Expedice z Bílé pagody a svátky v Minkoru

Věděl jsem, že budu v Minkoru jen krátce a tak jsem nedokázal odmítnout prosbu velmistra Nan-šaeho. Šlo o terénní cvičení se studenty a průzkum nedávno nalezených arvedanských ruin lesního zámečku, které pomohl odhalit Tíretuir a následně družina Chana a jeho elfího parťáka . Mistr Ven Li byl zaneprázdněný výzkumem na Pagodě a velmistr se mi svěřil s tím, že by raději měl se studenty někoho, koho lépe znají. Pochopil jsem to tak, že velmistr chce mít pana Li raději na očích zde v Pagodě. Mělo to být maximálně pět dní, tak jsem souhlasil. Pagodě dlužím více a nemohu si vynachválit velmistrovo pochopení a zázemí, které mám v Pagodě k dispozici.

Mí společníci to až na drobné protesty a z části i povedené vtipkování pochopili. A to i přesto, že se jim večer před mým odjezdem ozval Oda Fasíř se starší záležitostí, o které se zmiňoval už v Tarosu – a sice lovem upíra Meredina a hledáním pověstné Číše Vědění, kterou se ten temný duch v posledních letech snažil sestavit. Naše družina měla asistovat církvi Sirril v jeho dopadení. I proto jsem považoval mou absenci v jejich následných dobrodružstvích za ne tak důležitou, protože mé schopnosti církev Sirril hravě předčí. I ten večer se ukázalo, že Meredin je velmi dobře astrálně skrytý a ani zázemí bílé pagody a trpělivé splétání pátracího kouzla v mém podání neslavilo žádné úspěchy.

Ráno 14.6. na Den Jednoty jsem společně s dvaceti studenty a několika kolegy vyrazil na cesty. Jmenovitě se mnou šli například: bratránek Viena Sigong, sestra Atlana Idris, Tulkwendi, Čin Kwu-Šen, Berenius, přes počáteční protesty i mistr Banad, jehož zkušenosti a specializaci jsme nejvíce potřebovali. Mimo čaroděje s námi šel taktéž velekněz  a , kteří se zajímali o staré zahrady, které k ruinám zámečku měly patřit. I proto cesta ubíhala rychle a bylo stále čím zaměstnávat mysl.

Družina, co zámeček objevila, nyní působila v Marellionu a její členové se snažili po boku Taroských hledačů pátrat po arvednaských artefaktech a jiných cennostech. Věděl jsem, že minimálně Chan se před válkou plánuje přesunout do Tarosu, takže si pak budeme moci popovídat a já za Pagodu mu budu moci ještě jednou poděkovat.

Průzkum ruin byl náročný hlavně kvůli jejich stavu. Muslelo se odklízet, kde na řadu přišla hlavně časoprostorová kouzla, ve kterých jsem se i já měl ještě co učit. Vyzvedli jsme několik cenností, které tady arvedané a vojáci jihu nechali, několik kosterních pozůstatků těch, co odmítli odejít v naději, že je průzkumné oddíly Turgula neobjeví. Zámeček byl tedy již před třemi tisíci lety vyrabován, ovšem některé cennosti v podobě fresek, soch, váz nebo magických systémů zajišťujících cirkulaci vody, osvětlení, nebo ochranu, tam stále byly. Sice nefunkční, ale stále bylo co prozkoumávat a aktualizovat naše vědění o těchto arvednaských vymoženostech. Hlavním přínosem byla však možnost prakticky využít a trénovat pokročilejší kouzla, která jinak studenti nemohou ve městě zakusit a jejichž aplikace na půdě Bílé pagody je omezená.

Velekněz společně se svým skřítčím doprovodem nalezl několik vzácných bylin a dřevin a většinu času strávili jejich identifikací a zaznamenáváním do jejich knih. Pochopil jsem, že zámecké zahrady byly dříve bohyni úrody zasvěceny. Se znovuvysvěcením církev podle všeho nespěchá. Na cestu zpátky s sebou vzal Quneron několik sazeniček a semen, aby je mohli studovat přímo v Minkoru. Cestu k zámečku ji zavál čas a nebylo vůbec lehké se tam dostat, natož to konkrétní místo v jednom z údolí nalézt.

Do Minkoru jsem se vrátili 19. 6. Velmi brzo jsem se setkal se svými spoludružiníky a dozvěděl jsem se od nich smutnou novinu. Krátce po našem odjezdu byl na Zlatém náměstí během bílého dne zavražděn Oda, patrně někým od Strak. A vše souviselo s jejich pátráním po tom upírovi a číši. Meredina před družinou vystopovala a vyhnala do vnějšího světa Latharen, kterou následně i představená církve Sirril Kidiri považovala za hlavní podezřelou. Číše totiž nebyla nalezena a do toho všeho byli zapleteni Vládci peněz, pro které nejspíše Latharen znovu pracovala. Všechno to pak shrnul velitel Lou Pak, když šel mým společníkům ještě jednou poděkovat a předat informace o tom, co jeho vyšetřování a výslechy zadržených přinesly. A aby toho nebylo málo, byl zavražděn i ork Shash-Lik, kterýžto se stal nevinnou obětí v tom všem jen proto, že to byl ork a měl podobné jméno s jiným orkem, který byl do toho všem také zapleten. Před svátkem slunovratu a velkou asarijskou oslavou blahobytu, která se měla za pár dní přehnat městem, jsem stál u hrobu dvou mě známých osob, z čehož jedné jsem dlužil záchranu svého života. Církev Sirril prostřednictvím její představené a velitel Loupak nás ujistili, že se pokusí rozkrýt tu zločineckou strukturu, která za tím stála. Vrahové Shash-Lika již byli potrestáni. Trpaslíka Wodvara, který dal rozkaz orka zabít, ráno 21.6. popravoval na Zlatém náměstí Moss.

Určitě jsem měl v plánu poptat se v Tarosu po podezřelém z vraždy Ody – jistém Li Wuovi, i když předpokládám, že naše první kroky v této záležitosti budou spíše směřovat přímo do katedrály Sirril na Chrámovém vrchu, neboť tam už zřejmě budou mít více informací a je v jejich zájmu vraha jednoho ze svých služebníků vypátrat. Třeba se jim ale bude hodit naše pomoc.

Smutek ze smrti našich nevinných přátel alespoň z části zahnaly slavnosti slunovratu, při kterých do Minkoru zavítalo hned několik dobrých myšlenkových bytostí přilákaných veselím a radostí prožívanou místními. Jednak se u levého břehu Ellionu naproti Iglabandaru zabydlel mocný Sikojakatl, kterého přilákala bezstarostnost minkorských a na Kopečku se objevila vzácná forma dobrého Minotaura, kterého hobiti pojmenovali Zvonivol. Jeho příchod způsobil nemenší poprask jako ten u Ellionu, neboť všechen dobytek i drůbež na Kopečku začaly vykazovat obrovské výnosy. Zvonivol se pak přemístil na západní venkov za hradby, z čehož měl jistě velikou radost téměř krachující Budeš Babuška, kterému jsme před půl rokem pomáhali s baziliškem.

Svátky jsme tak prožili ve štěstí, většina z nás společně se svými rodinami, Moss, Czerzym a Nui pak přátelským posezením v jednom z našich oblíbených hostinců. Probuzení do dalšího rána bylo alespoň pro mě docela šokující. Bílá pagoda se hemžila rychlými posly a překřikováním. Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se, že výprava minkorských vyslanců a jejich stráž byla na cestě do Tarosu někým přepadena, den severně od Března. O celé záležitosti věděla nejvíce velmistryně Taxaonirta, jejíž učedník Čin Zan měl o jejich cestě podávat zprávy. Nebyl to ale jediný čaroděj, který s tou výpravou cestoval. I mistr Zalalka a jeho učeň Klopytal mohli v tuto chvíli být po smrti. A nejen oni. Věděli jsme, že Atlanův otec Alavar vyrazil na stará kolena, poté co splatil rodinné dluhy prodejem legendárního kopí, na jih, aby dohnal Minkorské vyslance a dal se do služeb Sianaldora a nejlépe zemřel ve válce. Atlan se sice tvářil, že se o svého otce nebojí a že to bylo jeho svobodné rozhodnutí. Já si ale nebyl jistý tím, jak moc je to pro Atlana důležité. Proto jsem ho měl v následujících dnech více na zřeteli.

Nicméně v Pagodě jsem se záhy prostřednictvím hobitího poslíčka Jelítka doslechl, že jeho milost Elamis er Gwendor by naši družinu rád viděl u Paláce rady, protože bychom to mohli být právě my, kdož přijde celé záležitosti na kloub a zkusí najít a zachránit ty, co přežili. Rychle jsem svolal zbytek naší družiny a i s Atlanem, který dorazil s krátkým zpožděním, jsme se všichni potkali u paláce okolo 10. dopolední.

Tam nám bylo vysvětleno, že nás jednak Elamis a také Jabodvildi, se kterými má Vien velmi dobré vztahy, podpoří ve jmenování naší družiny výše zmíněným úkolem. Ne všechny slavné minkorské družiny byly zrovna k dispozici a my už jsme pro místní něco vykonali a vědělo se o nás. Za mé nepřítomnosti stačili mí společníci utužit dobré vztahy i se starostou Sezdola a i ten nás proto nakonec před ostatními členy Rady sedmi podpořil.

Moc jsme toho nevěděli. Mohlo jít o práci dryád, nebo o nějaké menší komando z jihu, které přepadlo minkorskou delegaci. Každopádně šlo podle prvních zpráv o mocnou magii, která zamořila obrovské území okolo Ellionské cesty jen kousek od hostince Samota a celnice na hranici mezi Taroskou doménou a Svobodnými hrady. Žádné informace nešly ven a žádné dovnitř toho území. Celé místo bylo údajně zahalené do magické mlhy a zamořené zlými myšlenkovými bytostmi. Nebyly zprávy zatím o nikom, kdo by tu událost přežil a mohl o ní vyprávět.

Po finanční pomoci, kterou jsme na výpravu obdrželi, jsme se rychle připravili na cestu. Atlan si vyzvedl své nově očarované Canpeleco, ostatní se rychle rozloučili s rodinami a vyrazili jsme k východní bráně. Přidal se k nám na popud Jabodvildů trpasličí kněz Merna Hamr Hardtmuth, který se ukázal jako veselým, věrným a zkušeným společníkem, který si málokdy na něco stěžuje. U brány na nás už čekal Hen Hen, člen elitních stráží císařské rodiny z Minkoru, který měl pomocí prstenu návratu dopravit rychle blízko Mostovky. Tak se stalo. Tam se nás ujaly Holubí křídla a dovedli nás na ellionskou cestu. Záhy jsme tedy mohli být ve skřítčí pevnosti na Ellionu a díky našim známostem z minulých dobrodružství nám správce Lan vyšel vstříc a daroval koně a výbavu na cestu. Současně jsme se v tamním hostinci setkali nečekaně s elfkou Menen’Ngo, která zrovna přicestovala z Platanového háje, kde se konal vše-elfí sněm. Dozvěděli jsme se od ní, že elf Nawara, vyzyvatel královny Rungil, povede elfí vojsko na pomoc Tarosu a že bude složeno z většiny bojeschopných Magawa-ngo, temných elfů. O Nawarovi jsme se od Atlana ještě dozvěděli, že je spojen se Světlonoši a údajně několik desetiletí v minulosti bojoval po jejich boku v legendární Braghimě daleko na jihu. Tato informace byla i pro Menen nová a Atlan o tom věděl, neboť se krátce před naším odchodem z Minkoru setkal s jedním světlonošem.

Menen směřovala do Minkoru a asi nejen mě se zdálo, že se v Platanovém háji stalo něco víc. Byla ale vyčerpaná z cesty a my spěchali na jih. O našich záležitostech toho Menen moc nevěděla a my jsme měli informace  tom, že kontakt od Pěvců na nás s dalšími informacemi bude čekat v Pětivěží. Díky dokumentu s pečetí Rady sedmi jsme se neobávali předešlých trampot s lordem Gillenem a jeho danérskými žoldáky a věřili jsme, že se vše obejde bez zbytečných nesvárů a že nám lord Pětivěží vyjde ve všem vstříc.

Po nocování v Bořkově odpočinku, kde si Atlan jakožto v našich ostatních zastávkách po Ellionské cestě zajišťoval sběrná místa pro dopisy a menší balíky, které bude jeho Atlanka převážet po Ellionu mezi Tarosem a Minkorem, jsme k Pětivěží přijížděli celí zničení již 24. 6. krátce po poledni. Tedy něco málo dva dny potom, co se odehrálo to neštěstí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Minkorští kanárci, Reporty, Walurrianovy úvahy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář