Do Tarosu jsme došli večer 5. 7. 851 k.l. v doprovodu družiny trpaslíka Haduna a mé kolegyně z Bílé pagody Quatlapuatly. A nebyli jediní, kteří nám a zachráněným z Minkorské delegace dělali společnost. Také s námi šla bývalá vojačka Izolda a elfí léčitel Enkede od Arleny, který dokázal během noci v Březnu uzdravit od nejhoršího mysl mučeného plavenského delegáta Madevara. Mimo vnuka urozené paní Sianaldora a architekta Dagura Jabodvilda s námi šli ještě mistr Zalalka a žoldák od hraběte Elamise, Sliepko Kurič, který měl dohlédnout jednak na Madevara, ale také na odvoz Arvazarů z Tarosu. Co všechno se dělo při záchraně delegátů poté barvitě vyprávěl Nui a tak již sepíšu jen něco, co si zaslouží být zmíněno.
Zatímco Moss vyjednal u Madevara oficiální osvobození z otroctví, neboť ho trápilo, že existuje člověk, který za něj legálně (v Mořském císařství) zaplatil a tomu byl stále Moss dlužen kvůli útěku, já jsem si cestou do Tarosu připomínal okolnosti doby, kdy jsem se s Madevarem poprvé potkal. Zajat plavenskými psovody, předhozen s náhubkem Jowanovi a jeho kolegům psionikům. Den, kdy byl téměř umučen můj mistr Wan a možná proto pak nepřežil magický kruh na zahradách Bílé pagody. Tehdy jsem Madevara vnímal jako pokrytce, který činí morálně správné rozhodnutí jen, když se mu to hodí.
Byl to on, kdo na naléhání Elamise zajistil mé propuštění ještě před tím, než celé válečné snažení Plaveny ukončil přílet Ugrien. Ale do doby, než mě ozvěna krutosti Ugrien dovedla do Gariponu k jeho osobě, choval jsem ho ve svých vzpomínkách jako člověka, kterému nic nedlužím. Jeho zubožený stav, ve kterém jsme ho našli, na hraně jeho příčetnosti a bez naděje, změnil můj pohled na jeho osobu. Jakýmkoliv mohl být člověkem, tohle si nezaslouží nikdo a já ho litoval a vyčítal si, že nám jeho záchrana trvala tak dlouho. Nebýt Viena a později Enkedeho, mohlo být všechno jinak. Jsem rád, že je to nakonec Madevar, který zastupuje vojenskou pomoc Mořského císařství v Tarosu. Nějaké rozepře z minulosti mezi námi, mezi Minkorem a Plavenou, musí jít stranou. Měl jsem Madevara možnost poznat lépe a mám pocit, že to je v jádru dobrý člověk.
Ale přesuňme se raději do Tarosu. Po rozloučení se s Minkorskou delegací, která směřovala své kroky do Taroské Citadely, my jsme na doporučení zamířili s Izoldou a Enkedem do hostince Taroských hledačů, kde probíhala registrace družin, které se chtějí zapojit do obrany města. Pak jsme zamířili do našeho oblíbeného hostince U pavouka pod Citadelou u severní brány a zjistili jsme nemilou skutečnost. Jako všechny hostince ve městě i tento byl narvaný. Většinu osazenstva tvořil Řád kavalírů a dam vznešených umění z Východní dálavy založený nám již známým dobrodruhem a umělcem, Miškem Vlvičem, též nazývaným Mirtalikon, kterého jsme zahlédli v Minkoru při příležitosti zjevení samotné Mirtal.
Mimo kavalíry a dámy, které nebyly tak vznešené jako umění, kterému slíbili věrnost, jsme se od výčepního Podklobůka dozvěděli, že zde pobývají i Dva čarodějové, což nám brzy po našem příchodu potvrdil rozhořčený Manfred Stínovlas, který žádal o klid ke spánku. Toho jsme se U pavouka dočkali nakonec taky díky našim dobrým vztahům s provozním.
Czerzym se ještě večer stihl setkat s Iši, která mu vyjevila nějaké plány od Naramien týkající se nevyřešené záležitosti okolo Zurku. Řekl nám to až později při jedné procházce městem a ve zkratce šlo o následující.
Správce sféry ve stínovém světě, kterou jsme navštívili, je vázaný nějakým kouzlem, které na něj seslal před svou smrtí arvednaský čaroděj Maexar. Proto byl tak nápomocný, když tam Czerzym s námi v doprovodu přišl. Hrijdheeran by se údajně rád toho kouzla zbavil, ale k tomu je potřeba to kouzlo znát, abychom jej dokázali zlomit. Ani Naramien tajemství Vázacího kouzla nezná, ale setkala se s šedým skřítkem San Žinem (mimochodem toho Vien zná a několikrát se s ním potkal), který Žluté dračici dal tip na osobu, která něco takového bezpochyby ovládá.
Parvíz Mušaraf, vůdce magického kultu Černá růže založeného Šedým drakočlověkem Murtisem. San Žin by rád tohoto jižanského čaroděje taky rád vyzpovídal, neboť ví něco o pohřešovaném šedém skřítkovi Rogim a možné probouzející se buňce Zin Zarových následovníků – Černých křídel.
Naramien tedy po Iši vzkázala Czerzymovi, že zde je možnost celý proces, celou tu cestu do stínového světa zopakovat a dostat se tak do Zurku. Jejím cílem a zřejmě i šedých skřítků, bude tedy zajmout Mušarafa za války, pokud jí tedy bude přítomen. Druhá možnost je, že by se pro něj vydala nějaká družina (sebevražedná mise hodná kanárků) na jih do Držav. Sídlo Černé růže stojí na kopci v Zurkhenově čtvrti u Nočního hradu ve městě Aurenean. Iši měla informace o tom, že zde existuje možnost se na jih dostat rychle a bezpečně díky Světlonošům a jejich sympatií chovaným k Atlanovi. Mohli by nás pustit do jejich pevnosti Braghima stojící na západní hranici Bílích hor. Víme jen to, že by bylo dobré tuto možnost mít a podle slov Iši bychom se ve válce měli zaměřit na potírání nemrtvých myšlenkových bytostí, abychom tu Braghimu měli jistou.
No zní to hodně divoce, ale všichni jsme se shodli na tom, že to bude aktuální až v budoucnu a teď si tím raději nebude dělat starosti.
Nui pak večer ještě stihl návštěvu svých příbuzných a ujistil se, že je Arvazarům ve městě lépe než v Tichých vodách. Údajně se většina mužů již upsala armádě a s jejich pobytem jim významnou měrou pomohl jednak kněz Plískanica a taky církev Estel, které slíbila věrnost Nuiova starší dcera Morea.
Další den, tedy 6.7., se nesl v duchu zařizování různých povolení a snaze zorientovat se v tom chaosu, který ve městě zavládl. Byly zde již armády z Horské císařství a družiny z provincií Zlatého hvozdu, které se usídlily převážně na jihovýchodě města v ulicích, kde žila skřítčí komunita. Také v Tarosu byla již armáda Východní dálavy a Almendoru, z většiny tábořící za Ellionem na východ od města.
Já s Czerzymem a Linnem, který s sebou přivedl i Su Ši, jsme se potkali ráno u budovy Cechu čarodějů, kde jsme se dozvěděli vše potřebné k tomu, kdybychom nedejsedmnáctce museli ve městě kouzlit. Měl jsem tu čest se tam setkat s čarodějem Vaxem a mezi přítomnými jsem zahlédl i známého mistra zamykací a odeklínací magie Varaxe Xaviera.
Su, díky své delší přítomnosti ve městě, nám hodně poradila a vysvětlila, co se kde a jak změnilo. Dělala nám pak společnost a jak jsme pochopili i z jejich (jejího a Vienova) chování, je to mezi nimi vážné.
Ale teď už k tomu dobrodružství. Zatímco jsme stáli fronty a vyplňovali formuláře, Atlan šel společně s Nuiem navštívit svou Taroskou akademii šermu (TAŠ), kterou zde před naším posledním odjezdem Atlan založil díky pomoci mladého Zkazského. Jak jsme od něj pak vyposlechli, v jeho škole byla zabydlená část Waldenovi armády – přesněji 1. průzkumný a hraničářský prapor almendorské armády zastoupený kapitánem Mstišem z Bobrušky, kterého jsme zahlédli před pár měsíci v Brigově studánce.
A k Pavoukovi Atlan přivedl k překvapení nás všech i Učukilu. Jak jsme zjistili, v Lese Černých bříz to nedopadlo dobře. Čaroděj Bořkovoj Bezkola a další, kterým Uču dělal průvodce, se stalo něco podobného, jako jejich předchůdcům. Uču nám řekl jen to, že slyšel výkřiky a pohybující se stromy a že s požehnáním Sedmnáctky raději utekl a vstoupil při nejbližší možné příležitosti do Almendorské armády a voila, je z něj desátník.
A od kapitána Mstiše nám společně s desátníkem Čeňkem Obřízkou, Atlanem a Nuiem nesou naši první prácičku. Vystopovat deset pohřešovaných vojáků a družinu Tataniy, kterou jsme jednou potkali při táboření na Ellionské cestě.
Podařilo se mi přes osobní věci dvou pohřešovaných zjistit, že desátník Jošt Ježek je mrtev a jeho tělo leží blízko strážnice, kam měla celá kompanie namířeno a družiník Tataniy, jistý Taramil, žije a nachází se na podobném místě. Z Taramila se vyklubal námi dříve zachráněný Taranis, který již odhodil své jméno a nejspíše kvůli posměchu místních zvolil toto nové krycí jméno.
Zmíněná strážnice byla ve skutečnosti ruina staré arvedanské strážnice, která stojí jižně od Ellionu asi pět dní cesty na koni na západ od Tarosu v pláních, blízko trosek Perilonu. A cíl celé výpravy měl být vyzvednout skřetího zajatce z Rašal Nafu pro extrakci informací. Náš cíl byl zjistit, co se těm před námi stalo a přivézt zpátky přeživší, ideálně i se skřetem.
Souhlasili jsme s tím a společně s dvaceti dvěma vojáky a Su jsme vyrazili na zapůjčených koních na východ do Zamarska a dál.
11.7. pozdě v noci jsme dorazili na místo, kde jsem věděl, že se nachází Taramil. Skrýval se v remízku blízko ruiny. K té bylo před pár desítkami let přistavěna z okolního kamení menší budova, kterou dříve občas někdo z taroských badatelů a dobrodruhů využíval. Taramil byl vyčerpaný a vystrašený. Rozhodně ne takový, jak jsme si ho pamatovali. A byly k tomu důvody. Jednak viděl zemřít všechny vojáky, jejichž těla se rozkládala rozeseta okolo stavení společně s jejich koňmi. Později byl Taramil na své stráži svědkem smrti i svého přítele, čaroděje Severixe. Zbytek družiny, jmenovitě Tatania, Žlak a Otvoj Pivek se měli nacházet uvnitř budovy společně se skřetem a s Rašalnafanem, který ho tam přivedl v poutech.
Po důkladném průzkumu místa všemi možnými prostředky jsme zjistili, že uvnitř jsou čtyři živí a že v rozpadlé věži sousedící s domem se ukrývá malá myšlenková bytost, můra smrtihlav, která, jak jsme později poskládali z různých informací, sloužila Kharovu vykonavatelovi, knězi Temné kápě. Určitě díky Sedmnáctce mě napadlo se při magickém průzkumu místa rozhlédnou z výšky i do širokého okolí, neboť kdybych tak neučinil, tento příběh bych už nemusel vyprávět. V dálce jsem totiž zahlédl v temnotě se nadpřirozeně rychle pohybujícího se skřeta, kterého nesl nějaký humanoidní tvor ze stínového světa. Oba byli doprovázeni bytostmi podobajícími se přízračným vlkům. A mířili rychle k nám.
Nebylo moc času na rozmyšlenou. Vzhledem ke způsobu přepravy dotyčného Démonova služebníka jsem věděl, že půjde o nesmírně mocného skřeta a že střet s ním nemusí skončit v náš prospěch.
Kontaktovali jsme na dálku Tataniu, abychom zjistili, jaká je situace. Za smrt vojáků a Severixe mohla ta můra. Respektive jí podobná, která při smrti otrávila prostor kolem domu a na místě usmrtila deset koní a deset vojáků. Skřetovi se podařilo dostat z pout, zabít Otvoje a díky smrtícímu kouzlu venku drží zbylé osoby v šachu. A nejspíše čeká na příchod toho Démonova kněze.
Po delším plánování jsme se shodli na tom, že bude nejlepší skřeta co nejrychleji zabít a dostat ostatní z budovy. Linn byl připravený, aby případným postiženým otravou pomohl. Já byl připravený na tu můru upozornit a zkusit ji zneškodnit dříve, než napáchá více škod.
Ještě v noci se rozsvítilo magické světlo a do skřeta, který byl skrze otevřené dveře do domku vidět, se zabodlo mnoho šípů. Držel se na nohou o pár vteřin déle, než by i u skřeta člověk očekával, ale nakonec se svezl k zemi.
Tatania se změnila v ptáka a vyletěla komínem a po zbytek doby nám dělala v této podobě společnost. Krom Žlaka tam byl ještě jeden muž, ten jižan. Jmenoval se Useraráma. Byl odhodlaný jít s námi a Obřízka ho chtěl dostat do Tarosu.
Rozhodovali jsme se, jestli se tomu služebníku Khara postavíme. Na základě Nuiových znepokojujících legend z jihu a Czerzymových interních informací z Šinova spolku, jsme byli nalomeni. Poslední polínko obav na oheň přiložil právě rašalnafan, který nám sdělil, že jsme blázni, pokud se chceme postavit knězi temné kápě. Po odsouhlasení Czerzyma jsem zavolal díky přívěšku, co mi v Zelanech dala Marantiel, o pomoc Alwarinovi. Odpovědí mi bylo prosté: „Ujíždějte k Tarosu.“
I když někteří nevěděli všechno a nerozuměli tomu, před kým stojíme, nebyl čas jim to vysvětlovat. Nasedli jsme na koně, někteří museli jet ve dvou a uháněli jsme na východ. Když jsme byli jen pár mil daleko, strážnici pohltil ohnivý žár a i přes stoupající kouř jsme jasně zahlédli okřídleného bojovníka světlonoše a jak před ním vyrostl skřet do obřích rozměrů a jediným máchnutím svého palcátu ukončil jeho existenci.
Z toho místa jsme, my čarodějové, zaslechly seslání mnoha mocných kouzel a jedno z nich se náhle skrz naše srdce a mysli přelilo jako přílivová vlna. Podlomilo kopyta našich koní ale i víru a naději nás ostatních. Jen stěží se tomu člověk bránil. Následoval ryk polámaných koní a řev vojáků. Několik jich pádem přišlo o život. Členům naší družiny se naštěstí nic nestalo. Atlan s Vienem ale leželi nehnutě na zemi a odmítali jakkoliv spolupracovat. V jejich tvářích se zračila bezmoc. To kouzlo jim naprosto zlomilo vůli o cokoliv se snažit. Díky modlitbám a pohledu, který na nás upřela Sedmnáctka, jsme se však dokázali posbírat a připravit se na střet s těmi přízračnými vlky, kteří měli dokončit toto Démonovo dílo.
Díky kouzlům a statečnosti přeživších jsme je udolali a zahnali do sfér, ze kterých přišli. Útěk byl ale již vyloučen a my se obávali, že si pro nás smrt stejně přijde. Pak jsme ale na nebi ze směru od ruin strážnice a plamenů, které ji olizovaly, zahlédli siluetu gryfa a dvou jeho pasažérů. Byl to Wilkan a subotamský mnich Failandur. Oba dva byli zranění, vyčerpaní a vyděšení. Nerozuměli moci, se kterou se tam pokoušeli měřit své síly a hned jak se jejich pohled střetl s tím mým, věděl jsem, že musíme uprchnout stínovým světem. Ihned jsem začal otevírat bránu, zatímco ostatní nervózně hleděli k západu a snažili zjistit, co se tam stalo.
Z otevírající brány vystoupily další osoby, subotamové Meldagor a Preščo a byl s nimi i další původem albirejský čaroděj Rudolf Prefix. Tři zraněné a nepříčetné vojáky odnesl na gryfovi Failandur míříc přímo do Tarosu, aby tam předal co nejdříve zprávy. Ostatní nás společně provedli stínovým světem. Tam jsme jim mohli všem poděkovat a domluvit se, jak to bude dál. Někteří pokračovali dál stínovým světem, Wilkan vystoupil s námi v Zamarsku. Tam nás už znali a měli informace o našem příchodu. Moc jsme se kvůli případné panice nešířili o tom, co se tam stalo. Bylo téměř ráno a všichni jsme byli hrozně utahaní. Když nás správce Zamarska společně s čarodějem Zamarixem ujistili, že je hrad strážený, konečně jsme mohli vydechnout.
Další den, kolem poledne 12.7. jsme nastupovali na říční loď směr Taros a loučili se s Wilkanem, který chtěl v Zamarsku zůstat pro případy, kdyby se ještě něco stalo. My s ostatními přeživšími vojáky, Taramilem, Žlakem, Tataniou, Userarámou, Su a s Učukilou jsme pluli na východ. Díky příznivému proudu a větru jsme stáli u přístavu u Západní brány 13.7. před půlnocí. Díky vojenskému doprovodu jsme se bez problémů dostali do města a tam se rozloučili. Čekalo nás ještě vyjednávání s Podklobůkem, který měl zase všechny pokoje obsazené, ale když viděl naše smutné obličeje a zlatou minci, nějak to vykoumal, že jsme se nakonec mohli vyspat.
Další den jsme já, Czerzym a později se k nám přidali i skřítci, navštívili mši u Věrné a Mauril, potom jsme rozeslali pár dopisů Sianaldorovi a Madevarovi, abychom je informovali, že jsme zase u Pavouka a že jim nabízíme případnou pomoc. Samozřejmě jsme spíše chtěli vědět, jak jdou jednání a něco málo se zákulisí. No a nakonec jsme poslali zprávu i Mossovi, který místo ježdění v sedle koně na pláních a boji s temným knězem Khara Démona pomáhal s výslechem jediné zajatkyně z našeho výletu do Gariponu.
Atlan mezitím zjistil, že jeho poštovní obrněný vůz s balistou na střeše sice do města přijel, ale záhy byl zabaven Taroskou armádou jakožto válečný stroj a tak mu zbyl jen pes Komodor, který mezitím dělal starosti alemdnorským vojákům v TAŠi, neboť přišel o svou boudu. Navrhli jsme Atlanovi, aby zkusil požádat o pomoc Sianaldora. Že by se z vozu stal majetek Minkorské armády a Atlan by měl od Sianaldora větší šanci kdykoliv si ho vypůjčit pro osobní účely. Byly rozeslány dopisy, sjednány schůzky a já jen Atlana varoval, ať si dává pozor, co Sianaldorovi podepíše, aby se třeba chudák neupsal armádě, pokud chce jen dobrodružit.
