…
Starý muž se odmlčel a dlouze zadíval ven z okna, za kterým bouřil oceán. Bílé vlasy mu rámovaly obličej a sahaly téměř až na ramena ukrytá v hřejivé kožešině. Ze zamyšlení ho vytrhlo až krátké zakašlání.
Mladík sedící u psacího stolu se téměř omluvně usmíval a ve světle dhangové lampy se odrážela sklíčka jeho kulatých brýlí. Jeho hlas byl úslužný, ale nedokázal skrýt určitou zvědavost.
„Pokud tedy tomu dobře rozumím, Jeho Jasnost poté odcestovala do Minkoru. Společně se svou družinou. Jak vás přivítal tamní vládce?“
Jeho ruka vyzbrojená perem rychle prolétla ke kalamáři, aby se v očekávání nezvratného zastavila několik milimetrů nad papírem.
Bělovlasý muž pohodlně usazený ve zdobeném křesle vydal krátký zvuk, stírající bez problémů rozdíl mezi uchechtnutím a zaštěknutím, když promluvil, jeho hlas byl unavený, ale bez pochyb melodický.
„Krutybiči, vaši rodinu mám rád u ž od dob, co jsem spolupracoval s vaším prapradědem, pokud ale hodláte můj příběh příliš uspěchat, přísahám Bohům, ať si jich je kolik chce, že jim odepřu svou skvostnou přítomnost ještě na tak dlouho, abych počkal se svými paměťmi na vašeho syna, který snad bude trpělivější!“
„Ještě tři pra vám chybějí můj nejjasnější pane. Ctihodný pan Božo byl pradědem mého prapraděda. Ale omlouvám se. Předcházelo tedy něco vaší cestě do Minkoru?“
„Jistě že ano!“ Starý kníže Elamis se zamračil a ještě více se zchoulil do svého kožichu.
„Předtím, než jsme dorazili do Minkoru, událo se hned několik věcí. A ač se to v kontextu historie bude zdát zvláštní, pro můj příběh byla největší událostí změna naší družinu. A vše to začalo v Seliaku.
Tuším, že to bylo na alden řemesel roku 850, ale nechci lhát, už je to přeci jen víc jak dvě stě let…“ smích pomalu se měnící v záchvat dýchavičného kašle na okamžik přerušil vyprávění. Mladý sekretář poslušně čekal, až bude jeho pán pokračovat.
„Já, Tharun, mistr Lin, hevreni a pan Strnad jsme se tehdy vraceli z našeho tajemného dobrodružství ve skřítčím horách. Seliak nás přivítal, pokud ne s otevřenou náručí, tak přinejmenším s vlídným rozestupem. Již jsme věděli, že Mořské císařství táhne k Minkoru, zde nás ovšem skrze uprchlíky dostihla informace, že město je již obleženo. Mí minkorští společníci nezdáli se však býti tímto nějak rozrušeni. Především trpaslík, Tharun Jabodvild, zdál se býti si jistý bezpečím království pod městem. Byli jsme ubytováni v jediném hostinci, který tehdy v Seliaku byl, nebo alespoň v tom městě, na které směl pohlédnout cizinec. Četl jste mou knihu o Seliaku, Aureliene? Ne? To je dobře, nestojí ani za tu příslovečnou starou bačkoru.“ Elamis natáhl své chvějící se ruce k poháru svařeného vína a dlouze si z něj usrkl. „Nikdy jsem nebyl literárně nadaný, proto jste ostatně tady. Vlastně jsem nikdy nebyl ani moc výřečný, lidé mi naslouchali prostě proto, že jsem mluvil já, ne pro to, co jsem říkal. Ale abych pokračoval, tedy… … tedy v tom hostinci jsme seděli, jak bylo naším zvykem pospolu. Vranislav a hevreni popíjeli, já a moji drobní přátelé jsme se oddávali hovoru a dobrému jídlu. A věřte mladíku, že i trpasličí kuchyně dokáže být skvostná po dlouhé cestě. Zkrátka jsme užívali svornosti a veselí, kdy do hostince vešla trpasličí stráž. Netrvalo dlouho a kráčel jsem v jejich doprovodu za seliackým prokurátorem Haridanem. Jistě, jeho titul nebyl prokurátor, myslím ale, že vhodnější překlad danérština nemá. Již jsem o starém Haridanovi hovořil? Tuším, že již také spí spánek Mauril. Byl mi vždy dobrým partnerem, i mnohem později. Může li mezinárodní politika znát přátelství, dovolím si říci, že s tímto vznešeným a inteligentním Serkenem jsme mu byli velice blízko. Jako bych ho viděl před sebou, světlý vous stažený rudým prstencem, červený oděv jeho úřadu. A nervózní tvář snažící se pochopit, co jsem vlastně zač. Brzy se ukázalo co je zdrojem jeho nervozity. Zdálo se, že trpasličí strážní zadrželi jakousi osobu nesoucí v kožené brašně listiny adresované mé osobě. A jedna z nich na sobě nesla pečeti