Bezmoc v Albireu

Delší dobu jsem hledal vhodné slovo, Žábo, které by vystihlo řetěz událostí, do kterého jsme se zapletli… a možná i malým dílkem ovlivnili. Bezmoc. Já jsem ji tedy zakusil v těch několika dnech mnohokrát. A myslím, že jsem v tom nebyl sám.

Ráno po rozhovoru ohledně dalšího putování jsme Elamise doprovodili na starý místní hřbitov, kde měl splnit věštbu. Spolu s krabičkou, ve které byl cizokrajný brouk, jí obdržel ještě ve Skřítčích vrších. Byl z toho nakonec trochu vyvedený z rovnováhy. Nevím ale, jestli víc z toho, že jako jediný viděl ducha a mluvil s ním, nebo z toho, že ho někdo sleduje. Což je ale v tomhle městě normální, jak ukázaly pozdější události.

Já, Muska a Vranislav jsme se později vydali k Tarasovi Mnogokrilovi, který pomáhá mladšímu Krlešovi vyšetřit, co se stalo s jeho bratrem. Ten se zapletl do přepravy onoho nákladu zbraní z Minkoru a pak se po něm slehla země. Nás zajímalo, jestli něco nevědí o Markošovi a tom druhém hevrenovi, kteří staršího Krleše také hledají.
Nebyl to zrovna veselý rozhovor. Naši hledaní si při pátrání po elfovi nebrali servítky a jednoho mladého lesníka to stálo život. Ti si, spolu s rodinou mrtvého, najali lovce lidí, aby to srovnal. Návštěvu u nich jsme tak rychle zavrhli. Taras nás nakonec přemluvil, že by se s námi chtěl určitě setkat i kupec Krleš. Souhlasili jsme, že se setkáme večer. Na cestě zpět jsme si všimli člověka, který podle všeho sledoval onen dům. Dvakrát za jeden den… museli jsme to zapít.

Večer opravdu přišel Krleš i s Tarasem. Ještě jednou to celé probrali, jen aby jsme zjistili, že hledáme stejné lidi, ale z různých důvodů. A že se pleteme pod nohy mocných lidí. Jediné, co nás trochu posunulo, bylo jméno onoho nájemného lovce. Jakýsi Zvoj, řečený Vlk. Ten, ač prý vyznavač jednoho ze Sedmnácti, se odmítl bavit jak s obchodníkem, tak s panošem eldebranského rytíře. Třeba se bude bavit s příbuznou člověka, kterého hodlal zabít. Ještě jsme se ujistili, že o všem novém se navzájem zpravíme a rozešli se.
Pro mě noc ale ještě nekončila. Při procházce na hnojiště si mě neodchytl nikdo jiný než Markoš. Změnil se, ale poznal jsem ho. „Radost“ ze setkání poněkud kalila nabitá kuše a otázka: „Co to kurva děláme?“ A já mu to popravdě řekl. Hledáme jeho, a to protože by mohl něco vědět o rodině Musky. Asi jsem ho přesvědčil, a tak si mě odvedl kus stranou a už bez té kuše. Řekl jsem mu všechno, co chtěl vědět. Jen jméno onoho elfa a to, že vyrazil někam do Zápádní dálavy, jsem si nechal pro sebe, pamětliv slibu Strouhankovi. Nakonec jsem přihodil varování před Zvojem a to, že by s ním chtěl mluvit Krleš a hlavně i Muska. To odmítl, aby jí nevystavoval nebezpečí. S prázdnou jsem ale neodešel. I on mi toho řekl docela dost. Předně dvě jména. Rašal Naf a Plamen. Tam máme hledat. Prý se ale dost věcí na jihu změnilo…
Podali jsme si ruce a on, jak se objevil, tak zase zmizel. Já se vrátil, a jediná Muska poznala, že se něco událo. Já jí to všechno nad dýmkou vypověděl. Nebyla úplně nadšená, hlavně z toho způsobu, ale chápala, že nic bližšího se už asi nedozvíme. Taky jsme se dohodli, že dokud neodejdeme z Albirea, budeme dál shánět informace o hevrenech. Bylo by dost podezřelé, najednou všeho pátrání a vyptávání nechat. Ponechám tobě, Žábo, jestli to bylo moudré nebo ne.

Další den byla domluvena schůzka s plaveňanem Zvojem. Překvapivě projevil zájem se s námi setkat. Ze slov mých společníků, kteří setkání domluvili, se zdálo, že to bude otrhaný a věčně opilí odpadlík. Místo toho dorazil sice starší, jinak ale ničím neomezovaný žoldák sršící dobrou náladou a sebevědomím. Opravdu dělal čest své přezdívce „Vlk“, což ve mě, spolu s tím že je služebníkem Lovce, vzbudilo obavy o Markoše. Rovněž nepřidalo jeho chvástání, že už ví, kde přesně se hledaní hevreni nacházejí. Sice jsme se dohodli, že bude zabíjet jen v absolutní nutnosti, ale já mu nevěřil ani slovo.
Hned potom jsme se proto vypravili znovu za Tarasem. Cestou mě trochu zdržel jeden opilý rváč. Myslím, že na tvrdé hevrenské pěsti bude ještě nějaký čas vzpomínat. Celé setkání jsme eldebranskému panoši převyprávěli, i s našimi domněnkami ohledně samotného „Vlka“. S jeho ujištěním, že vše oznámí stráži, jsme se rozloučili. Nebylo moc co dál dělat. Markoše jsem vyhledat nemohl a lovec lidí si byl sebou tolik jistý, že odvrátit by ho mohli tak tři šípy v zádech… a to kdoví jestli.

