Život v Minkoru

Minkor, též označovaný za „Klenot Tary“ má dlouhou a bohatou historii. Pojďme se ale podívat na to, jak se žije v Minkoru dnes.

Mezi hradbami v dnešní době trvale žije 15 tisíc Asarijců, 11 tisíc Verithianů, 6 tisíc Elfů, 4 tisíce trpaslíků, 10 tisíc skřítků, 1 tisíc hobitů, 1 tisíc divochů ze Země šelem a Arvey a přibližně pět set královských. Připočtěte k tomu ještě několik desítek jižanů a orků a s těmi, co žijí v chalupách a na statcích v okolí Minkoru, vám vyjde dobrých 50 tisíc obyvatel, kteří se mohou hrdě označovat za minkorské.

MAPA

I když pomineme absenci větších polností v okolí města, které tvoří z většiny ovocné sady a překrásné parky, ve kterých si místní postavili svoje rekreační chaty a venkovská sídla, Minkor se už na první pohled liší od všech lidských měst na Lendoru a na kolonizované Taře. Není se čemu divit, že připomíná spíše města skřítčí, nebo Asarijská. Všude vládne rej barev, praporů, lampiónů a stuh. Fasády jsou barevně omalovány těmi nejdivočejšími barvami a dokonce i dlažba v ulicích ožívá v jedné obří mozaice.
Domy si z většiny zachovávají svůj původní ráz kultury, jež je obývá, ale mnoho obydlí spojuje prvky architektury svých sousedů a tak je skutečně na co se koukat. Člověk tak narazí na staré arvedanské domy a paláce, skřítčí pagody a domky obklopené zahrádkami, či hliněné hranaté domy Asarijců. Pod zemí pak žije většina trpaslíků, ale mnoho skřítků využilo pohostinnost vousatého národa a nechalo si zbudovat své líbezné komůrky i pod povrchem Minkoru. A aby toho nebylo málo, mezi domy se do obrovské výše zvedají nádherné stromy se širokými korunami a pomocí lávek, dřevěných mostků a provazových žebříků tvoří takzvanou „Korunu Minkoru“ – dílo elfích a skřítčích zaříkávačů.

Všechny ulice jsou značeny pěti jazyky – verithianštinou, asarijštinou, skřítštinou, trpasličtinou a eflými značkami. Pro neznalého je to pak jeden velký chaos a ani místní si vlastně konkrétní ulice a cesty nepamatují podle názvů, ale podle významných orientačních bodů – různých čajoven, hostinců, obchodů, soch, náměstí, výrazných fasád, nebo odlišných stromů.
Se zmíněným značením se pojí i mnohojazyčnost, která je minkorským vlastní. Každý tak ovládá minimálně dva z minkorských jazyků a není vzácností, že někdo hovoří plynně všemi. Patří ale k základní slušnosti, že host mluví se svým hostitelem jeho jazykem, mladší jazykem staršího a prostý jazykem urozeného.

Obecná řeč, jazyk královských, se v Minkoru prakticky vůbec nepoužívá. Je i výjimkou, že tuto řeč ovládá představený jednoho ze Sedmnácti bohů a i hostinský vyhlášeného podniku si možná bude zvát překladatele. Ti jsou v Minkoru velmi vyhledávaní a mnoho místních se tím dokáže uživit. Jejich kvalita se pak liší v tom, jestli ovládají i jejich písmo, zvyklosti a etiketu.
Mezi ty, kteří ovládají nejvíce řečí, obecně patří elfové, kteří sice považují Minkor za svůj domov, ale velké procento z nich tráví mnoho aldenů i na cestách.

Podzemní patro, První komnata království Bodvildů pod městem, a Koruna Minkoru činí průchod městem ještě složitější. Vesměs všude se dá dostat po povrchu, ale místní vám mohou ukázat zkratky, které byste jen stěží hledali a pravda, i stěží si je zapamatovali. A někdy to ani nejde, pokud chcete navštívit nějakého elfa, zpravidla bude sídlit vysoko v jednom ze stromových obydlí, které elfové nazývají mbwake a stejně tak trpasličí kovárnu budete nejspíše hledat pod zemí.

Pohyb na vysokých lávkách mezi korunami stromů není pro každého. Místní elfové a skřítčí děti nemají s rovnováhou nahoře problémy. Naštěstí ale pro všechny ostatní jsou lávky opatřené vysokým zábradlím a v kritických místech jsou pro všechny případy i nataženy záchranné sítě, nebo vztyčena ochranná kouzla, která vás udrží nahoře. Horší je to s přenosem materiálu. Lávky jsou úzké a až na výjimku v podobě obřího spletence větví, který tvoří Most vodní tříště (Ča Li Wankažuo) nad řekou Ellion, neprojdou vedle sebe více jak dva cestovatelé. Zboží se proto přepravuje po zemi, nebo pod ní a nahoru se pak vytahuje pomocí sofistikovaných výtahů a kladkových strojů. Zajímavostí je i zásobování vodou, které je ve vysokých stromových patrech řešeno důmyslným systémem akvaduktů, do kterých je poháněna voda složitými verithianskými kouzly. Je jasné, že takovéto složité dílo nemůže fungovat bez chyb a bez častých poruch a proto se o bezpečnost a funkčnost na dřevěných lávkách a cestách pohybuje místní údržbáři, kteří si říkají Nebeští cestáři (Mugugudu), kteří ovládají přírodní magii a vyznají se tak v Koruně Minkoru nejlépe ze všech.