všech sedmi tehdejších vládců Minkoru. Ctihodný prokurátor se mi tehdy snažil vysvětlit, že o obsahu těchto dopisů musí informovat svého nadřízeného, správce komnat. Chápal jsem, souhlasil a rozhodně jsem se nebál dát najevo, jak jsem potěšen, že s tím počkali na mou přítomnost. Záhy jsem se tedy setkal se samotným Strážcem komnat. A mohli jsme začít studovat mou korespondenci. Jaké bylo mé překvapení, když najednou v mých rukou ležel dopis adresovaný mi samotným mistrem Alwarinem, a doufám, že alespoň o něm jste slyšel mladíku. A ne jen tak nějaký dopis. Byla to žádost! Exvelmistr čarodějné akademie a největší žijící čaroděj své doby MĚ o něco žádal! Má mladistvá pýcha tehdy bobtnala, že se divím, že mi nezačaly ulétávat knoflíky. A jako by to nebylo málo, hned v dalším listě mi minkorská Rada sedmi dovolovala jednat jejím jménem s autoritami plavenské armády. Ale abych vám to vysvětlil. Zdálo se, že mistr Alwarin Bílý je znepokojen jakousi hrozbou blížící se k Minkoru. Hrozbou, kterou, pokud jste se na dnešní sezení aspoň malinko připravil, už nejspíše tušíte. Bohůmžel, k zjištění dalších informací potřeboval co nejvíce magických mozků. A Mořskému Císařství se hned z počátku podařilo jeho tým připravit o mnoho členů zajetím jakési expedice do lesů na západ od Minkoru. Mým diplomatickým úkolem tedy bylo získat tyto čaroděje výměnou za císařské špiony a zajatce. Trumfem v mém rukávu se mělo stát to, že Bílá pagoda se do nastávající války nezapojí. Přestože mě těšila důvěra Minkoru v mé diplomatické schopnosti, plně jsem ji nesdílel. Přesto již tehdy jsem byl rozhodnut ze všech sil se pokusit udělat si na této příležitosti jméno. Ach ano, ambice nemilovaných synů.
Zbývalo jediné. Vysvobodit z pečlivých trpasličích rukou posla, u kterého byly listiny nalezeny. Dle slov dopisu jím měl být čaroděj doprovázený elfkou. Dle slov trpaslíků stvůra podobná stínu a skřetovi zároveň. V kobkách seliacké strážnice pochodeň osvítila pravdu. Tehdy poprvé jsem viděl Dikdik M’putu. Pouštní elfka. Vypadala jako dravé zvíře chycené v pasti. Šelma, které když se podíváte do očí, začnete přemýšlet, zda náhodou není chytřejší než vy. Nevěděl jsem tehdy o ní nic víc než to, že jí důvěřoval mistr Alwarin. A nic víc jsem asi tehdy ani vědět nepotřeboval. Brzy jsem vyslechl příběh o tom, jak jejího společníka, jistého mága Walurriana zajali Plaveňané pomocí svých psioniků. Věděl jsem tehdy málo o těchto psychických čarodějích řádu modrého čaroděje Zvina, lov čarodějů byl ale podle všeho jejich specializací. Nesmíte zapomenout, že všechny tyto události zapadají do sebe navzájem jako skládačka. Noc mořského vánku byla tehdy čerstvá událost!
Dovedl jsem osvobozenou elfku ke svým společníkům, které jsem následně v soukromí seznámil se svým dalším postupem. Zdáli se být najednou mnohem méně nadšení. Vždy věrný Vranislav zaváhal a Tharun, obtížený svým malým bohatstvím otevřeně řekl, že zde se naše cesty rozcházejí. Tehdy by mi to jistě nepřišlo tak zjevné, zdálo se ale, že elfka nahradila v našich řadách trpaslíka.
Druhý den nás vyrazil z města stejný počet. Šest. Toto číslo mě mělo provázet celý dlouhý život.
Koupil jsem tedy za část své apanáže elfce koně a požádal prokurátora, zda by si nemohli mí bojácní společníci uschovat ve městě část svého majetku. Loučení s Tharunem bylo krátké, věděli jsme, že se brzy shledáme v Minkoru. Téhož dne jsme pak opustili trpasličí území tam, kde jsme do něj před měsíci poprvé vešli. Ve strážnici číslo 11.
Netušili jsme tehdy, že další změna v naší družině je nedaleko. Již jsme měli pohlédnout do očí další silné posily našich řad. Cesta to byla dlouhá. Ano. Velice, velice dlouhá. O Walurrianovi a plave–plave –plaveňech vám ale povím až zí-zítra….“
Aurelien Krutybič s úsměvem odložil své pero, osušil pískem popsaný list popíru, vložil ho do desek, stáhl plamen lampy a potichu odešel, zanechavše spícího pána jeho snům o dávných dobrodružných časech válek, elfů, draků, princezen a především jednorožců.
