12.2. roku 127 nového minkorského letopočtu (850 k.l.)
Ráno před dvěma dny při snídani na rychtě ve Velkém trhu jsme se od zemana Kryska Šťuriče dozvěděli, že kníže Vlad se svou kompanií uspěl a zlý stín ze stínového světa Urduuruva byl poražen a vyhnán zpět do své domoviny. Na pomoc třízubskému knížeti přispěchali i muži od Travena Jarleba, což není překvapivé, když se bojovalo na území jeho knížectví a také Vladovi pomohli muži od hraběte Nezdala, který pravděpodobně ani neměl na výběr.
Toto velké vítězství jsme zapili s místním zemanem a už už se chystali na odjezd dál na jih, když naše přípravy na cestu přerušila návštěva místní představené církve Matky sestry Eleny a smírčího soudce Arghama, ze kterého táhla kořalka a který doprovázel kněžku spíše z donucení. Jak zeman Krysko, tak i Elamis s onou starou ženou mluvili s respektem a úctou a z toho, co jsem si mohl domyslet, si ji podle všeho zasluhovala.
Ukázalo se, že ve Velkém trhu žije nějaká sirota, která si pamatuje Musku v dobách, kdy působila hevrenka na jihu a živila se jako nájezdník. Kněžka zastupovala zájmy toho pozůstalého a vyzvala Elamise, jakožto někoho, kdo drží nad Muskou ochrannou ruku před světskými zákony, aby se Muska kála. Elamis aktivně nabídl Musčiny služby, která tam stála sice mlčky ale s tím svým úšklebkem, který prozrazoval, že svých dřívějších činů nelituje a současně si je vědoma, že Elamis je jediný, kdo ji ochraňuje před výkonem spravedlnosti. Nemám nic proti tomu ji udržet na živu, když ji teď na jihu potřebujeme pro naši věc, ale stále svým chováním dokazuje, že až budeme s tou záležitostí hotovi, nebude důvodů ji nadále chránit před její minulostí. Těžko říci, jestli si toto sama uvědomuje, ale pokud ano, měli bychom se mít potom před ní na pozoru.
Ale zpátky k sestře Eleně. Ta využila ochoty Elamise a zmínila se o jednom pro místní správu nepodstatném problému, který bychom mohli pomoci vyřešit. Šlo o lesy na východě, které byly cenné jen pro místní felčary a pro ně pracující bylinkáře a podle všeho jim byly zapovězené kvůli výskytu nebezpečných bytostí ze stínového světa, které se v tamních krajích vyskytovali. Pro nás měl být stěžejním místem most přes řeku Vratici (jeden z přítoků Durenu), který byl okupován jednou z výše zmíněných potvor. Jelikož nám zeman Krysko přislíbil vojenskou pomoc, kterou dříve nebyl ochoten setře Eleně na tento problém propůjčit, rozhodli jsme se na celou věc kývnout a tím očistit Musčino svědomí, když ona sama se pro něco takového nemá.
Vyrazili jsme proto ihned ke statku patřícímu místnímu majiteli hostinců Terínu Láskovičovi, kde nás v podvečer po bezproblémové cestě vřele přivítali tamní čeledíni vedení předákem Robkem Volodičem. Po cestě jsme od dvou zemanových vojáků, kteří nám dělali doprovod, zjistili, že na Robek přišel ve válce o několik synů a nyní drží dohled pro Láskoviče nad bandou chudých utečenců z Danérie, kteří přijali na jeho statku práci. Také nám bylo řečeno, že u mostu máme očekávat nějaké menší stvoření, ne žádného trolla, nebo něco podobného a že zřejmě ono stvoření muselo uniknout zraku jak lovci přízraků, který zde před několika měsíci procházel, tak jedné dvoučlenné družině, která se tím směrem na začátku jara vydala řešit místní problémy.
Od Robka a jeho synovce Slavka jsme se dozvěděli, že ti dva dobrodruzi se na tu obludu u mostu tehdy vyptávali, ale kdo ví, jestli se jí nakonec postavili. Prý se tu tenkrát už neukázali. Také nám Slavko popsal to stvoření u mostu, protože byl jediný ze statku, kdo jej zahlédl. Popisoval blesky ve vlasech, shrbenou malou postavu s pařáty místo prstů. Most byl od statku vzdálený jen pár set metrů a přesto se místním a jejich dobytku nic zlého za ty dlouhé měsíce nepřihodilo. Robek si to vysvětloval tím, že údajně onen most dříve světil jakýsi kněz Poutníka a možná to brání tomu stvoření přejít řeku. Mě spíše přišlo pravděpodobnější, že je to stvoření k mostu vázáno svou zlou tvrdohlavou povahou. Muska s Pančem a Slavkem se tam šli podívat, aby to místo viděli na vlastní oči a udělali si o tom jasnější obrázek.
Když se po chvíli vrátili, popisovali podezřelé tiché a na druhém břehu nepřehledné místo se spoustou možných úkrytů. Zmínili jako bleskem ohořelé stromy a Pančo zahlédl pod nánosem větví a padlých stromů pod mostem zaklesnutý štít. Jeden z vojáků si tehdy vzpomněl na rytíře devíti hvězd Bodrika, který se měl po válce údajně v těchto krajích toulat a že se už ze svých cest nevrátil.
I přes zlé tušení se nakonec mí společníci rozhodli vyrazit a případnou bestii sprovodit z tohoto světa. Já jsem je odmítl doprovázet, neboť jsem nevěřil místním, kteří se až příliš hladově dívali na naše koně a náklad. A ostatně, bylo to Musčino pokání, ne mé.
Vrátili se brzy a jejich stav byl žalostný. Všichni měli oči až na vrh hlavy, popálení od blesků a z jejich tváří bylo patrné hořké zjištění, že si ukousli příliš silné sousto. Nejhůře dopadl Strnad, který měl pravé rameno úplně na maděr. A ani Elamis nevyvázl bez zranění. Jeho tvář byla popálená jakýmsi výbojem a nemluvilo mu to tak dobře, jako bylo zvykem. Nejhorší na tom bylo, že ono stvoření ani nezahlédli. Podle Linnova popisu jsme společným úsudkem dospěli k závěru, že na mostě, přes který se rozhodli přejít, ležela magická past.
Bez zdlouhavých debat, zatímco Linn ošetřoval zraněné, Elamis rozhodl, že jeden z vojáků pojede rychle pro pomoc nějakého čaroděje do velkého trhu a že podruhé už takto zbytečně riskovat nebudou.
Přečkali jsme noc a ráno se nám Pančo svěřil se svým zjištěním, ke kterému přišel za své noční procházky. Ukázalo se, že Volodič živí a kryje jakési dezertéry nyní schované v lese na severovýchod od statku. Potvrdil mi tak mé podezření, že jejich servilnost a příliš zvědavé pohledy věští nějakou lež. Tuto záležitost jsme ale nechtěli teď řešit a trpělivě jsme čekali na pomoc z Velkého trhu.
Nejprve před polednem dorazil námi vyslaný voják, který nás informoval, že pomoc je na cestě a že tím hlavním, kdo nám píchne, bude čaroděj Ighorix Robotov. Místními nejspíše proslavený čaroděj dle jejich optimistických reakcí.
Ten dorazil až ve čtyři odpoledne, naprosto vyčerpaný. Měl už svá léta a šlo na něm poznat, že daleko nepříjemnější pro něj nejspíše bylo cestování v sedle jeho poníka, než samotný boj, ke kterému se mělo schylovat. Když si odpočinul, vyslechl si vyprávění mých společníků, aby si udělal o všem představu a poté se pomalým krokem vydal k mostu. Doprovázeli ho všichni, i jeden ze tří vojáků, kteří s ním přijeli posílit naše řady.
Boj to byl krátký. Stvoření čaroděje napadlo a rychle zemřelo před jeho mocí. Šlo o bouřného raracha, jednoho z těch mocnějších. Ighorix si také povšiml magie pod mostem, kterou původně považoval za zbytky té magické pasti. Ukázalo se ale, že ve vodě tam dole leží mrtvola již zmiňovaného rytíře Bodrika, který zde pravděpodobně našel smrt. Magie pak pocházela z jeho vybavení, které nestihla strávit divoká voda v řece. Vše bylo vyzvednuto pomocí magie na břeh, aby byl rytíř pohřben. Ze stvoření zatím naši hevreni servali vše cenné.
Při obřadu bylo Elamisem za podpory Ighorixe vybavení mrtvého rytíře zachráněno v náš prospěch, aby dál posloužilo dobré věci. Šlo o palcát Padlou hvězdu – mocnou to zbraň v boji s nehmotnými nepřáteli, která ovšem nositeli přináší zlé sny, nátepníky Doteky Estel posilující léčebné schopnosti nositele, Helmu svatého bojovníka, která poskytovala nositeli ochranu před iluzemi, Ostří Slitovného – nádherný meč určený k boji s bytostmi zla a nakonec o Prsten dozorce, který umožňoval zpomalit nepřítele. Všechny předměty patřily mezi ty vzácnější a s jejich identifikací mi pak významně pomohl i hobití alchymista Balivuk Balík z Velkého trhu, kterého o to požádal zeman Krysko.
Zmíněný půlčík se mimojiné už při našem první příjezdu do Velkého trhu bavil s Linnem, který ho vyhledal ve své snaze najít za války zmizelého skřítka Ke Xu, o kterého se strachovali skřítkové z Albirea. Podle slov Viena se od hobita dozvěděl, že Ke Xa u něj přespával a sháněl se po žoldácích a co Linn dál zjistil, vypadá to, že poslední kroky skřítka Ke Xy vedly do nějakých statků nacházejících se východně od Tevirponu, pevnosti, kterou nyní obývá Řád Rudých mečů v čele s elfí hraběnkou Wakiki. Tam máme nakonec zítra namířeno. Je tak možné, že se tam Linn dozví něco bližšího. Více mě ale zajímá přijetí Rudých mečů, se kterými se budeme muset potýkat i v Maebronu, odkud budeme pokračovat na Kozí vrch.
Zkušenost z Láskovičova statku vnímám jako potřebnou. Spadl nám trochu hřebínek a je jisté, že dál na jihu to nebude rozhodně procházka seliackými doly. A i to získané vybavení z pozůstalosti rytíře Bodrika nám možná nakonec zachrání život. Ať už je to za námi…