Městem se pak táhne od jihovýchodu na západ na některých místech i přes sto sáhů široká Třída minkorských národů, na které lze najít ty nejlepší a nejvýznamnější obchody, dílny a restaurace, a která se vine přes ostrov Aukrandianar, kde stojí původní obrovský palác arvednaských lordů, který se nyní nazývá Palác rady a sídlí zde vládcové města. Těmi v současnosti jsou:

  • urozená paní Nialdinia er Minkor, dědičná zástupkyně verithianů
  • hvačlipoma Nontuzuba, bohem Nuaklatulem určený zástupce asarijců
  • elfí vůdce Ulnubukak, volený zástupce elfů na pět let
  • král pod městem Hédin II., dědičný zástupce trpaslíků z klanu Bodvildů
  • minkorská císařovna Aja Wan Čin, dědičná zástupkyně skřítků
  • starosta Brdonek Sezdola, volený zástupce hobitů na pět let
  • zástupce menších minkorských národů Vugur Hnág, radou šesti dosazený zástupce všech ostatních

Rada rozhoduje o politice a bezpečnosti města a krom Radních ji tvoří i mnoho Poradců, občanů, kteří jsou pak velmi váženi a samozřejmě některými proklínáni. Hlavním bodem minkorské politiky je zachování neutrality a současně zachování Minkoru jako místa, kde může najít azyl úplně kdokoliv, pokud se bude umět ve městě chovat. Krom z větší části trpaslíky a elfy tvořené hlídky, se o bezpečnost ve městě stará i oddíl speciálně vycvičených čarodějů z Bílé pagodyBílá křídla, vedená elfím čarodějem Hawanou.
Městské hlídce v současnosti velí bývalá členka komanda Pěvců, eflka Welekao.
Městské vojenské posádce má pak hlavní slovo jeden z králových bratrů, trpaslík Nylnir (zemřel v bitvě o Taros).
Rada má ještě jednu bezpečnostní složku a tou je tajná pořádková služba Stíny stínů, zastoupená skřítkem Ce Čchanem.

Ve škole magie – Bílé Pagodě – pak úřadují tři velmistři:

  • Nan-šae – skřítčí žák jednoho ze zakladatelů pagody, je pomyslným mluvčím školy
  • Taxaonirta Egonax – tato verithianka vede výzkum a aktualizuje učební postupy
  • Snjalt Hrafnsynir – bergondský trpaslík, světoznámý odborník na magické předměty, ve funkci roku 852 k.l. nahradil elfku Omawangu

Mimo zmíněné vynikající školy magiků se ve městě nachází i Šperkařská škola se sousedící velkou hospodou Prasklý diamant (Čae Wa Dou Ping-tan), nebo Stavební univerzita, jediná na Taře.

Mosty, které spojují dva ostrovy spojené navršenou zeminou, se nazývají Damarinův most, který tam stojí od založení města, a Oblačná klenba (Ninuging mingo, Logen arbulgand), architektonické dílo staré teprve 20 let, které se klene ve vysokém oblouku nad řekou a nepodpírá ho žádný pilíř.
Oba ostrovy jsou porostlé krásnými parky a zahradami, ve kterých se volně a mírumilovně pohybuje zvěř.

Království trpaslíků z klanu Bodvildů, se nachází takřka pod celým městem. Nebudovali jej, nýbrž jen obnovili a vyčistili staré arvedanské podzemí. Teď jej prohlubují o další patra. Nově vyhloubené prostory jsou však již přístupné jen trpaslíkům. První patro podzemí, jinak též První komnaty, je členěno několika hlavními širokými chodbami, které se pak spojují do větších „dvorků“, náměstí a širokých křižovatek, ze kterých povětšinou ústí i východ na povrch. Ty jsou pak rozesety poměrně rozumě po celém městě a místa pod zemí, která je obklopují, jsou povětšinou právě tvořena podniky, dílnami a obchody, které navštěvují i povrchňané. Nutno říci, že nad některými místy v podzemí svítí i kamenná slunce a vynalézavost elfů tak dala vzniknout i stromovým obydlím pod zemí.

Pod Náměstím Nebeských výšin (Altzgunt hegnar stasnet) se nalézají pak komnaty krále Hédina II. a také věhlasná Trpasličí banka, která už má své pobočky i v Tarosu, v Bergondu a Seliaku, v Oačace a dokonce i v Obrukovu (Novém Erinu).
Ke krásám podzemního království patří Sál zurčících vod (Gulrin Nur Nipalund). Jedná se o obrovskou krápníkovou jeskyni, kudy protéká podzemní říčka, jejíž minerální voda je léčivá. Slouží všem Minkořanům k vycházkám a tichým přemýšlením, podobně jako zahrady a parky na povrchu.