Moje špatné tušení se naplnilo krátce po půlnoci. Vzbudil nás hostinský, že prý je po nás sháňka. Byl to jeden ze Zvojových lidí s prostým vzkazem: „Máme je, čekáme na vás…“ Spolu s Muskou a Strnadem jsem rychle vyrazili do chudinské čtvrti. Cestou nám mladík vyprávěl o krvavé řeži kterou nepřežil jeden z hevrenů a a druhé straně další z Vlkových pořízků a jeden trpaslík. Zvoj sám a další trpaslík byly vážně zraněni. Těžko říct, jak by se odvíjely další události, kdyby nám cestu nezastoupila partička pobudů s klasickým: „Peníze nebo život!“  My zvolili útěk. Přeci jen osm proti čtyřem už zavání krchovem. Obnášelo to sice něco běhání, plížení, jedny vyražené dveře a propadnutí střechou, ale nakonec jsme unikli.
U nenápadného domku nás přivítal Zvoj, obohacený o jizvu na krku. Dál dva strážní, kteří se tvářili, že tu jsou jenom proto, že na ně má žoldák nějakou páku a poslední byl jeden trpaslík. Podle toho jak se tvářil a nadával když mě a Musku uviděl, určitě ze Zelanů. Osina v prdeli už od pohledu a taky se tak choval. No, a pak tam byly tři mrtvoly.
Mrtvý hevren nebyl Markoš, ale podle obličeje to opravdu poznat nešlo. Za to měl ale zajímavou výbavu. Když jsem si to srovnal s tím, co mi řekl mezi řečí musčin bratranec, a s pasekou, která se tu musela rozpoutat, zapadlo mi pár dílků. Noční stíny… ze Zylova dračího království.

Je to v prdeli…

Mé úvahy tímto směrem přerušila hádka trpaslíka s lovcem lidí. Ve zkratce: zelanský pičus chtěl hevrena pro sebe nebo mrtvého, my chtěli s Markošem mluvit a nedovolit jeho vraždu, Zvoj to chtěl uhrát se všemi a „zákon“ nevěděl a jenom přešlapoval. A Taras se slíbenou podporou nikde…
Nakonec přeci jen strážci pořádku nalezli své rodinné klenoty a bylo dosaženo kompromisu. Trpaslík se zeptá na co potřebuje, ale tak, aby z toho hevren neskapal do několika hodin. Na to dohlednou spolu s Vlkem. Pak dostaneme šanci mi a potom si ho odvede spravedlnost. Celou dobu jsme se s Vranislavem házeli očkem po Musce. I když byl trpaslík řádné hovado, které by si zasloužilo vymlátit zuby, nechtěli jsme aby to skončilo masakrem.
No, nakonec to nedopadlo. Tedy na nás se už jaksi nedostalo. Pro zajatého hevrena si přijela jízdní eskorta. Trochu jiná sorta než ti dva vojáčci, co tu byli od začátku. Odzbrojili nás a zatkli. Zbytek noci naše trojice zůstala v svlečená v cele. Navíc pod nějakým hnusným čarodějným kouzlem. Trochu jsme si popovídali mezi sebou, což bylo fér zvlášť k Strnadovi, který do toho spadl vlastně náhodou. Další den nás odvedli jinam a rozdělili. Drželi mě určitě ještě den nebo víc. Špatně se to odhaduje v cele bez okna. A pak si mě pozvali k výslechu. Nebylo proč lhát, ale stejně mi „vylepšili“ jídlo něčím „dobrým“. Takže jsem jim pak řekl úplně všechno. Celou anabázi z Muskou a Markošem, moje podezření ohledně jeho „práce“, něco o každém společníkovi a spoustu dalších věcí. Potom šup zpátky do cely a večer nás s Vranislavem pustili a vrátili věci. Jsme nevinní a můžeme jít. Muska ale nikde. A Tharun a ostatní nás taky nevítali.

Chtělo to nějaké doptávání a doprošování se, ale nakonec to bylo asi takhle. Muska je velezrádkyně a čeká na soud. Prý něco z její minulosti… Elamis musel rychle opustit město. Byla po něm nějaká poptávka. Taky něco z minulosti. A Tharun s Věndelínem se ho rozhodli dohnat, když nevěděli, jak a co bude s námi. Se štěstím jsme je ráno, těsně před odjezdem, ještě zastihli.
Nevím co Strnad, ale já zůstávám. Dokud to s Muskou nedopadne tak nebo tak.

Příspěvek byl publikován v rubrice Minkorští kanárci, Promluvy k Žábě, Reporty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář