Po zničení Vlčí masky ve Štítových horách se rytíř Malvin vydal zpět stínovým světem v doprovodu Alwarina a subotamů a stanul až v Tarosu, kde hodlal pracovat na oživení jeho řádu založeného lordem Firunem starším. Miško si zvolil. Mohl mít svobodu bez Beatrice, nebo svou ženu a zajištěné místo za mřížemi v Rawlionu. Lykantropie byla vyléčena a tím pro Malvina byla věc vyřešena. Ostatně nikdy si moc s Miškem nerozuměl. V Tarosu na něj čekalo něco, v co věřil, něco, co musel udělat, aby uctil památku otce, který na něj určitě shlíží ze zahrad věčné blaženosti.
Někdy v době, kdy se aktivně zapojil do obnovy rytířského řádu, se na severu uskutečnila bitva o Světlokaz. Skřetí hrad, který údajně pohltí veškeré světlo. Gorova výzva byla neodbytná. Jak jinak nabýt slávy a věhlasu a nastartovat novou éru rytířů devíti hvězd, než právě stanout v bitevním poli proti odvěkému nepříteli a dopomoci k jeho porážce? Rytíři se vydali na podporu taroských vojsk a byla to slavná bitva, na kterou se nezapomene. Vypráví se o temnotě, ve které zazářilo devět rytířů jako souhvězdí Gora na noční obloze. Ti jako jediní z rytířů přežili obléhání, které pro ně a pro Taroské skončilo vítězně. K zemi byl sražen i temný drak, generál Brašgrůg v jeho nové nestvůrné podobě. Zaúřadovali především čarodějové podpořeni zkušenou pomocí ze strany minkorské Bílé pagody. Také se tam Malvin setkal se svými dvěma přáteli, Vinem Věštcem a Manfredem Stínovlasem.
Světlokaz byl zbořen, neboť byl zamořen zkažeností, která v něm dlouhá staletí pobývala a Kharově říši tak bylo jasně řečeno, že Les padajících stínů bude očištěn. Zároveň z této temnoty vysvitla nová naděje na vojenskou spolupráci Minkořanů a Tarosanů i přesto, že se rada Minkoru oficiálně nepřihlásila za vyslání čarodějů z pagody.
Devět rytířů se pak vrátilo do Tarosu, aby se stali novými vzory pro mladé muže a tak opět z chrámů zaznívala přísaha rytířů devíti hvězd a cvičišti znovu zněl třeskot mečů a štítů. Devítka stanula v čele tohoto obnoveného řádu a alespoň mezi Taroskými nabyla velké slávy. A tak se opět dělo, že v okolním kraji člověk mohl zahlédnout statného koně a v jeho sedle ztepilého rytíře s černým štítem posetým hvězdami. Rytíře, který vytrvale a bez bázně pomáhá všem potřebným a nabídne meč a spravedlnost i tam, kde zdánlivě oko Lamiuse nedohlédne.
Sám Malvin se těšil velké přízně svého boha a nejen jeho, ale i své rodiny, která se přestěhovala do Tarosu, aby mu mohla být nablízku. Jeho matka se ve městě nové naděje, jak často Orlí poutníci označovali Taros, našla lásku, muže, který ji dokázal vrátit to, co dlouhou dobu postrádala. A Malvinova sestra se také provdala za obchodníka Zlatého kruhu, kterého poznala již dříve v Albireu.
I když se může zdát, že se Malvin usadil, nebylo tomu tak po celou dobu. Jednou za čas vyrazil na dalekou výpravu se svými starými přáteli, aby zahubil zlo, které sužovalo prostý vesnický lid i zbohatlíky ve městech. Také pomáhal elfům, či skřítkům v jejich hvozdech. Po všech těchto bojích však měla přijít jeho největší bitva, jak Vin Věštec předpověděl… Teplo rodinného krbu prý nebylo Malvinu Kirillovi souzeno.
