Další práce pro Kanárky z Minkoru na sebe nenechala dlouho čekat. Přeci jen jsme ale měli pár dní čas si odpočinout U Pavouka, což jsem uvítal. Já osobně jsem se věnoval učení se novým kouzlům, které by mi pomohly v boji i s bytostmi mocnějšími, jako jsou Démonovi mutanti, obři a trollové nebo i draci. Navštěvoval jsem proto budovu Cechu čarodějů a o společných obědech a večeřích v hostinci se dozvídal novinky od mých přátel.
Krátce shrnuto šlo o následující:
Tatania z Pivnichu nám za její záchranu nechala doručit poděkování ve formě magického kamene, který po sevření ve dlani změní dotyčného ve vránu. Společně s ním nám bylo doručena i krátká zpráva od strážce citadely z Nového Amiru Paxpala Bledého, který kámen dříve v minulosti zkoumal. Využití tohoto magického předmětu bylo ale dvousečné. Nositel není schopen ovlivnit dobu trvání přeměny a ta se s každým použitím znatelně prodlužuje. Paxpal proto doporučuje předmět používat jen pokud je to nezbytně nutné a později raději vůbec. Jde o prastarou magii z předarvedanské éry a očarování toho kamene tak zůstává dnešními čaroději ne zcela pochopeno. Měl jsem možnost přeměnu podstoupit, abychom otestovali, čeho všeho je nositel v podobě vrány schopen. Vypadá to, že má uživatel nad zvířecím tělem kompletní kontrolu a díky inteligenci je schopen nevídaných kousků.
Navštívili jsme na základě pozvánky alchymistu mistra Hugo Oraxe, který v Tarosu působí již řádku let a jeho pokročilý věk se podepsal na jeho úsudku. Zřejmě kvůli dřívějším dobrým vztahům s členy Cechu čarodějů nebyl jeho bádání v poslední době věnovaný náležitý dozor. My jsme tak včas zjistili, že provádí nebezpečné pokusy na zvířatech ve svém domě blízko Dobytčího trhu. Mistr Orax chtěl prozkoumat skrze krev Atlana a Nuie nákazu, které byli vystaveni u Perilonu. Možná pro nás měl nějakou nabídku, ale komunikace s ním nebyla jednoduchá. Svědomí mi velelo nahlásit jeho nedozorovaný výzkum v cechu a upozornit tamní čaroděje, aby na něj dohlédli.
Již zmíněnému Atlanovi se díky pomoci Sianaldora podařilo získat zpět svůj vůz i s Balistou. Bohužel stále postrádal koně.
No a nakonec večer 15.7. nám U Pavouka byla doručena pozvánka do Hostince Taroských hledačů – další práce.
Šlo o Almendorskou tajnou službu (dále jen ATS) v zastoupení muže se zjizveným obličejem, který se nám představil jako Mikuláš Zuřivý. Měli jsme vyrazit na severovýchod až za hranice Domény, abychom vyzvedli dobrodruha Vojtěcha Krupičku, který s sebou měl mít alespoň pro ATS důležitou zásilku. Šlo o předmět podobný truhle, který byl vysoce magický a unikátní a nešel přepravit skrze stínový svět, ani pomocí teleportace. Všichni jsme měli hodně otázek, ale pan Zuřivý nevěděl vše. Dali jsme si tedy rozchod s tím, že ještě upřesní detaily, abychom mohli říci napevno, jestli do toho jdeme.
Později večer jsme se znovu setkali. Truhla byla získaná od nějakých šamanů národa Šošarů z Rudých polí za Kolmarem. Družině, jíž byl členem i Krupička, se ji nějakým způsobem podařilo od nich vyhandlovat. Poté se rozdělili, aby ztížili případným agentům Držav v jejich pronásledování. Od šamanů dostali nějakou kapalinu, kterou je potřeba na truhlu kapat, aby byla v bezpečí a skrytá před zraky agentů jihu. Krupička se nyní již sám ukrýval téměř alden v jednom sklepení staré rozpadlé arvedanské tvrze v území nikoho v lesích východně od Bělozoru.
