Další den nás Elamis zavedl za jedním z úředníků, který se věnoval oné záležitosti s hevreny a podezřelému nákladu, který putoval přes město. Konšel Mylrád se nás vyptával na naše zájmy v této věci, a když nás vyslechl, propustil nás s dobrou radou: „Nestrkejte do toho nos…“
Normálně bych ho poslechl. Když se kolem něčeho začínají ztrácet lidé a ochomítat králem placení vrazi, můžete skončit všelijak. Já sem ale dal slib. Jak Musce, že jí pomohu s hledáním rodiny, tak Ludvíkovi. Ten chtěl abych zkusil varovat jednoho elfa, který se do toho zapletl. Strouhanku žralo svědomí, že na něj poštval onu noční návštěvu. Neřekl jim ale jméno. Takže jsme měli trochu výhodu. Nevím, jaká je šance, že je Zingo ještě v Albireu, ale pomoc příteli se neodmítá. Stejně si ale budeme muset dávat pozor. Někdo by vysvětlení, že nás zajímají konkrétní lidé a ne pašované hevrenské zbraně z Minkoru, nemusel brát vážně. A plavat podřezaný v řece se mi vážně nechce.
Ostatní mezitím sháněli loď, vyspávali oslavu a Tharun si to ještě vyjasňoval s Věndelínem. Jejich přátelství opravdu ochladlo. Moc spolu nemluví, ale hlavně, skřítek si musel začít platit svou útratu ze svého.
Nejbližší lodí jsme se pak vydali po řece do Albirea. Cesta nic moc. Spousta lidí a málo místa, ale někteří z nás spěchají za svými úkoly. Na palubě jsem měl rozhovor S Tharunem. O dalším putování, plánech, důvěře a také o jistém talismanu, který jsme získali ve Skřítčích vrších. Ten nám má udávat správný směr v jistém poslání a jeho nositelkou je Muska. Když jsem pak převyprávěl jeho slova, svěřila se mi se živými sny, které se týkají onoho přívěsku. Proto jsem jí navrhl, že při naší zastávce, jí dovedu za tebou, Žábo. V Berušově jsme spolu opustili na noc loď a v nedalekém lesíku se začali připravovat na duchovní pouť. Muska se, přes počáteční obezřetnost, s tebou brzy sžila, a já tak fungoval pouze jako průvodce. Viděli jsme starou věž v kopcích, bouři, bláto, nebezpečné stíny a ostré meče. Důležité ale bylo, že naše válečnice ono místo znala, a věděla jak se k němu dostat. Ráno jsme se zvedli z vod potoka, ve kterém skončila naše vize, a spěchali zpátky na loď.
V Albireu pak následovalo dělení kořisti, výplaty podílů a různé další pochůzky. Večer, když jsme se všichni sešli, následoval podobný rozhovor, jaký jsem už vedl na lodi s trpaslíkem. O další cestě, směrech putování, důvěře a dělení. Hlavním problémem se zdá být, že já a Muska nemůžeme do trpasličích měst v Zelanech a ostatní zase nejsou ochotní nechat nás odejít s oním amuletem. Problém je také v tom, že jediná Muska zná ono místo a k jinému tento předmět zatím nemluvil. Proto jsme se nakonec dohodli, že přívěsek vystavíme zkoušce. Po těch několik dní, co budeme ve městě, ho bude nosit někdo jiný. Uvidíme jak tato věc dopadne, a podle toho se rozhodneme, co podnikneme dál.
