„Pane Podklobůk! Noste to sem! Ať tady Dámám a pánům Kavalírům nevyschne… v krku! Je to historie dlouhá a napínavá… A ty pod tim stolem nechrápej a neruš! Vyprávim to i tobě…“
Takže Pětivěží, jasně… Dorazili jsme tam a hned si to štrádujeme za Lordem Gillenem a jeho lidma, jakože zjistit, co zjistili oni. A oni že prej vytáhli z řeky jednoho živýho, co připlaval polomrtvej s proudem. Tak my hurá! Už jen ten další zbytek.
Z toho zachráněnýho se vyklubal trpaslík. Ne jen tak nějakej. Přímo vnuk krále z pod Minkoru, Kawkaz. Že jako na tajňačku utek z domu, aby zakusil něco z toho hrdinskýho života… Že si ale ukous krajíc… Tak nám pak pověděl, co se stalo. Teda jako tu trochu co si pamatoval. Oživlý stromy, skřeti, kouzla, chaos, smrt… No muselo to bejt pěkně v Kharově dupě… Sedmnáctka odpusť!
No, nechali jsme ho tam, aby se dal víc do kupy, a už zase přemýšleli, do čeho to sakra zase strkáme svoje hlavy… Navrch pak přišla ještě ta Gillenova čarodějka, co sme se s ní potkali, když jsme kuchali…
„Ehm! Tada, když PAN LORD GILLEN kuchal ty odporný salamandry, aby bylo jasno!“
Takže… přinesla nám ukázat lektvar, kterej byl ale úplně bez magie! No fakt! Ani na záděru by ti už nepomohl… A že prej to souvisí s tim bordelem, co se tam stal. Že to vycuclo všechnu magii v okolí. Máme si dávat pozor, kdyby to tam ještě bylo. Víc nám řeknou v Samotě, kousek od hranice s Doménou, kde se ta zlomlha měla zastavit.
A tak jsme vyrazili na Samotu. Cestou tam se samo řešilo, jako v podstatě celou tuhle výpravu, než se na to přišlo…
„Vydrž, holubičko, nebuď tak hrr! Všecko bude…“
Jako kdo za to mohl. Jestli dryády. Nebo nějakej Drikův zapomenutej druid. Nebo Jižani… Nebo někdo úplně jinej. Však spousta důležitejch a váženejch osob tam šla. No, v Samotě nás uvítaly hlavně dvě věci. Novinky, a pak ta zatrolená mlha. To bílý mlíko tam sedělo na Žabím potoce. Bílá stěna vysoká až nad koruny stromů, ve který nejen že je skoro kulový vidět a slyšet, ale ještě ti v ní leze do hlavy hlasy jak z Jam! No vážně! Říkali to chlapy, co do ní zabloudili. Taky prej, že les se probudil a stromy se hejbou a všude nějaký hnusný kytky…
Ale nebylo to všechno jen, jak když chčiješ proti větru. Skrz tu mlhu se probili dva Lovci přízraků! Nikoho teda nenašli, ale prej pokračujou v čištění lesa! A od Března se blíží Hraničáři a Rytíři od Devíti hvězd.
Přiblížila se noc, a my se shodli, že tu zlomlhu aspoň otestujeme, co a jak. A když to jen trochu půjde, tak ráno vyrazíme k tomu místu, kde minkorský přepadli. Zkrátim to, bylo to přesně, jak říkali. Nic vidět, špatně se kouzlí a v hlavě hlas jak prej od samotný Ugrien! Přesně tý, co před rokem proletěla na Mikorem… jako čím dál tím lepší… Tak jsme si řekli, že se na to vyspíme, když už máme umřít. A Walurrinan, to je jeden náš čaroděj…
„Co? Jo, no… Ten s tou VELKOU magickou hůlkou! Prej na ní balí ženský!“
Tak ten, že dá aspoň zprávu do Pagody. Von to tak umí, jakože ve snu s někym mluvit, když chce. Ráno přišel s dalšíma novinkama. Mlha se šíří dál v takovym jako pásu na východ do hvozdu. Ale prej už není tak strašlivá, jako na začátku. Jak kdyby slábla, nebo se to kouzlo měnilo podle potřeby. A taky, že to, co se stalo na Elionský cestě, tak se stalo znova později hlouběji v lese.
No, řekli jsme si, stejně tam musíme, tak asi dem a budem to řešit za pochodu. A tak sme vyrazili do mlhy. Šli s náma i taroský celníci, co strategicky ustoupili do Samoty, když se začala valit ta mlha. Celnice byla kousek po cestě a oni tam měli věci, co by se teď hodili. A když už se tou mlhou dá chodit skoro na pohodu… Prostě, došli jsme tam, sebrali, co se dalo, aby se lidi v Samotě nemuseli okusovat navzájem…
„Hladem! Je vidět na co hned myslíte, vy čuňáci!“
No, a když už jsme chtěli jít, tak z mlhy vyskočila obří, ale fakt OBŘÍ žába a spolkla mě. Fakt! Nekecám! Jako grundli! A strhla se mela. Taková klasika. Trochu se kouzlilo, ostatní ji bodali a sekali, čím mohli, Atlan jí stál na zádech a dával jí, co proto a mě žvejkala v tlamě… Jako nedal sem se, a taky jí dal držkovou. Doslova! Nakonec zdechla a bylo hotovo. Rychle sme šli odnýst věci zpátky. Mě trochu zalátali a dozbrojili a hurá, pokračovalo se.
Tak jsme šli tím lesem, cesta zmizela a vůbec to tam nebylo hezký. A když jsme došli na to místo kde, přepadli tu minkorskou delegaci, bylo to ještě horší. Zmar a bordel všude. Těla koně vozy věci, prostě všechno různě, a ne vždycky pohromadě, tak jak to má patřit. A do toho ještě nějaký mrtvolojedi a jiná verbež. Walurrin si to chtěl dát s jedním na férovku, a skoro ho dostal… A tu oživlou truhlu jsme taky rozštípali na třísky.
Jinak ale nebylo moc co slavit. Vypadalo to tak na víc než půlku těch, co odešli z Minkoru. A my si začali pomalu odškrtávat ze seznamu důležitých lidí, co sme měli najít. Ne moc povzbudivý bylo, když jsme našli ducha jednoho ze skřítků. Nekecám! Duše, co nešla k soudu, protože zapomněla, že umřela. Prej se to občas stane… Byl to ten čaroděj, co dal zprávu na Bílou pagodu, že se něco stalo. Když sme mu pomohli, aby si to srovnal, potvrdil nám věci od Kawkaze. Hlavně ti o skřetech nebyli moc povzbudivý. A taky prý slyšel skřítčí hlas, co se dokola za něco omlouval. Zase víc otázek než odpovědí. A pak se rozplynul a definitivně odešel…
A i my sme pokračovali. Vždyť k poznání, občas horšímu, tady byla jen plus mínus půlka minkorskejch. Takže někde musí bejt i ten zbytek. A kde spíš začít než u toho druhýho místa, žejo? Kousek cesty jsme natrefili na tři mrtvý jižany! Zabijácký komando od pohledu. Takže kdo za to všechno mohl, už bylo vyřešený. Co nám ale zvedlo obočí, byli takový modrý kytičky, co rostly všude kolem těch mrtvol a vinuly se dál na východ jako cestička… Jako kdo, co, proč? V Samotě říkali něco o nějakym druidovi, co měl taky dorazit zkoumat tu mlhu. Tak, že by možná on? Takže vopatrně sme pokračovali dál. Cestou sme tu a tam potkali nějaký další minkorský. V dost podobným stavu jako ty na Elionský cestě… A shodou náhod, vy víte, jak to myslim, cestička z kytek mířila k tomu druhýmu místu.
A tak sme je, kousek od tama, potkali. Dva. Na koních, co jim modře svítily oči. Vznešený elfy…
„Hele ty prďolo, zvopakuj to! Cože? Jestli já kecám?! Vole pojď ven, a tam ti ukážu, jak moc kecám! Nebo si zas kecni na sesli, poslouchej a nerozlej si pivo… Tak co, frajere? No vidíš…
Pane Podklobůk! Další rundu!“
Takže prostě vznešený elfové. Jako já o nich slyšel jen samý pohádky. Ale i tak… Sedmnáctko, posvěť. Bavit se s někým takovým. Navíc každej ve svým rodným jazyce. A v každym z nás si četla jak v knížce… Ta elfka, toho druhýho to moc netankovalo, a jen se koukal. A vona nám teda spoustu věcí řekla. Jako že to bylo komando skřetů a jejich posluhů z Jihu. A ten bordel udělali nějakou fakt hnusnou věcí, co si kdysi vyrobila Ugrien z hlavy šedýho skřítka! Jako mazec! Taky bych tomu nevěřil, kdyby mi to do očí neříkala ta krásně děsivá ženská… A oni do toho zapadaj tak, že po tý zlověci šli, aby ji sebrali a zničili, protože Ugrien byla kdysi taky vznešená elfka! A oni teď po ní uklízej… Takže proto ta mlha! Aby se jim tam neobejdoval nikdo cizej. Nakonec to skoro vyšlo. Proč skoro? No asi tak…
Zabili toho skřeta, co uměl používat tu zlověc, ale zbytek s ní utekl a jejich, jako těch elfů, nějakej další to nějak odnesl. Jak? To nám nechtěli moc říct, a ani nás pustit přesně na to místo, kde se to stalo. Ale prej zbytek z Minkořanů je schovanej v Gariponu! A teda ti zbylý jižani tam zdrhli taky. A ty dva lovci přízraků tam jdou taky.
Takže, asi takhle: moc se nám tu nepleťte pod nohy a mazajte zachránit vaše kamarády. Jo a nešahejte na tu zlověc z hlavy skřítka. My si pro ni pak zajdem. A abyste to měli trošku jednodušší., tady sou další cestičky z kytiček. Jo, za to můžeme taky mi. Lovci sou červený, zlořádi furt modrý a vaši kámoši žlutý. Pac a pusu, a už bežte, než si to rozmyslíme…
A my teda, nepokoušejíc naše štěstí, jsme šli.
Nejdřív po červený, protože sme se shodli, že ty dva Lovci by se mohli hodit. Zvlášť když jsme čas od času narazili na tu a tam mrtvýho minotaura, nebo kentaura. Bez rohů a kopit, protože ty zabijáci těch potvor to nedělaj pro naše krásný voči. Netrvalo dlouho a natrefili jsme na ně. No, vlastně oni na nás. Mysleli si, že za ty červený kytky můžeme mi. Tak jsme jim to všechno vysvětlili…
„Jako jestli je to posadilo na prdel, jak nás? Hele asi tak… U těhle typů prostě nevíš… Jestli je něco zajímá nebo je jim to ukradený. Vždyť kolikrát máš vůbec pochyby, jestli ještě dejchaj…“
Nakonec slovo dalo slovo, a že ten V´išar s Mirrou, tak se totiž jmenujou, vyrazili napřed. Že by sme je zdržovali. Ale jako pomůžou, to zas jo. Rozsekaj monstra, a když se nebudeme loudat, tak pomůžou i s tím zbytkem skřetího komanda. A tak jsme co nejrychleji cupitali do Gariponu. Cestou nás taky povzbudil Walurrian, kterýmu skrze sny řekli, že v ruinách města je ještě nějaká družina, co tam něco hledá nebo tak, a že taky pomůžou zachránit zbytek minkorský výpravy.
Nebudu to natahovat, došli jsme až tam. A našli přeživší, kterejm už pomáhala družina Ilji Čajkova, aby nemuseli po potvorách házet jenom klacky a kamení. Jeho, spolu s tím učencem přes mapy a elfem, co jim nosil kufry, sme se už potkali kdysi v těch horách u Mikoru, co tam maj města trpaslíci. Jak je ten svět malej, co? Jen ten čaroděj přes vodu s nima tehdy nebyl… A byla tam taky elfka Hanaqawa, která tam byla v podstatě za dryády, protože komando a politika a tak…
Kdo teda přežil? Sianaldor, vůdce výpravy. Pak Dagur, trpasličí stavitel a jeho pomocník. Čaroděj Zalalka s učedníkem. A dva vojáci od Elamise, co doprovázeli legáta. A ten taky. Jako legát Madevar, ale mělo to háček. Vlastně docela hák. Zajalo ho totiž to jižanský komando. Prej ještě v tom bordelu na Elionský cestě. Čarodějové potvrdili, že je živej. Takže ho pak vlekli celou cestu. Proč a nač, kdo ví? Zase to jen rozvířilo spekulace, proč útočili na karavanu. A teda Atlan tam čekal svého tátu, ale ten kryl ústup a potkal se s osudem, co hledal.
Jako bylo jasný, že lagáta nemůžeme skřetům nechat. Zvlášť když už takhle, zpátky do Minkoru, nepřitáhneme skoro nikoho… Takže jsme se shodli, že vyrazíme na druhou stranu města, kde se maj schovávat zlořádi a osvobodíme ho. Hlavní problém byl, ne jestli je vyndáme, ale aby oni nestačili použít Madevara proti nám. Nebo ho dokonce zabít. Ale bylo nás docela dost: my, Minkorský kanárci, spolu s Hamrem, Čajkov, Sialnardor s vojákama, elfka a dva lovci přízraků. Mohlo to vyjít, když to dáme dohromady.
„Jako hlavy sem myslel! Jinak by to nefungovalo… Možná u Čeříma? Tam si pořád nejsem jistej…“
Takže sme šli k tunelům pod vodopádama. Skřeti totiž seděli nahoře v rozbořený pevnosti. A v těch tunelech byli zase minotauři. Proč by to mělo bejt jednoduchý, žejo? Sedmnácce dík, jsme sebou měli ty dva zabijáky a díky nim sme ty minotaury udolali skoro jedna dvě. Pak se začal plánovat přepad ukrytých jižanů. Walurrian se odtělil… jako že opustil tělo, a šel na výzvědy, jak to tam vypadá. Nakonec nám dal hrubou představu, jak to tam vypadá a proti komu stojíme. Byl to skřet a dva jižani. Takže nás bylo fakt hodně. Teď to jen vymyslet aby legáta nevzali pod krkem nebo rovnou nepodřízli. Nemohli jsme to ale rozmýšlet do aleluja. Ale i čas byl proti nám. Hanaqawa dostala echo, že její komando bojuje na jih odsud s dalšíma jižanama, co jdou asi vyzvednout tuhle grupu.
Takže plán byl, že se čarodějové, zase odtělený, zkusej mluvit s Madevarem. Připravěj ho na osvobození a pak ho zkusí kouzlama oddělit od těch zabijáků z jihu. A když to klapne, tak na ně vletíme. Já byl spojka a dával pozor, kdyby to šlo do hajzlu, páč umim po jižansku. Něčeho si zlořádi museli všimnout, ale čarodějové to zvládli, takže sme na ně vlítli. Zkoušeli zdrhnout, ale nebylo moc kam, takže nakonec z toho byla mela. Šípy hvízdaly, meče, sekery, kladiva a kouzla… Však to znáte. Nakonec sme je udolali, když ten skřet skočil z hradeb do jezera! Hezky se proletěl, ale dole už byl tuhej. My to zvládli skoro beze ztrát. Lovkyně měla díru v noze a Čajkov přišel o prsty. Ale Lin mu je zas přikouzlil zpátky.
„Jo jo! Von je malej, ale šikovnej. A taky zaláskovanej a ZADANEJ! Takže si nechte zajít chuť, krasotinky!“
Vyhráli sme. Pomsta byla dokonaná, a dokonce, jedna z těch tří, jižanská hrdlořezka, byla jen pěkně zvalchovaná, ale živá. Určitě se jí budou v Tarosu na pár věcí zeptat. Ale tyhle typy, co choděj se skřetama na takovýhle mise, to jsou jiný tvrďáci. Z tý toho moc nedostanou… Nebo to bude trvat strašně dlouho.
No, sbalili, jsme těch pár věcí, co za to stáli, a šli se kouknout na Madevara. Byl z něj takovej zmučenej uzlíček neštěstí. Ale tak by asi vypadal každej, kdyby ho do prádla dostalo komando z Jihu. Náš skřítek si ho vzal na starost, a dával ho cestou zpátky dohromady. Našli jsme i tu zlověc, co po ní šli ty vznešený elfové. Byla to taková hnusotyč s naraženou skřítčí hlavou… A bylo to nechutný a divný, protože ta hlava byla ŽIVÁ! Já sem to teda nezkoumal, ale Atlan byl tak odvážnej, nebo hloupej, a zkoušel na to mluvit. Nechal toho, když mu to začalo vysávat duši… Jako fakt zlá věc! Říkal to ten V´išar, když se na to šel podívat.
A my teď měli dilema. Nechat to tam, nebo čekat než si přídou elfové… Nakonec to dopadlo tak, že ta věc tam jednu chvíli byla a další už ne. Co na to říct? Asi nic, a tak se to začalo pomalu rozcházet. Lovci odešli dál čistit les, Čajkova grupa tam zůstali dál prozkoumávat Garipon, a my, spolu se zachráněnejma a Hanaqawou sme se vydali zpátky.
Cestou sme se ještě zastavili u mrtvoly Atlanova otce a řádně ji pohřbili. Jako na konci to byl frajer. Kdo z nás, až předstoupí před Soudce, bude moct říct, že sebou vzal minotaura, co? Jo a taky, sme šli na to druhé místo, kam nás předtím elfové nechtěli pustit. Moc tam ale nebylo. Jen mrtvola skřeta prorostlá nějakou divno kytkou. Jako vypadal, že si to umírání fakt užil…
No a ukončili jsme to zase na Elionský cestě. Tam nás potkala Quatlapuatlu s Hadunem. To je další družina z Minkoru, co nám měli pomoct, kdyby to bylo potřeba. Pomoct moc potřeba nebylo, tak se začalo řešit, jak nejlíp uctít mrtvé a Sianaldor s ostatníma se chtěli rozloučit, a tak ty věci kolem. Pak už sme se jen dokodrcali sem k vám do Tarosu. A teď sedíme tady.
A to je asi tak všechno, no…
„Pane Podklobůk! Ještě jednou dokola! NA MINKOR! A ty s těma skřipkama, zadrnkej něco hezkýho… Ať nekončíme na tak pochmurnou notu. Máme před sebou válku, co musíme vyhrát!“