Prioritou pro ATS byla truhla, poté případně Krupička. V Bělozoru nám byl slíbený průvodce od Taroských hraničářů. Podepsali jsme mlčenlivost a když nám byli díky pana Zuřivého zapůjčeni dva koně, mohli jsme alespoň do Bělozoru pohodlně Atlanovým vozem. Tam jsme dorazili večer 17.7. Již tam byla přítomná armáda Bražidara Oplacného, ale i tak jsme měli střechu nad hlavou a poslední možnost si před dny, které nás čekaly, ještě odpočinout v pohodlí postelí a mohli jsme si užít naposledy teplé jídlo.
Ráno 18.7. jsme byli seznámeni s naším průvodcem Jankem Doubravou. Ještě jsme stačili hodit řeč s velitelem hradu Vítem Povalným, kterému jsme před pár měsíci pomohli se záchranou jeho mužů a informovali se o osudu hraničáře z Března – Netěcha, který nám kdysi pomohl a zprostředkoval kontakt s Bazingou. Jen malá odbočka – od starostova syna v Březnu jsme se totiž před pár aldeny dozvěděli, že se u Netěcha našla část z ukradených vybraných daní a tak byl možná poslán místo popravy na to nejhorší místo, co se obrany Domény týče. Starostův syn Pavel byl však přesvědčen, že to na něj někdo ušil a poprosil nás, abychom se za osud Netěcha přimluvili, když nám tehdy pomohl. Proto jsme to dříve zkoušeli v Tarosu u Šoltyse. Ten nám ovšem, jak je jeho zvykem, nedal žádné ujištění, jen to, že byl převelen pod Bělozor. No velitel Bělozoru Povalný nám toho rána 18.7. pověděl, že je Netěch i na vlastní přání v jedné z hraničních pevností, jako velitel. Nechali jsme to tedy už být a vyrazili společně s Doubravou na východ.
Cestování bylo naplněno mlčením a neustálým ohlížením, zastavováním se a provizorními průzkumy oblastí před námi. Mimo skřítku Su Ši nám dělal společnost i Komodor, takže přeci jen jsme měli klidnější spaní, než je v těchto krajích zvykem. I tak jsme ale samozřejmě drželi hlídky, nezapalovali ohně a místy tiše mokli, po ránu drkotali zuby a naštěstí díky Viena se to nijak nepodepsalo na našem zdraví.
Po pěti dnech opatrného pochodu jsme se přiblížili k místu, kde se měl nacházet Krupička, což jsme věděli jistě díky jeho přívěšku, který jsem obdržel pro případy magické lokalizace jeho osoby. S Czerzymem jsme jej na dálku kontaktovali pomocí psychické magie, abychom si byli jisti a když se ukázalo, že je všechno v pořádku, večer 22.7. jsme se s ním shledali. I s onou truhlou.
Krupička byl dobrodruhem, který byl v oblibě Auriona a nosil i magický štít se symbolem Slunce, který mu daroval aurionský mnich Lauriel, kterého jsme měli tu čest poznat v Minkoru při zjevení Mirtal. Proto jsme mu věřili. Co se týče té truhly to ale bylo něco jiného. Ani sám Krupička přesně nevěděl, o co jde. Czerzymovi se podařilo díky svým znalostem i kouzlům určit stáří, které sahalo minimálně do raných dob Devíti knížectví, možná ještě dále. A původ materiálu byl nejspíše vystopovatelný ve stínovém světě. Šlo každopádně o unikát.
Co bylo uvnitř bedny, která byla nadmíru lehká vzhledem ke svým proporcím, nám zůstávalo dlouho utajeno. Spaní v blízkosti ní iniciovalo u některých z nás podivné sny, kdy nás něco volá a žádá o pomoc. Podařilo se mi zjistit, že zdrojem toho hlasu je obsah truhly a měli jsme nějakou představu tom, že slovo Lebka nějak koresponduje s truhlou. Více nám pole vazeb, na ně navázaná kouzla a naše znalosti neodhalily.
Cestou zpět na západ nás 24. 7. napadl Lepivec, jinak též znám jako Dhangán. Nepřátelská humanoidní myšlenková bytost schopná měnit tvar a velmi odolná. Ze zbytků jeho těla, když se mi jej podařilo magicky vymýtit, jsme byl schopen jen říci, že my jsme byli jeho cílem, ne truhla a zřejmě šlo jen o náhodu.
Nadcházející večer jsme pak zaregistrovali pohyb dvou osob a jedna z nich byla skřet, původně elfka. Někdo nás pronásledoval. Měli jsme na výběr. Buď převzít iniciativu a zkusit s nimi bojovat, nebo hledat nějaké bezpečné útočiště a tam se bránit a nebo pokračovat co nejrychleji dál na západ. Třetí možnost se nakonec ukázala jako nejlogičtější. Nemohli jsme spoléhat na pomoc z Bělozoru a současně jsme netušili, jak rychle dokáže ona dvojice přivést další jejich spojence. Bylo přednější se pokusit truhlu dostat do Bělozoru.
Navíc jsme zjistili, že Siaronova pomoc nabízená ve formě dravého ptáka, který sloužil Nuiovi má konkurenci a pronásledovatelé mají na své straně také tvora s křídly. Díky mocným kouzlům Viena jsme tak pokračovali rychle i přes noc bez delších přestávek na západ.
Ráno 25.7. jsme zaregistrovali další osobu a já jsem ji díky průzkumným kouzlům mohl identifikovat a pokusit zranit. Šlo o postavu, kterou bych dvěma slovy mohl nazvat jižanský čaroděj. Bohůmžel byl před magií dobře chráněný. Předpokládali jsme ale, že pronásledovatelé mají na své straně taky schopného magika. To se nám následně potvrdilo o pár hodin později, kdy naším směrem bylo vystřeleno pár šípů a nakonec i vržena ohnivá koule. Terčem se stali Linn a Su Ši, kteří jen taktak stačili seskočit ze stromu, který následně obalily magické plameny.
Czerzym jejich snahy opětoval stejnou měrou a zdálo se, že jsme jejich útok prozatím odrazili. Poté, co jsme uhasili doutnající stromy, jsme pokračovali dál.
Pozdě večer se nám podařilo dojít k hranici Domény. Hraniční pevnost číslo 7 se stala naším přístřeším a posádka čtyřiceti mužů naší ochrankou. Vyčerpaní jsme šli brzo spát. Stále jsme si ale rozvrhli hlídky pro všechny případy. Ukázalo se, že jsme udělali dobře.
Těsně před ránem 26.7. nejprve před hradby pevnůstky dopadl balíček. Byl v něm mrtvý holub se vzkazem mířícím do Bělozoru a hlava rychlého posla, který byl vyslán stejným směrem na naší žádost.
Následně na pevnost zaútočili další čtyři Dhangáni, což alespoň mně vyvrátilo mylný předpoklad, že předešlý útok této bytosti nemá s truhlou nic společného. Zatímco jsem tyto bytosti vymýtal, podařilo se Atlanovi i dalším vojákům některé z nich zapálit. Oheň je však moc nepoškozoval.
V okamžiku, kdy se vyhoupli až na ochozy hradeb se mi podařilo tři z nich odeslat zpět do stínového světa. Zbylá vyšší forma svedla boj s několika vojáky. Společnými silami jsme ji však dokázali porazit bez větších ztrát.
Czerzym zaregistroval nějaké kouzlo. Správně jsme tušili, že může být truhla v pevnostní budově ohrožena. Stráž ji dělal Moss s Nuiem. Nevím přesně, co se v té místnosti přihodilo, ale podle všeho se tam dostal magickým způsobem jeden jižan, Moss ho dokázal setnout. Ve stejnou chvíli ale vzduchem proplachtila bytost zvaná Chezevin, která čerpá magii z kouzel a z magických předmětů a přilepila se na truhlu. Ta se pod jejím hladem začala rozpad jako by byla ztrouchnivělá. Byl nám tak vyjeven její obsah – bělostná lebka nějakého ještěra, podobného drakovi. A následně se začala otevírat mohutná brána do stínového světa.
V tu chvíli jsem byl v oné místnosti a zkusil jsem tu bránu zavřít. Zdálo se, že nějaké kouzlo té truhly, nebo té lebky působí silně proti mě. Sedmnáctka ale v té chvíli stála při nás. Narušený stříbrný závoj se mi podařilo zacelit. Než se ale tak stalo, zahlédl jsem přes předivo závoje obrysy bytosti, která se snažila vstoupit mezi nás. Byla to obludná hlava zeleného draka a pošpiněná tvárnost, která z ní vyzařovala, mě málem ochromila. Ohromený s děkovnými modlitbami k Rianně a zbytku Sedmnáctky, jsem se posadil na zem, zatímco ostatní zahubili chezevina. Byl to jen stín draka, který jsem zahlédl a i tak to byla intenzivní a děsivá zkušenost a já se ještě nějakou dobu nemohl zbavit třasu, který mnou zmítal.
Po krátkém rozhovoru a plánování co dál dělat, jsme se dohodli následovně. Kontaktoval jsem Víta Povalného v jeho snech a poté, co souhlasil, že nám vyšle pomoc naproti a že máme s lebkou spěchat k Bělozoru, jsme s desetičlenným doprovodem opustili „Sedmičku“, jak pevnůstce místní vojáci říkali.
Nikdo nás již nepronásledoval a poté, co se čaroděj generála Oplacného – jistý Vendelix -mohl s lebkou krátce seznámit a já nad ní zrušil stínící kouzlo, jsme byli vpuštěni do hradu, kde jsme si mohli konečně odpočinout.
27. ráno jsme se pak rozloučili jak s naším průvodcem hraničářem Doubravou, tak s dobrodruhem Krupičkou, který měl dohlédnout na lebku a její přezkum ze strany ATS. Odměna nám měla být podle informací z Tarosu předána až tam. Nic nás již v Bělozoru nedrželo a tak jsme znovu zapřáhli Atlanův vůz a vyrazili na cestu.
U Taroské severní brány jsme byli k večeru 28. 7., a novinky, které se udály za dobu naší nepřítomnosti, jsme mohli díky předem poslanému vzkazu přes Nuiova ptačího posla vyslechnout v našem oblíbeném hostinci U Pavouka, kde pro nás Podklobůk znovu nechal vyklidit pokoj.
Zatímco všechny ostatní kanárky zajímaly chystané sportovní hry, mě oslovila již přítomná Omawanga s žádostí o pomoc se zabezpečením Citadely a místní stráže mě zase požádali o nalezení několika dezertérů. V první záležitosti jsem souhlasil okamžitě. Hledání lidí, které čeká oprátka, jsem chvíli zvažoval, ale rozmluva s místním knězem Lamiuse mě utvrdila v tom, že hrozba blížící se války a případná budoucí dezerce je natolik vážným problémem, že není prostor pro blahosklonnost. Fakt, že rozumím strachu a obavám vojáků, nemění nic na tom, že stejně tak rozumím povinnosti bránit slabší a hodnoty Sedmnáctky proti odvěkém zlu vedenému Démonem, který je po čtyřech tisíci letech zpět v Přírodní úrovni. Lítost nad jejich životy a výčitky nad mým přispěním k jejich popravě jsou na místě. Stejně tak je údajně na místě jejich poprava. Lamiusi odpusť.