Na výše zmíněném náměstí stojí i Chrám Sedmnáctky, který byl dříve největším chrámem bohyně Mirtal. Mimo něj je Sedmnáctka ještě zastoupená štíhlou a vysokou věží zasvěcenou Sirril, Mernovou modlitebnou sahající i do podzemí, verithiany nově vybudovaným kostelem Alcaril.
Mimo Sedmnáctku zde stojí Nuaklatulova Pyramida, kde se scházejí Asarijci uctívat svého boha, Opeřeného hada, ochránce jejich národa.

Je třeba ještě zmínit nově zrekonstruovaný Aurionův chrám, dříve Templ menších bohů. Byl vysvěcen krátce po vítězné Bitvě o Taros (29. 8. 851 k.l.) a církev Pána Slunce tak získává v Minkoru stále větší podporu a oblibu.
Nejpompéznější obřady pak realizují právě Asarijci, případně trpaslíci, kteří uspořádají vždy velký průvod v konkrétní svátek a město se pak promění v jeden velký karneval.
Podobných oslav a pravidelně pořádaných trhů, vesměs na Zlatém náměstí, se ve městě koná celá řada a tak se v Minkoru vždy něco děje.

Je potřeba ještě zmínit Přístaviště, které zde stojí od dob Arvedanů a které bylo určeno pro daleko větší lodě, než je tomu dnes. Elfí mwuta a drobné říční lodě ho nezaplňují ani z třetiny. Je otázkou času, kdy se obchod s Tarosem a Plavenou rozroste a kdy se v Přístavišti opět bude ozývat lomoz a pokřikování dělníků a nevyužitá skladiště budou přeplněna zbožím z celé Tary i Lendoru. V polovině roku 850 k.l. se situace pozvolna mění a vypadá to, že se Ellion konečně dočká velkých lodí plujících z Tarosu až k Vnitřnímu moři.

Hlavní artikl, který se do Minkoru dováží, je jídlo. S ním pak i slonovina a kůže ze Země Šelem, nebo drahé kamení, ocel, kámen a mramor ze Skřítčích vrchů, Khelegových hor, či z blízkých Mramorových a Třpytivých kopců. Minkor naopak vyniká v řemeslném zpracování a výrobky z Minkoru často platí za ty nejlepší na Taře, či alespoň za nejlepší dostupné. Hlavním odběratelem je pak Taros, který dříve trpěl embargem z Východní dálavy, či pralesní říše Asari Kasim, kde mají mnoho vazeb minkorští Asarijci.
Zahraniční obchod mají v rukou tradičně zámožné rodiny asarijců, verithianů a trpaslíků. Pod nimi často pak fungují i jednotlivci z řad elfů.
Ve městě i nově sídlí přepravní společnost Atlanka, pojmenovaná podle jejího zakladatele, slavného dobrodruha Atlana Alavara. Operuje na trase Minkor – Taros – Albireo – Sintar a po bitvě o Taros v omezené míře umožňuje i doručování dopisů do Kolmaru v Državách na jihovýchodě.
S penězi se samozřejmě pojí konkurence a s ní spojená snaha zastávat roli Poradců jednotlivých vládců města a tím prosazovat ta správná nařízení. Komu se nepodaří uspět na poli politiky, musí se uchýlit ke zločinu.

Není asi překvapující, že Minkor má i odvrácenou tvář, kterou okolnímu světu hned neukazuje. Intriky, podvody, korupce, krádeže, vraždy… Zločin je v Minkoru z většiny organizovaný a to třemi skupinami.

  • Slunce v Oblacích (Laj Kuo Dan Chej) – financovaná skřítčí rodinou pana Nije. Zaměřuje se na podvody a obecně provozuje zločin na nejvyšší úrovni.
  • Ovačualšo Tameška (Spolek kupců) – vedený Asarijcem Waščalunem. Je spojován s masovým pašováním zboží a služeb.
  • Vládci Peněz – vedení Verithianem Peniarem. Mají pravděpodobně prsty ve vydírání, přepadeních, „ochranou“ obchodníků a korumpování minkorské správy.

Tito tři velcí hráči se většinou nelezou do zelí. Ale občasné rvačky, záhadná úmrtí, nebo i krátkodobá spolupráce se občas vyskytne.
Mimo výše zmíněné existují i menší gangy, nezávislí zlodějíčci a podvodníci a také cizí organizace původem z Mořského císařství Plaveny, skřítčího Horského císařství a podobně.

Minkořané obecně jsou národem tolerantním, přizpůsobivým a hrdým na své hodnoty a tradice. Pokud ovšem potkáte Minkořana mimo jeho domovinu, stěží v něm poznáte někoho z Minkoru. Z nějakého důvodu se místní v cizině snaží přizpůsobit tamním zvykům a příliš nevyčnívat. Vědí, že mimo své město se nemohou chovat tak docela po svém.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestopisy, Svět. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář