu i Núnu náhle vyschla. Zřejmě moc Inaky mohla za to, že se vody Paraunu vylily na západních březích a že řeka Ellion chvíli plnila v pláních skrze nově vytvořenou trhlinu prastaré chodby v Podzemní říši.

Hlavní síly jihu zaútočily na jižní bránu. Útok vedl Lien za podpory vůdce dračí letky Balteora Onyxového, Varakaira Rudého a Alejandra Ohnivého. Jako první padli vojáci z Xentanu pod vedením Vaceny. Brána nakonec nemohla odolat kombinaci náporu dračího ohně, mocných kouzel Balteora a úderům kladiv obrů a seker trollů.

Kníže Sarni z Ireanu společně se seliackými trpaslíky vedenými králem Harkanem Modrovousem udržel ústí roztříštěné brány nějaký čas, ale zatímco zbytek obránců byl zaměstnán trojicí draků, fialový drakočlověk po boku mutantů a divokých Ndangawaniných válečníků se prosekával obránci jako nůž máslem.

Boj se postupně přesunul na Dobytčí trh, král Harkan byl rozpůlen Lienovou sekerou a kníže Sarni padl pod nohami obrů. Aurigena přeměněného do dračí podoby dokázal vylákat za hradby lstivý Varakair a to se stalo knížeti ze Solnohradu osudným. Tělo Aurigena se díky včasné teleportaci na nějaký čas podařilo ochránit. Byl to král Eralis se svou družinou, který se nedokázal smířit s tím, že tělo jeho věrného poddaného a velmi dobrého přítele padne do rukou jižanů. Skřítčímu císaři se podařilo pomstít Aurigenovu smrt, ale nemohl si dovolit bránit i družinu krále Eralise, zatímco jeho lid umíral uvnitř města. Družina danérského krále tak zůstala napospas spalujícím plamenům Alejandra a divokým navadárským válečníkům.

Když se pak u jižní brány objevila samotná Ndangawa ve fyzické podobě a přesně vrženým kopím srazila Wu Shenga k zemi, bylo zřejmé, že bude obrana jižní brány bez pomoci brzy rozprášena.

Pomoci se dočkala od kwesarského krále Borina III., který pomáhal držet západní bránu. Tam se situace vyvíjela o něco lépe. Naramien se podařilo za pomoci několika čarodějů zahubit Ašvu písečnou a západodálavští za podpory eldebranských rytířů si vedli velmi dobře.

Jenže to se ještě v té době držel zpátky jak Jedovatý Sapakša, tak mocný čaroděj Saj Gon Šedivý. A tak zatímco kwesarské oddíly běžely na pomoc k Dobytčímu trhu, Západní brána čelila nečekanému útoku. Oslabená Naramien se přesunula do Citadely a to znamenalo jen jediné.

Nesmíme ale zapomenout na východní bránu. Tam obránci čelili silnému bombardování a následně náletům trojice draků. Gulgůše Olivového, Samudry Azurové a Kyzgula Zeleného. Posledně zmíněný, dříve temný elf, byl sice později vylákán k  lesům na severu a elfy následně poražen, ale obléhací stroje na východě napáchaly na hradbách i bráně obrovské škody.

Severní brána bráněna převážně Spojeneckými armádami Minkoru, Plaveny a říše Asari Kasim z počátku bránila své pozice velmi jistě za cenu jen drobných ztrát. Kouzlům Fialového Andhéry a Žluté Jezery se čarodějové z Bílé pagody s přehledem bránili a dokonce způsobili vážnější zranění třetímu z draků – Kuanze Indigové, která se musela stáhnout na východ. Když letěla nad lesy, objevila se nečekaně v podobě žlutého draka Saariika a stáhla Kunagu, dříve světlou elfku, mezi stromy, kde ji s pomocí almednorských průzkumných oddílů dokázala porazit. Tam přišel ke svému zranění Učukila.

Bylo ale třeba zbavit se těch obléhacích strojů. O to se úspěšně pokusili právě elfové a část almendosrkých sil, které za podpory Saariiky napáchaly v nepřátelském obležení velké škody a podařilo se jim zničit tři ze čtyř Kirbegových děl a zahubit již výše zmíněného Kyzgula. Šlo o rychlý výpad. Brzy se na ně upřela pozornost nepřátelských vojsk a těžce zraněná Saariika již nemohla ve své dračí podobě bránit ustup zpět do lesů. Zahynulo tak několik tisíc elfů, ale na straně nepřítele byly ztráty čtyřnásobné. Lesy na severovýchodě pak byly zapáleny Gulgůšem a Samudrou. Obrana východní brány si mohla na chvíli oddechnout.

V tu dobu ale ukázali svou pravou moc dva z dračí letky u Severní brány a v jeden moment zemřelo pod ničivými blesky většina čarodějů z Bílé pagody. Poté následoval masakr a jen ti, co utekli k východní bráně, si zachránili svůj život. Jakmile své hrůzostrašné dílo Andhéra a Jezera dokončili, vyrazili vstříc Citadele na kopci, aby svedli magický souboj s Naramien a Arkaxou, které bránily citadelu do konce bitvy, uzamčeny v magické anomálii, která pokřivovala prostor a čas.
Svět tak přišel o elfí čarodějku Omawangu, mistra Zalalku, mladého Bereniuse, slavného asarijce Tenalhalku, trpasličího velitele Armaduna i jeho syna Dagura, či kněžku Alkaren er Minkor, později pak i ohnivého čaroděje mistra Chana.

Na východní bránu tehdy udeřily znovu síly vedené Gulgůšem a Samudrou, ale pomoc od severní brány zajistila, že obrana té východní hned nepadne. Avšak výhled na východní pole za hradbami, kde se šikovaly desítky tisíc vojáků z jihu, nevěštil nic dobrého.

Někdy v tuto dobu se podařilo několika družinám a Aurionovým kněžím provést sabotáž obléhacích děl na jihu. Účastnil se jich i Atlan v družině Arleny, kterému vděčí minkorská dobrodružka Othana za záchranu svého života. Někde tam padl i mnich Danart, Lauriel a mladý kněz slunce Fandar, stejně tak slavný kroll Rrung a čaroděj Lolek Rudoháv.

Nic to ale nebylo platné. Démon poslal všechny, neměl plán B, všechno vsadil na jednu kartu. Rozkaz zněl jasně. Udeřte rychle, mocně a nedejte jim čas na oddech. Ztráty v našich řadách nejsou důležité. Taros musí padnout za každou cenu.

Lien celkem z přehledem odrážel útoky elfů, Nawary a Torka a vysmíval se odvaze kwesarských trpaslíků, kteří přišli na pomoc. Král Borin se s válečným řevem vrhl na Liena, ve snaze dokázat poraženým Khelegským trpaslíkům, že ti z Kwesaru se umí bít lépe. To ale přesně Lien chtěl. V krátkém nerovném boji sťal Borinovi hlavu a zapsal si tak dalšího krále na list jím poražených.

Krátký zvrat v tom masakru u jižní brány nastal, když se podařilo Nawarovi a Tíretuirovi zabít vůdce dračí letky – Balteora. Byl to Nawara, který mu proklál srdce hrotem svého kopí z Tangara. Následně se však za zády Tíretuira již proměněného zpět v Arvedana objevila zákeřná Ndangawa a sekla jej čepelí své otrávené černé šavle. Její zvonivý nepříjemný smích se nesl bojištěm a až Nawarovi se podařilo ukončit její běsnění, když ji svým Ner-Tiriani probodl.

V tu dobu už u jižní brány nebyl žádný z dobrých draků. Ani obětavý Vin Věštec, který se vrhl na pomoc Wu Shengovi zasaženému otráveným oštěpem Ndangawy, nemohl využít svou nově získanou schopnost proměny v Zeleného draka na plno, protože byl zavázán dračímu císaři a věděl, že Rudý drak z Horského císařství nesmí zemřít. Společně s družinou Wu Shenga se proto stáhl do skřítčího tábora. Nakonec se mu podařilo za pomoci léčitele Linna vytáhnout z císaře temnou myšlenkovou bytost, která svírala jeho srdce. Tento čin ale natolik oslabil Vina věštce, že musel být společně s císařem přenesen do Estelina špitálu, kde oba přečkali zbytek války.

To Manfred Šedovlas, druhý ze Dvou čarodějů, se nehodlal smířit se stále jasnější porážkou a přišel na pomoc k jižní bráně a vážně poranil ohnivého Alejandra.
Když pak Tork v boji proti Lienovi využil chvíle, kdy jej zaměstnal Nawara, bodl Fialovému svůj legendární Dračí spár do krku. Ozvalo se chroptění a následně se Lienovo tělo svalilo k zemi. Lien Fialový, Démonův generál, zemřel. Vítězný křik přeživších obránců ale netrval dlouho. Dobytčí trh se stal cílem dalšího bombardování. Mnozí v tu chvíli zemřeli. Nawara díky moci Ner Tiriani dokázal přežít a bezpečně se přemístit na Chrámový vrch. Tork byl vážně raněný a svými věrnými spolubojovníky byl odtažen do bezpečí.

V tu dobu padla obrana u Západní brány a podobný průběh měly i boje u té východní. Na jedné straně padl kníže Vuk Čerev, rytíř Daval, generál Jasňák, komtur Isker Nolias ale i čaroděj Robotov a většina rudých mečů. Sice se hraběnce Wakiki nakonec podařilo zabít i Sapakšu za pomocí Arleny, ale Zlatovlasá nakonec uhořela v jeho zelených plamenech. U východní brány pak padl velekněz Harahal, Wanda ze Šerova, komtur Riland z Ineseje, generál Oplacný a většina jeho věrných, později pak i radní Šoltys, velitel klatjevských šavlí Bjogudar, nebo slavný šermíř Gorazd – velitel žoldnéřů od EGO.

I u Východní brány se podařilo nakonec čarodějům a odvaze dobrodruha Pazdery zabít Samudru, ale i tak se museli nakonec stáhnout k východnímu schodišti a dále na Chrámový vrch.

Obránci od západní brány podpoření silami z Chrámového vrchu pod vedením krále Waldena a taroského generála Dzivina nakonec udrželi západní schodiště a pevnost rytířů devíti hvězd pod kopcem, dokud nepřišli přeživší od pozic z jihu města. Bojů se účastnil i hrabě Elamis nebo rytíř Malvin Kirrilov. Druhý jmenovaný tam padl.

Obránci od jižní brány stejně jako útočníci nakonec prchali před společným nepřítelem. Na dobytčím trhu se totiž ze stříbrného závoje vynořil obrovský přízračný drak a nebýt rychlé reakce světlonošů, lovců přízraků a několika čarodějů – Araxana, který zemřel, či Zawiwiho, zřejmě by se onomu přízračnému draku podařilo oživit dračí tělo Balteora, které leželo poblíž. Svědci popisují, že nemrtvému drakovi se nakonec postavil v rovném boji stříbrný drak, který se objevil z ničeho nic. Má se za to, že šlo o mocného světlonoše, který přízračného draka dokázal zapudit rychle zpět do stínového světa. I když šlo o hrůznou nestvůru, která zabila pouhým pohledem několik okolních vojáků a následně desítky až stovky svými temnými kouzly a oživenými padlými, díky tomu paradoxně mohla značná část vojáků utéct až k západnímu schodišti. Mezi těmi, co se zachránili byl například kníže Jarleb se svou družinou, kníže Tarian z Gver Graenu a jemu věrní, zmíněný Zawiwi a Manfred, ale třeba i Czerzym Wodnianski, Atlan Ordorin nebo jejich kamarádka skřítka Su Ši, kterou ze spárů zlých vitálních kouzel na poslední chvíli vytrhl čaroděj Bílek. Ten, stejně jako Filip Železný mladší, pravděpodobně padl při obraně svých blízkých. Byť tělo Bílka se nikdy nenašlo. Filipa se podařilo jeho společníkovi Ganjovi zachránit před smrtí, nicméně oba se pak už do bojů nezapojili a v lazaretu je dávali do kupy místní léčitelé.

Kousek od Západního schodiště padl i čaroděj Vax, do té doby roznášející smrt mezi nepřáteli svými ničivými kouzly a při ústupu ke schodišti a opuštění hořící pevnosti rytířů devíti hvězd pak zemřel i kníže Tal Čerev se svou družinou.

Mezi přeživšími vůdci a několika zasvěcenými panovalo přesvědčení, že má smysl ještě nadále bojovat, i když převaha nepřítele je obrovská. Nabízející se beznaděj zatím velmi dobře dokázali rozhánět svými modlitbami a mocí svých bohů přítomní Aurionovci a kněží Rytíře. Nicméně v době, kdy se všichni obránci již tísnili u schodišť na Chrámový vrch, potažmo ve Špitále a u jednotlivých svatostánků, pohled na otřásající se citadelu a nepřátelské draky na obloze, kterých bylo stále šest, pomalu nahlodávalo víru všech. Draci na straně obránců byli pouze tři bojeschopní, kteří buď sváděli boj o Citadelu a nebo, jako Tarxageno, bránili špitál, ve kterém se kupili jak zranění, tak i mrtví v naději, že budou později mocí Estel a jiných bohů Sedmnáctky oživeni.

Ulice města pod Chrámovým vrchem začaly zaplavovat oddíly jihu a čistit zbytek ulic od schovaných, zraněných nebo v útěku pomalých obránců.

Někdy v tu dobu Aurinovci opustili zapadlý chrám Pána slunce na jihu kopce a přemístili se do středu nesouce zářící objekt – Slzu boha slunce, Árium Tumap. Vedl je velekněz Anamen Jasný, ale pohled mnohých upoutal i malý hobit, Tompo Vítámvás, který šel po jeho boku a „vyčníval“ mezi ostatními knězi. O bájném artefaktu Pána sluncí slyšel nejspíše každý kolonista, ale až teď bylo jasné, že legendy nelhaly. Jeho záře v jednu chvíli osvítila celý vrch a paprsek, který se následně zkoncentroval a srazil Gulgůše z oblohy, všem vyrazil dech a vlil novou naději do duší přítomných.

Boj po poledni ustal na několik hodin a jen drobné pokusy jižanských speciálních oddílů se pokoušeli způsobit ztráty mezi bojujícími spojenci Tarosu u jednotlivých schodišť a najít skulinu v obraně. Kněžky Panny a přeživší léčitelé se v tu dobu soustředili na méně vážná zranění a stabilizaci těch, co se pohybovali na hranici smrti. Jejich přínos byl nezpochybnitelný.

Mezi obránci schodišť se začaly šířit zvěsti o Démonových ambasadorech, skřetech v magických róbách a helurimových zbrojích, kteří vládnou mocnou magií a kteří se přesunuli až k pozicím obránců.
O Alwarinovi, stejně jako o jeho žačce Marantiel nebyly žádné zprávy, i když panovalo všeobecné přesvědčení, že buď padli a nebo svádí boj někde jinde.
V jednu chvíli se najednou rozhořel boj mezi nepřáteli uvnitř již jimi zabezpečených pozic. Ukázalo se, že se několik zbylých myšlenkových bytostí obrátilo proti svým pánům a začalo masakrovat vojáky kolem sebe. Trvalo to jen několik minut, když náhle v sedmi oblastech pod Chrámovým vrchem, včetně dvou nepřátelských opevnění u schodišť, explodovala ničivá magie vraždící po desítkách a stovkách jižanské oddíly včetně oněch myšlenkových bytostí. Byla to magie jihu. Byla to magie Démonových ambasadorů.

A okamžik poté nebe nad Tarosem, kam lidské oko dohlédne, ztemnělo a bylo pokryto rozšiřující se pavučinou trhající stříbrný závoj. Záře Slzy boha slunce pohasla. Každý tvor, ať už obránce a nebo útočník, pocítil, že se něco zvláštního děje s ním, se všemi okolo, s celým světem.

A náhle, jako když se Asterion nadechne, začaly být do sedmi zmíněných epicenter vtahovány všechny duše zemřelých, nyní obnažené živým ve své přízračné podobě, kříčící hrůzou z toho, co se děje.

Mnoho kněží a mocných čarodějů, kteří přežili do této doby, padlo ochromeno k zemi ze ztráty svých stínových pomocníků. Ve špitále se ozval děsivý ženský jekot, pod kterým omdlévaly kněžky Panny i čarodějové, pokud měli to štěstí, že jejich duše nebyla vyrvaná z jejich těl. Kříčící osobou byla do té doby uspaná Ryběna, magické zřídlo.
Ať už se s Asterionem dělo cokoliv, jí to probudilo navzdory zázrakům kněžek a přinutilo propustit všechny magické síly, které v ní dosud dřímaly. Každý, kdo se pokusil přiblížit se k Ryběně a omráčit ji, přerušit její běsnění, byl sražen k zemi. Jen jediného k sobě nechala přistoupit. Svou jedinou lásku, Přemka Zkazského. Po marné snaze ji uklidnit či omráčit mu nezbylo nic jiného, než ji zabít.

Ani jednorožec nebo Silinga krčící se v Estellionu před zlobou války nebyli ušetření a stejně jako všechny ostatní myšlenkové bytosti byli i tito vymýceni zpět do stínového světa.

A pak jako když Asterion znaveně vydechne, se v sedmi proudech všechny duše zemřelých vydaly k nebi skrze praskliny ve stříbrném závoji na svou posmrtnou pouť. Ale nebyly odevzdané, nebyly smířené. Stejně jako myšlenkové bytosti byly i duše proti své vůli příliš brzo vyhnány do náruče astrálních světů.

A pak vše utichlo. Pavučina prasklin na nebi se rozplynula a všichni živí vyděšení z toho, co se právě stalo, se jen tak tak udrželi na nohou. Něco se změnilo. Všechno kolem. Nepřítel byl ale na dohled. Bitva neskončila. Na straně obránců i na straně jižanů zazněly rozkazy: „Do boje!“

Ve stejnou chvíli se oba draci kroužící nad Citadelou v ničivé magii obrátili na útěk. Jak Andhéra tak Jezera, oba prchali pryč na jihovýchod. Citadela v očích pozorovatelů nabrala zpět svých původních tvarů a barev, jenom aby se vzápětí začala bortit k zemi.

Záře Árium Tumap, nyní v rukou malého hobita Tompa, se znovu začala šířit do okolí a mocný sluneční paprsek srazil dalšího ze zlých draků. Oslabení kněží se postavili znovu na nohy a v hlasité modlitbě, ke které se postupně přidávali ostatní obránci, se obraceli k Pánu Slunce, k Aurionovi. S každým veršem se záře rozšiřovala do okolí a trhala mraky nad Chrámovým vrchem. Až se v jednu chvíli zformovala do mohutného slunečního sloupu světla sahajícímu až k nebi, z něhož následně vystoupila obrovská zářící postava dokonalého muže se zářivým kopím. Aurion ve své fyzické podobě vyslyšel prosby svých oveček.

Světelné kopí vržené v jednom rychlém pohybu Aurionovy paže zasáhlo neomylně krk Saj Gona šedivého a okamžitě jej usmrtil. Rty Pána slunce se pohnuly a jeho sytý dunivý hlas se rozezněl nad Tarosem.

„Démon je mrtev! Jižani slyšte! Tyrani padli! Ti, co třímali v rukou biče, již nejsou mezi živými! Já, Aurion, Pán Slunce, vám dávám mír! Složte zbraně a vraťte se do svých domovů. Démon je mrtev!“

Zatímco nepřátele buď padali tváři k zemi a modlili se za své hříchy, nebo prchali pryč z města, v tělech obránců se rozlila obrovská úleva a láska k Aurionovi. Démon je mrtev.
Už nebylo proti komu bojovat. Lidé, elfové, trpaslíci, zkrátka všichni z národů Asterionu, co bojovali za hodnoty Sedmnáctky a bránili Taros, teď plakali a objímali se. A i když se obří postava Auriona záhy změnila opět v záři, kněží a všichni okolo nich ještě dlouho hleděli do světla Árium tumap s vděčností, že v hodině poslední na ně Sedmnáctka nezapomněla.

Naramien přežila a s ní i mnozí z radních, které se jí podařilo zachránit z bortící se citadely. Společně s králem Waldenem, trpasličími králi Gáinem z Krazu a Theroldem z Bergondu, vůdcem elfů Nawarem a kněžími Auriona pod vedením Anamena Jasného si uvědomovali, že je potřeba začít konat. Postarat se o ty, co se vzdali, popravit jejich velitele, pokud takoví mezi nimi byli a začít pohřbívat mrtvé. Město bylo zničené. Zdemolované a magií nasáklé. Tehdy nikoho nenapadlo, že by mohlo být znovu obydleno.

Ale nic není definitivní.
Na vršku se objevily dvě postavy, vyvrženy mocnou teleportací z obrovské dálky. Byla to mladá Marantiel, kterou podpíral Miško Vlvič, Vlk Mirtal.
V jeho tváři se zračila úleva a unavený úsměv. Marantiel plakala. Její mistr zemřel.

Okolo této dvojce se seběhli mnozí. Ptali se, co se stalo. Byli tam dva čarodějové, král Walden chtěl znát odpovědi. Opodál tiše stála Naramien. Do špitálu pomáhal nést mladou Marantiel ještě jeden muž, který ji při první příležitosti objal. Byl to slavný Bard Radzim Welkovski a předal ji zdobenou truhličku. Něco si tiše řekli. Naramien žačku Alwarina osvobodila od dotazujících se a dovedla ji až k lůžku ve Špitálu. Pak u ní dlouze seděla s onou truhličkou na svém klíně.

Někteří se něco snažili dostat od Miška Vlviče. Ten jen řekl, že to tak Alwarin chtěl.
Později se rozšířila informace o tom, že Alwarin společně s dalšími spojenci nakonec dokázal proniknout až do Paláce stínů daleko na jihu, do sídla Démona. A tam Khara dokázali zabít. Ale nebyl to Alwarin, kdo Démona porazil. Byl to jeden z mnoha temných duchů, kterého Démon stvořil a který za to Khara nenáviděl a prahl po jeho smrti. Někteří z toho vyvozovali, že Khara zabil Riam. Jiní, že Zantur, nebo Kirbeg.
Marantiel o tom nechtěla mluvit. A tak jediný, kdo napověděl více, byl Miško, který před tím, než opustil Taros, řekl následující: „Nebyl to nikdo takový. Nevím jak se jmenovala, ale znám nazpaměť každou křivku jejího těla, každý pramen jejích vlasů a všechen zmatek v jejich očích v momentě, když oba umírali.“