Maudova smrt a nekromant u Března

Ještě, než jsme vyrazili z Tarosu na sever, naskytla se možnost sehrát Maudovu smrt a při tom i pomoci mojí církvi. Elfka Bikini tou dobou pracovala v utajení v místní pašerácké bandě Orlí odboj působící v jižním vnějším městě a která je vedena odpadlickým orlím poutníkem Jaromírem Budižem. Bikini potřebovala pomoci se získáním důvěry mezi tamními gaunery a shodou okolností natrefila na Filipovi staré známé z Albirea – Stojkiče a danéřana Juška.Vyklubal se z toho noční přepad, který oba dva výše zmíněné stál život a kde se podařilo Bikini jednak zachránit důležitého člena Orlího odboje a také zabít Mauda, který se zraněný utopil ve vodách Ellionu. Snad netřeba dodávat, že tělo, které bylo o kus dál vyplaveno na břeh, ve skutečnosti nepatřilo Maudovi, jen velmi podobnému elfovi, který byl oblečen do Maudových svršků. Filip tělo ale identifikoval jako svého dobrého přítele a na pohřeb, který si Železný zaplatil, se přišli údajně ukázat i trpaslíci od Jaholgů.

Já jsem se mezitím ukrýval se zraněným Maudem na jednom ze statků ležících den cesty severně od Tarosu a čekal na zbytek družiny, který tudy měl putovat. Elfího stopaře z Červeného lesa jsem obdaroval pozorností od církve Sirril za jeho pomoc v záležitostech Bikini. Šlo o prsten, který mu propůjčil podobu jiného elfa. Společně s ní přijal Maud svou novou identitu a začal se vydávat za elfa Rafikiho.

Zbytek družiny vzápětí cestoval okolo a 6.7. jsme večer dorazili do největší osady v okolí – Března. Cestoval s námi Tarosský hraničář Dramil Vykuk a také Jitra. Dozvěděl jsem se, že se Filip i Větvička setkali před odjezdem z Tarosu s Naramien, i když to, o čem hovořili, je pro mě zatím utajeno.

V Březnu v místním hostinci U Snězené boty, kde jsme se ubytovali, nás hostinský Luboš Žerebot obdaroval dopisem adresovaným panu Větvičkovi. Už ze znění dopisu ale bylo zřejmé, že není určen do rukou Frykulínovi, ale nějakému jeho vzdálenému příbuznému.
Ten se dostavil později večer s třemi najatými žoldáky. Měl trable a my mu nabídli pomoc. Najaté svaly tak vyměnil za nás.

O co šlo? Ve zkratce. On, Fiškus Větvička, a jeho obchodní partner Sladovín Skočdolán, v Tarosu asi měsíc nazpět přišli o účetní knihu, která, jak jsme se později dozvěděli, byla ve skutečnosti knihou zakázaných umění, Nekromantovou knihou kouzel. Měl jim ji ukrást společně s nějakými broušenými drahokamy, vazebními předměty, jistý Bogdal Valgula, starý podivínský poustevník žijící pár hodin cesty východně v lesích v jedné jeskyni.
Zmíněný hobit Skočdolán už tou dobou čekal u jejich starého známého lovce, Vaška Vlčáka jen dvě hodiny rychlé chůze od té jeskyně.

Já jsem se mezitím dozvěděl, že onen starý Valgula se zde setkal před tou krádeží se skřítkem Ven Li, který byl podle informací naší církve napojen na Nekromantskou hanzu v Tarosu. Oba hobiti nemluvili na rovinu a pouze přiznali, že už s nekromanty dříve měli co dočinění a že si na Lendoru udělali nepřátelé a zde utekli doufajíc, že po nich Hanza nepůjde. Chtěli, abychom knihu zničili, ale neprozradili nám, že jde o nekromantovu knihu kouzel, o čemž, podle mého, museli vědět.

Starého Valgulu jsme našli v jeho jeskyni, okolo které už okolní nezdravá příroda prozrazovala, že se zde praktikuje nekromancie. U vstupu nás napadli dva zanimovaní nemrtví, divoký kanec a pár dní uleželý Vašek Vlčák, který neprozřetelně přišel starého Valgulu varovat, že po něm jdou hobiti. Jenže Valgula byl podle všeho už za hranicí příčetnosti a jeho věk a poznání si už na jeho mysli vybralo svou daň.

Po jeho výslechu jsem zjistil jednak pravdu o kouzlem zašifrované knize, která se díky pohledu skrze konkrétní magické sklíčko mění v učebnici nekromancie, také se přiznal k tomu, že je to nekromant renegát a že utekl z Umrlčího království a zde se desítky let ukrýval. S výše jmenovaným skřítkem se údajně pravidelně setkával a odkupoval od něj některé suroviny. Z toho jsem si odvodil, že onen skřítek buď hraje na dvě strany a nebo je naše informace o jeho napojení na nekromantskou hanzu chybná. Později jsem se utvrdil v tom, že jeho napojení na Hanzu trvá a tak je celá záležitost více nejistá a jediný, kdo mě napadá, že by do ní mohl vnést světlo jsou dva hobiti, kteří nám už dříve lhali.

Každopádně kontroverzní knihu si zval společně s magickým sklíčkem do úschovy Ron Megalit a starého nekromanta Valgulu, který vykazoval počáteční znaky proměny ve skřeta, jsme svázali a plánovali vydat Tarosským hraničářům nebo jiné autoritě v Březnu doufaje, že se z něho ještě podaří získat validní informace.

Tou dobou se oba hobiti měli ukrývat v domě Vlčáka, ale od Rafikiho jsme dostali zprávu o tom, že tam přišli nezvaní hosti. Filip, Rafiki i Gánja se vydali rychle tím směrem, zatímco já jsem vyslýchal Valgulu a Ron s Frykulínem se probírali Valgulovou „pozůstalostí“.

Čekali jsme na jejich příchod, když se na dohled od jeskyně objevil někdo cizí. Šlo o dva z těch tři žoldáků, které si dříve Fiškus najal. Gánja s nimi již dříve hovořil a tak jsme znali i jejich jména – Otvoj Pivek,  Jednoruký Žlak a žena, která je zřejmě vedla Tatania z Pivnichu.

Chvilku jsme na sebe pořvávali a dozvěděli jsme se, že chtějí, abychom vydali toho nekromanta a knihu. Měli v plánu ji zničit a nekromanta zabít. Tedy nebýt Rona Megalita a jeho plánů s tou knihou, zřejmě bychom měli stejné cíle. O výslechu Valguly bychom se klidně mohli ještě domluvit, ale s tou knihou byl problém. Souhlasil jsem, že Rona v této věci podpořím za předpokladu, že se nebude věnovat nekromancii a pouze onu knihu využije k výzkumu toho, jak se před nekromancií a jejími projevy bránit. I tak jsem si byl samozřejmě vědom, jakému nebezpečí se vystavujeme, že onu knihu vůbec vlastníme.

Otvoj a Tatania se mnou diskutovali tak dlouho, že se nakonec stačili objevit naši zbylí společníci a trojčlenná družina si následně ihned rozmyslela, jestli s námi budou chtít soupeřit. Prozradili nám, že je poslal jakýsi skřítek z Tarosu a že se Fiškusem jen nechali dovést tam, kam potřebovali. Hobiti pravděpodobně mezitím pláchli do zaječích. Později jsem zjistil, že do Minkoru.

V dobrém jsme se s tou družinou rozešli a zamířili i se svázaným Valgulou do Března. Já jsem se ale rozhodl tříčlennou družinu sledovat až do Tarosu, abych se setkal s tím záhadným skřítkem, který mohl a nemusel být i tím, který spolupracoval s Valgulou.
Jak jsem se později dozvěděl, kousek od srubu Vlčáka zastavili naši družinu ti stejní elfové, komando eflky Bazingy, jako se objevili chvilku před tím u jeskyně a kteří se těch tří vyptávali na nekromantovu knihu a zlého nekromanta.

Podle všeho se s mými společníky Bazinga moc nepohodla, skončilo to dvojicí varovných výstřelů a smrtí Valguly. Nicméně nedošlo k osobním prohlídkám, pouze k prohrabování se jejich bagáží a proto nenašli onu knihu pod Ronovou vestou.

Družina pak 7.7. večer došla zpět do Března a využila nocleh U Snězené boty ještě jednou, zatímco já jsem v přestrojení rychle mířil na jih do Tarosu sledujíc družinu Tataniy.

Tam jsem se pár dní zdržel, abych zjistil, že skřítek už družinu nekontaktoval a ta, po pár dnech čekání, si nakonec sbalila svých pět švestek a vyrazila za svými dalšími dobrodružstvími. Já spěchal zpět na sever s informacemi o Ven Linovi a hobitech s jasným plánem někoho z nich najít v Minkoru a přitlačit na něj.

Příspěvek byl publikován v rubrice Odovo vzpomínání, Zápisky z cest. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář